‚Evropa se bojí Putina. Při čtení protiruských sankcí jsem se musela smát‘

Maria Tomaková.

V noci z 18. na 19. února 2014 zahynulo v pouličních bojích v Kyjevě 18 osob. 350 lidí včetně policistů bylo zraněno. „Tak tyhle strašlivé, krvavé zprávy mě zastihly v Bruselu. Ihned jsme si vyměnili letenky a odjeli zpátky domů,“ vypráví spoluzakladatelka slavné organizace Euromajdan SOS, Ukrajinka Maria Tomaková z Centra občanských svobod.

LN: To, že v Kyjevě začala téct krev, jste se dozvěděla v Bruselu, kde jste byla doslova obklopena evropskými politiky a úředníky. Jak na zprávy o prvním velkém krveprolití na Majdanu reagovali?
Chci nejdřív zdůraznit, že jsem eurooptimista a že věřím v budoucnost Evropy. Ale bohužel, tehdy mě ta reakce lidí výrazně ovlivňujících politiku EU strašně zklamala. Nešlo jen o to, že pan eurokomisař Fulle utíkal raději před novináři, aby nemusel nic říct, aby náhodou nebylo zapotřebí se k věci nějak mužně postavit. Ale o to, jak se k událostem v Kyjevě postavila EU jako instituce. Z všech reakcí lidí, se kterými jsem se tam tehdy potkávala, vyčníval nade všechny ostatní pocity dramatický nedostatek kuráže. Prostě jsem tehdy pochopila, jak moc se Evropa bojí. Jak moc se bojí Ruska a především Vladimira Putina. 

LN: Hned 19. února jste se předčasně vrátila do Kyjeva. Změnil se váš život i vaše práce po 19. únoru 2014?
Jakmile jsme se vrátili do Kyjeva, začal kolotoč událostí - nepříliš veselých. Hledali jsme po nemocnicích zraněné, ale i po márnicích ty, kterým už nebylo pomoci. Organizovali jsme identifikaci mrtvých, vytvářeli seznamy pohřešovaných, zraněných i zabitých. Byla to šílená doba. Tehdy jsem opravdu na chvíli ztratila orientaci v prostoru i čase. Bylo to fyzicky i emočně nesmírně náročné. A násilí dál kulminovalo. 20. února od rána se děly děsné věci. Já jezdila už několik dnů po soudech a věznicích. Ten den jsem byla v oboloňském obvodním soudu v Kyjevě, kam měli přivézt desítky zatčených lidí. Jenže je nepřivezli. Místo toho mi začal zvonit telefon. Někteří kamarádi aktivisté plakali, jiní hystericky křičeli, že všude kolem jsou snajpři. Nejhorší byl snad telefonát ředitele jedné ze středních škol, který mě prosil o pomoc při transportu těla jednoho ze zastřelených žáků. Celé město zachvátil strach a úžas. A pak přišla ta zpráva - Janukovyč utekl (svržený prezident Viktor - pozn. red.).

LN: Jste novinářka. Během událostí na Majdanu jste ale více než shromažďováním informací žila pomocí raněným a zatčeným. Dá se skloubit novinařina s aktivním občanským postojem?
Vlastně nevím. Přesně o tom skoro rok vedeme na Ukrajině vášnivou diskusi. Srovnává se často koncept britský a ukrajinský. Myslím, že to nejde. My máme úplně jinou zkušenost a jiné čtenáře i posluchače. Ukrajinská novinařina na Majdanu je jeho zvláštní kapitolou. Protože to nebyla samozřejmě řekněme aritmeticky objektivní žurnalistika, ale byla to žurnalistika objektivní a pravdivá, poctivá a angažovaná. To se projevilo i v tom, že jsme neskrývali oběti mezi uniformovanými strážci pořádku - víme o 17 policistech a vojácích ministerstva vnitra, kteří na Majdanu zahynuli. 

One year ago today: An interactive map of the February 2th massacre on the Maidan http://t.co/cls4xs1kHC pic.twitter.com/IHJfKmDiRe

