LN: Před čtyřmi lety jste českým novinářům říkal, že Benjamin Netanjahu vede Izrael do mezinárodní izolace. Co se od té doby změnilo?
Neřekl bych, že se situace nějak změnila. V roce 2012 sestavil Netanjahu velkou koalici se Šaulem Mofazem a Obama měl před sebou druhé volební období. Mysleli jsme si tehdy, že tato velká koalice – největší koalice v historii Izraele – má spolu s Obamou jedinečnou šanci změnit historii. Většina tehdejších hráčů to tak i chápala. Některé chyby tehdy udělal Mofaz, Bibi ale tu šanci nevyužil. Jednou z věcí, které říkal v cizině, bylo, že musíme čekat na chvíli, kdy bude mít dostatek moci na domácí politické scéně, aby se mohl pohnout dopředu. A já myslím, že tu šanci měl. V té chvíli jsem ztratil naději, že to Bibi myslí opravdu vážně.
Voják i politik Doron Avital
|
LN: A dnes?
Nevím, jak by mohl s koalicí, která má nyní těsnou většinu, dosáhnout pokroku, a nevypadá, že by to měl v úmyslu. Myslím, že vkládá naděje do ukončení Obamova mandátu a doufá, že Ameriku povede nějaký republikán typu Mitta Romneyho. Ta naděje ale zvadla. Rád bych se Bibiho zeptal, jakou má teď strategii. A Izraelci cítí, že žádnou. Země stojí na místě. Současná izolace, stagnace a hnutí BDS (bojkot, odklon investic a sankce – pozn. red.) až dosud neměly na Izraelce přímé ekonomické dopady. Nakonec ale mít budou. Izraelská společnost je tak ve fázi očekávání.
Bibi si nyní myslí, že je čas na to, hrát s kartou ISIS a obecně hrozby terorismu, která je reálná, a spojovat ji s Palestinci. Svět to ale nepřijímá. Dokonce ani v poslední vlně násilí – každému je jasné, že Palestinská samospráva se velmi snaží teroru zabránit.
LN: Jak si tedy vysvětlujete, že se Izraelci ve volbách stále vracejí k Netanjahuovi, i když zemi nikam neposouvá a stále jen udržuje status quo?
Důvod je třeba hledat ve vnitřní izraelské politice. Politickému systému vévodí hlavní rozdělení mezi evropskými Židy a Židy pocházejícími ze severní Afriky. Židé, kteří pocházejí z arabských zemí, obecně nedůvěřují levici. Tato skupina voličů je tedy uzamčená v pravé části politického spektra, u Likudu a středu. Proto věřím a doufám, že politická změna vzejde právě od Likudu – jsou tam respektovaní politici, třeba ministr obrany Moše Jaalon, s kterým jsem spolupracoval – anebo vzejde změna ze středu.
Vyprávět jiný příběh než Izrael. Muzeum jako most mezi roztříštěnými Palestinci |
LN: Pojďme k Palestincům. Netanjahu nedávno dal na stejnou úroveň Hamás a Islámský stát. Veškeré islamisty tak hází do jednoho pytle. Souhlasíte s ním?
To je chyba. Bibi totiž uvažuje jako člověk z public relations, který se neustále obrací na americkou veřejnost. Na Blízkém východě je to ale jinak. Samozřejmě, pro člověka z Texasu je to podobné – ti lidé stejně mluví, stejně vypadají, stejně střílejí. Vojenští stratégové ale mezi nimi musejí rozlišovat, aby si udělali pravdivý obrázek a mohli činit správná rozhodnutí. Měli bychom si dávat velký pozor na to, abychom nespojovali náš národní konflikt s Palestinci s konfliktem náboženským.
LN: V Izraeli před pár měsíci vypukla takzvaná intifáda nožů, tedy palestinské útoky nožem proti Izraelcům. Kde vidíte hlavní příčiny této eskalace násilí?
Především je třeba říci, že tyto teroristické útoky nejsou organizované vedením, ale vycházejí zespodu. Roli hrají ekonomické i jiné tlaky a islámský radikalismus, jenž inspiruje frustrované mladé lidi, kteří nemají co dělat. Když vezmete v úvahu všechny tyto faktory, vznikne jakýsi tlakový hrnec a mladí se vydávají do útoků, při nichž zemřou, aniž by měli nějaké jasné politické požadavky. Myslím, že je může inspirovat na internetu i Islámský stát.
Ve chvíli, kdy jsme smetli ze stolu téma Íránu – a myslím, že Obama odvedl dobrou práci, a stejný názor měla i Kadima a obranné složky –, měl by brát Západ ISIS vážněji. Není to jen o tom, kolik mají vojáků a jak jsou vojensky silní, ale i o tom, jak dokážou inspirovat a radikalizovat lidi na Blízkém východě.
  |
LN: V letech 1992–1994 jste vedl elitní jednotku izraelské armády, zvanou Sajeret Matkal, která měla za úkol ty nejnáročnější operace v týlu nepřítele i boj proti terorismu. Bojoval jste také v první libanonské válce. Jak se od těch dob izraelská armáda změnila?
