Euroústava zůstává „u ledu“

Prvotní šok, který vyjádření nedůvěry evropskému projektu od dvou zakládajících států vyvolalo, od té doby sice pominul, odpovědi na otázku, jak s ústavou naložit, je však unie stejně daleko jako před rokem. Svědčila o tom i víkendová schůzka ministrů zahraničí EU v Rakousku. Šéfové diplomacií se nedokázali shodnout na ničem jiném než na prodloužení takzvané pauzy na přemýšlení o další rok. Tu vyhlásila unie loni v červnu v reakci na dvojí veto ústavě, doufajíc, že nabídnutý čas přinese nápady a ty zase řešení.

Uplynulý rok však nepřinesl ani jedno. Jen několik politiků přišlo s uceleným návrhem, jak dostat unii z patové situace. Například belgický premiér Guy Verhofstadt předložil federální vizi unie, skupina prominentních evropských poslanců navrhla začít pracovat na nové ústavě a český prezident Václav Klaus navrhl přeměnu unie na volné sdružení národních států.

Budoucnost ústavy EU

Hlavním zastáncem euroústavy je německá kancléřka Angela Merkelová. Během německého předsednictví v první polovině příštího roku plánuje „zásadní návrhy“ jak ústavu vrátit k životu. Čas ale hraje proti ní: Francouzi a Nizozemci nebudou mít po volbách a jejich vlády jakékoli pokusy oživit text vylučují. Německé předsednictví přesto bude prvním zásadním zlomem v hledání odpovědi na současnou patovou situaci.

Žádný koncept ale nezískal výraznější podporu. Především proto, že většina politiků je přesvědčena, že ústava je stále tím nejlepším dokumentem pro rozšířenou unii, a hledat novou cestu se jim nechce. „Euroústavu podepsaly všechny evropské vlády, schválili europoslanci, ratifikovalo jí patnáct z pětadvaceti států. Je tou nejlepší a jedinou pro všechny přijatelnou smlouvou, která unii nabízí nějaký rozvoj,“ shrnul pro deník The Financial Times rakouský kancléř Wolfgang Schüssel převažující důvod, proč se ústava přes dvojí zamítnutí nehodila do koše, ačkoli schválit ji musí všechny státy, aby mohla vstoupit v platnost.

Za uplynulý rok se vykrystalizovaly zhruba čtyři skupiny států či politiků podle toho, jaký postup po loňském fiasku navrhují. Menšina z nich - například Britové, Nizozemci, Dánové či česká ODS - si přejí nechat věci tak, jak jsou, a řídit se stávající smlouvou z Nice. Ta nabízí institucionální odpověď unii i po přijetí Rumunska a Bulharska, pak by se však blok stejně musel pustit do přerozdělení moci mezi jednotlivými státy, což byl hlavní a nejtěžší bod, který euroústava vyřešila. Němci, Rakušané, Španělé či Italové si přejí nijak ústavu neměnit a jednoduše čekat na změnu atmosféry v unii a dokončit její ratifikaci. Připouštějí, že by to znamenalo udělat předem kritizovaný krok, a sice hnát Francouze a Nizozemce podruhé hlasovat o stejném textu.

Třetí skupina politiků, kam patří kromě europoslanců například francouzský ministr vnitra Nicolas Sarkozy, navrhuje ústavu pozměnit anebo použít jen některé její méně sporné části a ty pak nechat schválit národními parlamenty. Konečně poslední proud, reprezentovaný zejména šéfem EK José Barrosem, navrhuje pokračovat v integraci i bez ústavy a pokusit se získat si skeptické Francouze či Nizozemce na svoji stranu výkony v praxi - odtud důraz na reformu ekonomiky, posílení boje proti terorismu, spojení sil v energetice a podobně.