„Mír na Ukrajině změní realitu v Evropě, obzvlášť v černomořské oblasti. Turecko pro nás bude velmi důležitým partnerem,“ řekla před svou dvoudenní návštěvou Ankary slovinská eurokomisařka pro sousedství a rozšiřování Marta Kosová pro portál Politico. A dodala, že pro mír a stabilitu je zásadní, aby Evropa s Turky navázala silný vztah.
Turecko má druhou největší armádu v NATO, navíc ovládá strategické úžiny Bospor a Dardanely a po začátku ruské agrese sehrálo zásadní roli v jednáních o bezpečném převozu ukrajinského obilí přes Černé moře. Sám Erdogan vystupuje jako prostředník mezi Ruskem a Ukrajinou a svou zemi nabízí jako prostor pro mírová jednání.
Ta už se také několikrát konala v Istanbulu, vždy však maximálně vedla jen k výměně zajatců. Turecká armáda je rovněž ochotná vyslat své vojáky na ukrajinské území v případě, že nastane příměří a bude potřeba dohlížet na jeho dodržování. Vedoucí roli zřejmě převezme, také pokud jde o bezpečnost samotného Černého moře.
Brusel tak potřebuje s Ankarou navázat vřelejší vztah. V posledních letech bylo hlavní překážkou především to, jakým způsobem prezident Erdogan potlačuje demokracii ve vlastní zemi. Ve vězení skončil mimo jiné jeho hlavní politický rival a někdejší primátor Istanbulu Ekrem Imamoglu, což vyvolalo masivní demonstrace po celé zemi.
I ty Erdoganův režim potlačil a Imamogluova Republikánská lidová strana (CHP) čelí v posledních měsících opakovaným policejním zátahům, zatýkáním a obviněním. Problémem je pro Brusel i všeobecné porušování lidských práv v zemi, „minimální posun v kontextu kyperského problému či minimální posun a možná už spíš účelová eskalace směrem k Řecku“, jak před třemi lety řekl v rozhovoru pro iDNES.cz tehdejší člen unijní delegace pro vztahy s Tureckem Martin Hlaváček.
Ten také tehdy zdůraznil, že Turecko navzdory zmrazeným přístupovým rozhovorům potřebuje Unii stejně, jako Unie potřebuje Turecko. A to se potvrzuje i nyní v kontextu války na Ukrajině. Po letech nahlížení na Ankaru jako na problém ji nyní Evropská unie vidí jako součást řešení, shrnuje portál Politico.
„V nejnovějších zprávách o rozšíření Evropské unie jsme zaznamenali odklon od standardů EU, zejména v oblasti právního státu a demokracie. Vím, že Turecko má velmi dlouhou demokratickou tradici a také silnou občanskou společnost, a právě to musíme posílit, abychom mezi EU a Tureckem vybudovali vzájemnou důvěru,“ nadhodila Kosová opatrně.
V pátek se tak v turecké metropoli účastní například slavnostního podepsání dohody mezi Tureckem a Evropskou investiční bankou. Ta Turkům poskytne úvěr ve výši 200 milionů eur na projekty v oblasti obnovitelných zdrojů energie. Podobné půjčky mělo Turecko kvůli sporům s Řeckem o těžbu ropy a zemního plynu ve Středozemním moři pozastavené už od roku 2019.
V pátek také Evropská komise představí studii o „prosazování meziregionální agendy vzájemné provázanosti“ s Tureckem, střední Evropou a jižním Kavkazem. Studie mapuje, jaké investice jsou potřeba k tomu, aby se posílily dopravní, obchodní, energetické a digitální vazby podél koridoru, který vede od Černého moře přes Kavkaz a Střední Asii až do Číny. Symbolické kroky však nejsou zrovna to, co Ankara od Unie skutečně chce, podotýká Politico.
Nespravedlnost! říkají Turci k dohodě s Indií
Mnohem víc stojí o aktualizaci dohody o celní unii z roku 1995. Ta se totiž týká jen průmyslového zboží a zpracovaných zemědělských produktů. Nové obchodní dohody, které EU podepsala s Indií a skupinou zemí z jihoamerického sdružení Mercosur, tak Turecko staví do konkurenční nevýhody. Ankara bude muset u zboží z těchto zemí garantovat osvobození od cla, sama z toho ovšem nebude nic mít.
Během pátečního jednání tak turecký ministr zahraničí Hakan Fidan „zdůrazní, že je nezbytné, aby diskuse o modernizaci celní unie bezodkladně začaly,“ napsala ve čtvrtek s odkazem na svůj zdroj agentura Reuters.
Dokonce i zmíněný opozičník Imamoglu napsal přímo z vězení dopis adresovaný šéfce Evropské komise Ursule von der Leyenové, předsedovi Evropské rady Antóniu Costovi a předsedkyni Evropského parlamentu Robertě Metsolaové, v němž žádal „update“ dohody o celní unii. To by vyžadovalo souhlas Evropské rady, kde to ovšem blokují Řecko s Kyprem.
Kyperští Řekové žádají, aby jim Turci umožnili vplouvat do tureckých přístavů. Erdoganova vláda to nicméně odmítá i přesto, že jí za to Kypr nabídl snazší přístup k evropským vízům pro turecké podnikatele. Na rozdíl od zbytku světa Turecko řeckou Kyperskou republiku neuznává a oficiálně komunikuje jen s – ve světě neuznávaným – tureckým Severním Kyprem. Ten vznikl po turecké invazi z roku 1974.
Kyperská otázka je dodnes vedle námořní těžby jedním z hlavních zádrhelů v turecké cestě do Evropské unie, jež začala už v roce 1999. Brusel ovšem blíž k Ankaře žene nejen vývoj na Ukrajině, ale i geopolitická smršť amerického prezidenta Donalda Trumpa.
„Svět se mění a historie se zrychluje. Vztahy mezi Tureckem a Evropskou unií se také musí přizpůsobit. Posílit je můžeme tím, že budeme stavět na vzájemných zájmech. Strategickým cílem Turecka zůstává přistoupení k Evropské unii, a to by mělo být vodítkem v našich vztazích,“ říká turecký velvyslanec při EU Yaprak Balkan. Rozmrazení přístupových rozhovorů však prozatím není v plánu.
Eurokomisařka pro rozšiřování bloku pouze naznačuje, že je potřeba „na naše vztahy s touto zemí pohlížet čerstvýma očima“. „Cílem mé návštěvy Ankary je obnovit důvěru a prozkoumat, jak můžeme zlepšit naše hospodářské vztahy tak, aby byly výhodné pro obě strany,“ avizuje.
Nejde však jen o Kypr nebo celní unii. Zdroj Reuters rovněž podotkl, že Turecko chce pozměnit také stávající podobu migračních dohod. Těžké břemeno i odpovědnost za zvládání příchodu uprchlíků by se prý měly spravedlivěji rozdělit „v souladu s realitou v terénu“.
