V současnosti leží kolem místa činu mnoho květin, plyšových hraček, dopisů a také věnce bavorské vlády a vlády města Mnichova.
Na místo stále přicházejí davy lidí, mnoho rodin, které se společně modlí za mrtvé a zraněné. Kde jindy vládne čilý ruch, je teď místo hrůzy a vzpomínek.
Střelec z Mnichova útok plánoval rok, zbraň měl nejspíš z Česka nebo Slovenska |
Obchodní centrum s restauracemi je oblíbeným místem setkávání, zvláště mezi mladými lidmi. Také Zabergjaův syn byl na místě se svým kamarádem. Za dusného pátečního večera seděli venku a chtěli si dát limonádu. Ale pak přišla střelba.
„Jeho kamarád utekl, můj syn zemřel,“ říká otec, který pochází z Kosova. Chraptí, ale stále vypráví. Má ještě dvě dcery a čtyři vnoučata. Dijamant byl ale jediný syn, narozený v Mnichově. Otec pořád nemůže uvěřit, že jeho syn už je mrtev. Policie mu zprávu sdělila v sobotu ve čtyři ráno. „Jsem ještě ve snu, nevěřím, že se to stalo, ani moje rodina tomu nevěří.“
  |
Zabergja není ve svém žalu sám. Mezi mrtvými je více mladých, nejmladší jsou tři čtrnáctileté dívky a dva patnáctiletí chlapci. Za dárky a dopisy, které jsou položené u provizorních pomníčků, se ukrývají početné příběhy, které chytnou za srdce. Například je to veselá fotografie v rámečku, která ukazuje přátele při oslavě fotbalového utkání s německou vlajkou. Uprostřed je slovo vzpomínky. Nebo miniaturní boxerské rukavice před albánskou vlajkou.
Černý orel na červeném pozadí je zde velmi často, protože někteří z mrtvých pocházejí z Kosova. Stále je vidět muslimy, kteří se modlí. Také dva jedenáctileté, kteří truchlí za své přátele. „Byl jako můj bratr,“ říká jeden z nich o zabitém mladíkovi, kterého měl velmi rád.
(Ne)spokojenost s policií
U vzpomínkového místa u vchodu do metra se snaží malý chlapec rozsvítit čajovou svíčku zapalovačem, letní vánek mu ale plamen pořád zhasíná. Tříletý chlapec byl nakupovat se svým otcem, když začala střelba. „Bydlím hned za rohem, vzal jsem syna domů, jak nejrychleji to šlo,“ vypráví muž kurdského původu, který v Německu žije už mnoho let. Vypadá v šoku. „Viděl jsem zraněné, dvě těla krvácela,“ vzpomíná. Také jeho syn musí ještě zpracovat zážitek a stále se ptá, jestli se střílí.
Smutno je i v rodině Qazima Uky - jeho patnáctiletá dcera přišla o dvě kamarádky. „V sobotu plakala celý den, děti jsou traumatizované,“ říká Uka. Syn jeho přátel je v kómatu. Uka je také trochu naštvaný, podle něj police dorazila pozdě. Jiní ale policii chválí a na jednom z plakátů je nápis ‚Děkujeme, že jste zabránili něčemu horšímu‘.
Uprostřed žalu novináři postavili své kamery. Přenášejí zprávy do celého světa - Japonska, Izraele, Itálie, Francie a dalších zemí. Natáčejí truchlící a zvědavce. Někteří ochotně vyprávějí, jiní si s kamennou tváří razí cestu. Jeden pár se zoufale topí v slzách a tiskne se k sobě.
Jeden z mužů se přestává ovládat: „Je mi to hrozně líto!“ křičí. Dívky si utírají slzy z tváře, zatímco další muž je ponořen v modlitbě a jedna žena dává milovaným mrtvým poslední sbohem, než se oslepena slzami snaží utéct před zvědavými otázkami.
V nepřetržité činnosti je mnoho těch, kteří pomáhají lidem v krizi. V neděli ještě více než předchozí den, protože mnoha lidem teprve začíná docházet, že smrt nebyla noční můrou, ale hroznou realitou.