— RFE/RL (@RFERL) 20. Únor 2015

LN: Proč je řada problematických kauz, jako je unášení proruských aktivistů v Oděse nebo právě střelba do demonstrantů na Majdanu, stále nedostatečně vyšetřena, kolují fámy...
Bohužel řada smrtí stále není objasněna, dokonce je 27 lidí stále nezvěstných. Dodnes je hledáme. Od 30. listopadu 2013, kdy na Majdanu poprvé policie zbila shromážděné studenty, se udála řada věcí, pro které doposud nemáme vysvětlení. Já jsem se z novinářky změnila v aktivistku právě po 30. listopadu 2013. Moje první činnost bylo pátrání po lidech, kteří byli surově zmláceni a někam odvezeni, někdy vyhozeni z auta, někdy zatčeni... Velmi mi zpočátku pomáhal Facebook. Vlastně jsme byli úplně první skupina, která začala s něčím na Majdanu pomáhat. Od pátrání po zbitých jsem postupně přešla k jiné činnosti - zprostředkovávala jsem obviněným advokáty. Prostě jsme vyzvali právníky, kteří byli ochotni bezplatně hájit aktivisty, aby nám pomohli sestavit databázi. V krátké době mi zavolalo 300 advokátů ochotných zapojit se bez jakéhokoliv nároku na odměnu.

LN: Probíhala revoluce, v ulicích se bojovalo a vy jste se snažili stále dodržovat literu zákona - sháněli jste obžalovaným advokáty. Nebylo to v té situaci zbytečné?
Snažili jsme se vědomě trvat na dodržování práva. Soudnictví dodnes není ideální. Ale tehdy se děly úplně absurdní věci. Například jsme sháněli advokáta pro sedmdesátiletého muže, kterého vinili, že zmlátil několik těžkooděnců z Berkutu. To bylo ještě před pádem Janukovyče. Ale já už cítila, že se blíží jeho konec. Právě přes toho obviněného starého muže jsem to pochopila. 

94 dní Euromajdanu den za dnem. 94 dní, které nás změnily:

94 дні ЄвроМайдана день за днем. 94 дні, що нас змінили http://t.co/1U7O1Woko8

— ЄвроМайдан (@EuroMaydan) 23. Únor 2015

LN: Byla to revoluce sice krvavá, ale svým způsobem romantická. Měli jste úžasné ideály, toužili jste po zařazení mezi evropské státy... Zdálo se, že do půl roku na Ukrajině proběhnou obrovské změny. Jenže místo toho jste se ocitli ve válce...
Budeme-li nazývat věci pravými jmény, Rusko na nás zaútočilo a my jsme ve válce s Ruskem. Skutečně, zpočátku vše vypadalo nadějně. Jenže ta obrovská pozitivní energie, kterou jsem cítila na Majdanu a kterou bylo možné použít k prosazení zásadních změn ve společnosti, musela být namířena na frontu. Ti nejlepší lidé jsou v zákopech, naše síly jsou vyčerpávány pomocí raněným, rodinám mrtvých, uprchlíkům. A už nezbývá energie na kontrolu politické moci, na prosazení nutných reforem. 

Vše dáváme do odporu proti Rusku. Většina dobrovolníků, se kterými jsme se potkali před rokem na Majdanu, je dnes na východě. A pomáhají především armádě, dobrovolnickým praporům. To, co novináři nazvali skvěle „druhou ukrajinskou protisovětskou revolucí“, bylo přerušeno válkou. Je to skutečně nedokončená revoluce, zatím.

LN: Je všechno špatně, jak někdy říkají evropští politici, když mají charakterizovat současnou Ukrajinu? Nebo se přece jen něco po Majdanu povedlo?
Ukrajina je koncentrát toho, co bylo a je na postsovětském prostoru špatně. Nelze ani přesně říct, zda byla ukrajinská revoluce úspěšná. Protože dochází k mnoha hrozným věcem - porušování lidských práv v okupovaných oblastech je dramatické, na Donbasu lidé beze stopy mizejí, jiní jsou mučeni... Přesto, což je zajímavé a povzbuzující, máme již několik případů ruských občanů, kteří utekli před politickými represemi na Ukrajinu.

LN: Čí je to ale vina, že se vám nepodařilo prosadit reformy, kvůli kterým jste se vlastně na Majdanu vloni scházeli. Je skutečně překážkou jen válka?
Samozřejmě, že za situaci je zodpovědný především prezident a že je mnoho otázek i ke generálnímu štábu. Ovšem podle mého názoru teď není čas na třetí Majdan, ke kterému vyzývají mnozí aktivisté i polní velitelé dobrovolnických praporů. Taková další revoluce v krátké době, chaos a boje v ulicích Kyjeva, to by bylo jen na ruku Moskvě. To si naštěstí také mnozí uvědomují. Myslím, že většina vojáků ví, jak důležité je nyní uhájit Ukrajinu před agresorem a že za této situace by byla další vzpoura proti politickému vedení země katastrofou. 

