Erdoganova paranoia zesílí. Šok přetaví v drsné účtování, domnívá se expert

Lidovky.cz: Vnitropolitická situace v Turecku byla v posledních měsících napjatá. Přesto: existovaly náznaky, že hrozí něco tak radikálního jako vojenský puč?
Podle zpráv od mých tureckých známých, akademiků a novinářů, něco takového nečekal nikdo. Armáda se jevila být „začištěná“, rozuměj v očích Erdoganova režimu konsolidovaná a relativně loajální, takže její odpor skutečně přišel nečekaně. Státní převrat uskutečněný armádou se daleko více očekával v polovině nultých let.

Lidovky.cz: Pučisté tvrdili, že jednají ve jménu lidských práv a demokracie. Je to pravda?
Prohlásili také, že chtějí Turecko vrátit na cestu ústavního pořádku a sekularismu. Domnívám se, že jim šlo právě o ten zmíněný sekularismus, který, jak armádní složky již delší dobu věří, Erdoganova politika ohrožuje. S demokracií to nic společného nemá, Erdogan i jeho vláda jsou demokraticky zvoleni.

Lidovky.cz: Turecká armáda je tradičním garantem sekularismu, ale je tento postoj většinový i dnes? Erdogan v minulosti do jejích složek zasahoval, navíc se v pátek vzbouřila jen její část...
Historicky armáda skutečně byla strážcem sekulárního charakteru Turecké republiky, to se však po přelomu tisíciletí, hlavně ve druhé polovině nulté dekády, začalo trochu lámat. Erdogan tehdy zahájil v řadách vysokého důstojnictva čistku, dramatická eskalace pak přišla v roce 2008 se zásadní kauzou Ergenekon (údajná ultranacionalistická, teroristická organizace napojená na armádu a bezpečnostní složky – pozn. red.), kdy byla zajata a pod záminkou uvězněna celá řada vysokých důstojníků armády, ale i sekulárně orientovaných novinářů, právníků aj. Obvinili je z toho, že se zúčastnili protivládního komplotu, jehož cílem bylo svrhnout režim a nastolit vládu kemalistické kliky.

Aféra Ergenekon se pro nejvyšší armádní sbor stala pohromou, která ho hluboce oslabila. V roce 2010 se pak konalo referendum, které armádě zasadilo další ránu omezením jejího privilegovaného statusu jaksi nad zákonem. A další zajímavá věc: před několika lety byl přijat zákon, který umožňuje vykoupit se z povinné vojenské služby, a to za dosti vysokou částku. Stoupenci sekularismu se rekrutují spíše z movitějších vrstev společnosti a tímto krokem v armádní struktuře opět ztratili, zatímco pozice branců z tradičně konzervativních anatolských provincií, kde má vládní AKP silné pozice a pro něž je služba v armádě významným sociálním elevátorem, posílily.

Vrátíme-li se zpět do července 2016, uvidíme, že vzbouřenci v pátek zajali Hulusiho Akara, hlavu generálního štábu a tedy šéfa celé turecké armády – a to už byl Erdoganův člověk. Takže nejvyšší patro armádního sboru je již ve významné míře loajální AKP i Erdoganovu režimu. Za pokusem o převrat stál podle všeho střední důstojnický sbor, který je stále poměrně kemalisticky orientovaný a kterého se čistky posledních let dotkly relativně méně. Pozor, mějme na paměti, že tohle je velké zjednodušení, v převratu samozřejmě figurují i generálové, ale obecně to platí.

Lidovky.cz: Existuje vysvětlení, proč pučisté jednali právě nyní?
Zaprvé, Erdogan byl zrovna na dovolené, takže se podle všeho domnívali, že nastala vhodná chvíle. A dále, jak upozorňují mé zdroje z Turecka, na srpen jsou v turecké armádě plánovány hodnostní postupu a povyšování. Toho se protierdoganovská frakce mohla obávat kvůli svému dalšímu oslabení, a tak se rozhodla konat, dokud není pozdě. To je údajně jeden z faktorů.

