Odhady obvykle hovoří o zhruba osmi stech tisících obětí genocidy, která přitom trvala pouhých sto dnů. Vraždění začalo jen hodiny poté, kdy byl 6. dubna 1994 večer nad letištěm v metropoli Kigali sestřelen letoun s rwandským prezidentem Juvénalem Habyarimanou. Během jeho dvacetileté autoritářské vlády byli programově upřednostňováni většinoví Hutuové. Dodnes se neví, kdo letadlo sestřelil, incident nicméně posloužil jako výborná záminka pro hutuské extremisty, aby započali systematické vyhlazování Tutsiů.
„Obě skupiny žily v symbióze až do příchodu belgických kolonistů. Ti ze dvou původně sociálních skupin vytvořili kategorie etnické,“ vysvětluje historik Jan Záhořík z Filozofické fakulty Západočeské univerzity. Belgičané přitom vycházeli z eugenických a vyloženě rasistických představ a vytvořili elitu ze „světlejší“ menšiny Tutsiů. „Hutuové byli chápáni jako černoši, občané druhé kategorie,“ dodává Záhořík.
800 000 mrtvých za sto dní. Rwanda si připomíná dvacet let od genocidy |
Po druhé světové válce se situace velmi změnila. „Došlo k sociální i politické revoluci, takže roku 1962 již Rwanda do období nezávislosti vstupovala jako země pod nadvládou Hutuů,“ říká Záhořík. Tehdy započala tutsijská emigrace do okolních zemí, především sousední Ugandy. Tam se zformovala povstalecká armáda Rwandské vlastenecké fronty (RPF). Když vroce 1990 napadla Rwandu, začala tím tříletá občanská válka, která skončila až dohodami z Aruši v srpnu 1993.
  |
Dokonalý vraždící stroj
Pod křehkým příměřím však doutnala hluboká etnická nenávist, jež vyvřela sestřelením prezidentova letounu. Hutuští extremisté ve vedení vládní strany MRND, armády a četnictva z atentátu na prezidenta obvinili tutsijské povstalce a podněcovali lid k vyvražďování menšinového etnika. Vykonavateli genocidy se ale staly především nechvalně proslulé milice Interahamwe („Ti, kdo bojují spolu“) a Impuzamugambi („Ti, kdo mají společný cíl“). Nenávistí oslepení a často opilí ozbrojenci stavěli napříč zemí zátarasy, u nichž se občané museli legitimovat. A jelikož Belgičané ve 30. letech zavedli občanské průkazy, kde bylo vedle jiného vyznačeno i etnikum, pro statisíce Rwanďanů byla tato legitimace zároveň rozsudkem smrti.