LN: Mluvila jste o zbabělosti Evropy. Pak se ale přece jen starý kontinent pochlapil, když zavedl sankce, nezdá se vám?
Když jsem studovala některé sankce a pročítala černé seznamy osob, které nesmějí vycestovat na Západ a nesmějí tam mít konta, musela jsem se smát. Například jste zakázali cestovat staříkovi Kobzonovi (populární ruský zpěvák, který jezdí vystupovat na ukrajinská území ovládaná separatisty a sympatizuje s nimi - pozn. red.). Nebo jednomu z vůdců povstalců, který si říká Motorola (vlastním jménem Arsenij Pavlov, velitel speciálního oddílu tzv. Doněcké lidové republiky -pozn. red.). Tak tohoto bývalého člena obsluhy čerpací stanice jste vyznamenali tím, že jste mu zakázali vstup na své území. To je opravdu velký trest pro Rusko. Zajímavé je, že ti nejbližší prezidentu Putinovi, samozřejmě - natož on sám - na žádném seznamu nejsou. 

Nár.um. SSSR, poslanec Kobzon, se stal Národním umělcem Luhanské lidové republiky. Blahopřeji http://t.co/EywIiyXOEW pic.twitter.com/F7Ql7FzaAH

— Poslední skaut™ (@Posledniskaut) 22. Únor 2015

LN: Proč myslíte? 
Máte strach. Je to nepředvídatelný člověk a vy Evropani nemáte nepředvídatelnost rádi. Také stále ještě nevnímáte hrozbu války jako tu, která se vás týká. Navíc má Putin obrovský vliv na EU, nejen přímo, ale přes různé lobbisty, podnikatele, politiky, se kterými udržuje nadstandardní vztahy. Představte si, že Putinův fond Russkij mir, který má podporovat ruské krajany v zahraničí, platí některé francouzské instituty. Co ty instituty pak mají asi vydávat za analýzy? Komu mají sloužit? 

LM: Vy a vaši kolegové, nakonec i ministři a prezident, jste pro ruskou stranu vlastně nelegitimní, neboť jste svrhli zákonného prezidenta a provedli de facto puč. Cítíte se být pučistkou? 
Každý národ má právo na to, aby povstal. A my jsme měli k odporu ten nejvážnější důvod. 16. ledna 2014 parlament na návrh Janukovyče přijal památný zákon, který vešel do naší historie jako zákon o diktatuře. Zahnali občany do rohu. Omezoval řadu svobod a občanských práv, byl čistě represivní reakcí na nevoli obyvatel. To, co v Rusku pomalu a potichounku přijímali několik let, aby utužili režim, tady mělo být přijato za jediný den, v jediném balíčku zákonů. Lidé, kteří pak vyšli do ulic s Molotovovými koktejly v rukou, to nebyla žádná lůza, kriminálníci ani provokatéři z Ruska. Ale manažeři, podnikatelé, studenti, prostě střední třída. Bylo to jasné povstání střední třídy. 

LN: Ke kterému se šikovně přidali někteří politici do té doby spolupracující s režimem Janukovyče. A stali se novými vůdci ukrajinského lidu? 
Bohužel politici, a to mám na mysli opoziční, kteří s Majdanem více méně posléze začali spolupracovat, se ukázali být absolutně impotentními. Právě po přijetí represivního zákona 16. ledna, kdy lidé opravdu plakali a prosili opozici, aby něco učinila, byla ta pravá chvíle pro nového vůdce. Měl šanci stanout v čele svého národa. Jenže nestanul, protože žádný nebyl. 

LN: Ale objevil se Porošenko...
Objevil, nebo spíš byl k mání. Jenže Porošenko není lídr Majdanu. To říkám přesto, že já sama jsem ho za prezidenta volila. Je kompromisní figurou. Nikoho jiného nemáme. 

LN: Byla jste jako pozorovatelka na volbách na Donbasu, které prakticky neproběhly a separatisté nyní mohou hovořit o nelegitimní moci a nerespektovat ji. Myslíte si, že skutečně dojde k oddělení východu od zbytku Ukrajiny? 
Hlavní úkol Moskvy je demontovat legitimitu celé Ukrajiny. Znemožnit ji. K tomu jsou události na Donbasu jen vhodným prostředkem. Volby na Donbasu, kde jsem byla jako pozorovatel, neproběhly, protože separatisté lidi zastrašovali a někdy i fyzicky trestali za to, že chtěli k volbám jít. Například všem volebním komisím odebrali razítka, některé šéfy komisí zatkli. Ale to je jedno. Je jedno, jak Rusko dosáhlo svého cíle - destabilizovat Ukrajinu - důležité je, že se mu to zatím daří.