Lidovky.cz: Prezident Erdogan má ovšem podle svých slov jasno: za strůjce převratu označil svého dlouholetého soka, duchovního Fethullaha Gülena. Ten se z amerického exilu od pučistů distancoval. Věříte mu? A proč Erdogana tolik pálí právě on?
Gülen je súfijský klerik, velmi významný duchovní. Kdysi býval Erdoganovým spojencem, a to právě proti armádě – spolupracovali ve snaze prosadit v Turecku politický islám. Jenže jakmile se jim to podařilo, rozkmotřili se a Gülen musel zemi nakonec opustit. Ačkoli žije v USA, i nadále má v Turecku řadu příznivců, a to i v bezpečnostních složkách. Platí to ovšem spíše pro policii, pro armádu až tolik ne.

Ergodan dnes Gülena vnímá jako svého osobního nepřítele, a tak se současného dění zjevně snaží využít proti němu a dosáhnout jeho extradice zpět do Turecka, kde by se s ním mohl vypořádat a na delší dobu ho uvěznit.

Nicméně i kdyby Gülenovi stoupenci prorostli armádou, on sám je v Pennsylvánii a nejeví se mi jako pravděpodobné, že by odtud mohl puč organizovat či dokonce inspirovat.

US to help Turkey investigate failed coup attempt, invites Ankara to share any evidence against Fethullah Gülenhttps://t.co/XAia6Dl0qG

— DAILY SABAH (@DailySabah) 16. července 2016

Lidovky.cz: Teorie se však objevují také na straně Erdoganových odpůrců. Ozývají se hlasy, které tvrdí, že celý puč nebyl nic jiného než velké divadlo zinscenované právě prezidentem a jeho věrnými, aby jeho prostřednictvím upevnili svou moc. Jsou důvěryhodné?
Nemyslím si. V prvé řadě není pro tato tvrzení žádný důkaz. Nehledě na to, že poměrně výmluvná byla i Erdoganova či Yildirimova tvář, když na zprávy o převratu reagovali – vypadali opravdu konsternovaně, jako by zmodrali šokem. Těžko říci, zda by něco takového uměli nafilmovat. Pokud ano, zasloužili by si Oscara za mimořádný herecký výkon, ale to už jsme opravdu v říši konspiračních teorií.

Na druhou stranu nepochybuji, že Erdogan současných událostí využije ve svůj prospěch, a naopak k oslabení jak armády, tak nepohodlné justice.

Stoupenci prezidenta Erdogana oslavují potlačení pokusu o státní převrat.

Lidovky.cz: Stoupenci prezidenta Erdogana se v sobotu radovali v ulicích. Z vašeho hlediska: je co oslavovat?
Tady musíme brát v úvahu dvě věci. I samotní Erdoganovi odpůrci upozorňují - ne všichni, ale mnozí -, že převrat nepovažují za šťastný a z principu správný nástroj v politickém boji s režimem a jeho mnohamilionovými příznivci. Nezapomínejme, že i kdyby se pučistům podařilo obsadit Istanbul, Ankaru a další klíčová města, Erdogan se těší velké podpoře části veřejnosti a společnost by byla ještě rozpolcenější. Takové potlačení vzpoury, jaké známe z Turecka druhé poloviny 20. století, by dnes už situaci nevyřešilo, naopak by vše mohlo vyústit v občanskou válku.

Zadruhé, jak už jsem říkal, Ergodan tohoto týdne využije. Pravděpodobně se nejen vypořádá s odporem v armádních řadách, ale posílí také prezidentský úřad a dá se čekat, že se bude snažit uplatnit to ve své touze po prezidentském - nebo už spíše sultanistickém - systému.

Zajímavý prvek je také jeho mocenská paranoia, jež ho v posledních letech sužuje a která bude rovněž posílena. Nepřekvapilo by mě, kdyby vedla k dalšímu utahování šroubů a ještě drsnějšímu postupu vůči opozici, médiím, občanské společnosti a armádě jakož i skutečným a domnělým nepřátelům.