Teprve druhá libanonská válka v roce 2006 znamenala pro izraelskou armádu krizi, co se týče jejího vlastního image a image na veřejnosti. Až do této války cítila, že byla vítězná. Pak se ale musela pustit do takzvaných policejních misí na Západním břehu. Válka v Libanonu odhalila mnohé těžkosti a selhání. Některé se týkaly velitelské úrovně od brigádních generálů po velitele divizí a zdálo se, že technologie nahradila přímé velení a akce na frontě. Vypadalo to také, že armáda si nebyla vědoma svých cílů. Hrdinské činy vojáků tam samozřejmě byly, celková kampaň ale nebyla vedena dobře.
Pak se stal vrchním velitelem armády Gabi Aškenazi, šéf brigády Golani, který je nyní velice oblíbený a možná se zapojí do politiky. Jeho ideou bylo vrátit se k výcviku a základům – technologie jsou sice skvělé, musíte ale vědět, jak se pohybovat, jak střílet, číst mapy atd.
Ať Turecko přestane předstírat, že je náš spojenec, tvrdí izraelský expert |
Myslím, že armáda se za tu dobu změnila k lepšímu a většinu z kreditu, kterému se nyní Aškenazi těší, získal především tím, že armádu posunul kupředu. I současný náčelník generálního štábu izraelských vojenských sil Eisenkot má velký respekt a vyznává stejnou filozofii – přivést armádu zpátky k jejím kořenům.
LN: Zmínil jste moderní technologie, které jsou skutečným fenoménem. Jak vlastně změnily roli velitelů? Je díky nim snazší, nebo to naopak mají těžší?
Je to stále těžší. Technologie změnila pravidla hry – někdo přichází s puškou nebo nožem, vy přicházíte se softwarem. Pro generály je důležité to, jak převést staré zkušenosti z bitevního pole do nových technologií. To je nyní velká výzva. Každá technologie má ale také mezery. Dám příklad – pro získání zpravodajských informací používáme drony. Když jeden generál plánoval misi námořnictva v jižním Libanonu, po- užil dron k tomu, aby zmapoval terén. Dron ale použila i druhá strana, aby zachytila komunikaci našeho dronu a zjistila naše plány, a pak si na nás počkala. To bylo selhání, které bylo způsobeno nejspíš právě technologiemi. Záviset jen na nich je strašná chyba.
LN: Můžete popsat, jak vypadá typický člen elitní jednotky Sajeret Matkal, co se týče jeho původu, vzdělání?
Izraelská armáda má oproti jiným výhodu v tom, že odveden je každý. Sajeret Matkal má privilegium vybírat si ty nejlepší. Někdy, když je konkurz až moc nabitý, se může stát, že z něj vyjdou výborní vojáci, ne ale už tak dobří velitelé. Protože ti výborní velitelé nemusejí být předtím až tak skvělí vojáci. Co se týče jejich sociologického profilu, ten se během let změnil. Dříve to byli hlavně lidé z kibuců – levicová elita – a z mošavů. Nyní ale máme více náboženských vojáků, kteří pocházejí z prostředí náboženského sionismu. To je i příklad současného ministra školství Naftaliho Beneta.
Okupace Palestiny? Bibi jakoukoli dohodu poruší, míní izraelská filosofka |
A co se od nich požaduje? Samozřejmě fyzická kondice, ale více než cokoli jiného potřebujete hlavně chytré vojáky. Mise, na které se vydávají, nejsou obyčejné. Musejí být proto mixem vojáků i velitelů, být stateční, ale i ovládat technologie, rychle se učit nové věci, rychle se adaptovat a improvizovat, důležitá je i disciplína.
LN: Jedním z úkolů jednotky Sajeret Matkal je i boj proti terorismu. Myslíte, že se s ním Evropská unie může vypořádat, aniž by přistoupila na izraelský styl života, tedy extrémně přísná bezpečnostní opatření, osobní prohlídky při vstupu do budov atd.?
Bezpečnostní opatření samozřejmě musejí odpovídat stupni ohrožení, ten se může měnit. Myslím ale, že Evropa by se měla především vydat cestou zpravodajských služeb – jejich informace jsou pro boj s terorismem naprosto klíčové.
Jestli si ale Západ myslí, že se může vyhnout tomu, aby nasadil vojáky na frontovou linii a někde riskoval, je to chyba. Když totiž nevyšlete na frontu armádu, doplatí na to občané. Když se někdy staráte příliš o bezpečí vojenských sil, stává se paradoxně, že vystavujete nebezpečí samotné vojáky. Někdy je armáda chráněná až příliš, politici se bojí ji použít, protože se bojí hněvu veřejnosti a obětí – nakonec za to ale někdo zaplatí, ať už to jsou občané Bruselu, nebo Pásma Gazy.
