Protokoly ze soudních pří, kterých se účastnil, by si David Irving mohl vytapetovat svůj proslulý byt na londýnské Duke Street: vídeňská kauza však pro něj bude nejspíš zlomová.
Jako by Irvingova kariéra, vroubená v posledních letech sérií vážných porážek, vstoupila do posledního kola. Jakými zákruty vedla? A jak je možné, že osoba na první pohled tolikrát zdiskreditovaná vzbuzuje stále takové vášně?
Irving na rozdíl od ostatních autorů revizionistické literatury (termín není úplně přesný, ale obecně používaný) svým protivníkům znesnadnil paušální odmítnutí své osoby svými badatelskými výkony.
Jak napsal s mírnou nadsázkou v roce 1986 Robert Harris, autor knihy Obchod s Hitlerem, Irving „v uplynulých dvaceti letech vyšťoural snad v každém německém městečku vdovu po bývalém vojáku, vypil kvanta čaje, prožvanil hodiny jalovými řečmi o počasí a střehl na chvíli, kdy ho stará dáma posléze vyzvala, aby prohlédl,těch pár papírů, co mi zbyly po manželovi‘.“
Podařilo se mu objevit řadu neznámých dokumentů a odhalit několik podvrhů, i když ten nejvýznamnější, s nímž přišel do styku - podvržené deníky Adolfa Hitlera, „objevené“ v roce 1983 v Německu - mu přinesl Pyrrhovo vítězství.
Ačkoli je nejdříve s velkým halasem správně identifikoval jako falzum (v komedii plné omylů chybil i uznávaný znalec života říšského kancléře Hugh Trevor-Roper), na poslední chvíli změnil názor, a i když se prodej jeho knih zvýšil, názorovým veletočem se značně blamoval.
Důvěrná znalost tématu přispěla nemalou měrou k přesvědčivosti a oblibě Irvingových tlustospisů, ač reakce odborníků na ně byla od začátku přinejmenším rezervovaná. Jenže recenze v odborných periodikách bývají v tomto případě spíš přesvědčováním přesvědčených: ten, komu říkáme „většinový divák“, do nich poučení hledat nechodí.
Jen houšť
Životní téma poznamenalo Irvingovo dětství. Jeho otec, důstojník královského námořnictva (matka pracovala v BBC a jako ilustrátorka pro několik britských časopisů), přerušil s rodinou v průběhu druhé světové války styky.
Začátek publikační činnosti neúspěšného pokušitele fyziky (studium ukončil po dvou letech, později přerušil i studia politické ekonomie) a dělníka v německé ocelárně se kryl s rostoucí vlnou zájmu o dějiny Třetí říše. Po první publikaci Zkáza Drážďan (1963), hojně užívající svědectví pamětníků, se etabloval jako schopný autor, který zastává poněkud výstřední stanoviska.
Přesto byl tehdejší Irving ještě na míle vzdálen pozdějšímu revizionistickému guru, ačkoli tenor knihy souzněl s dobovým trendem revizionistické literatury bagatelizovat německé zločiny a zdůrazňoval domnělé spojenecké. Zásadním impulsem byly pro Irvinga rozhovory s Hitlerovými bezprostředními podřízenými na konci 60. let.
Vliv, který na něj měly, podepřela fascinace Hitlerem samotným, jež dle některých svědectví dorostla až k identifikaci sebe sama s führerem. To vše se odrazilo v knize Hitler's War (1977), kterou si Irving postavil pomník kovu trvalejší a v níž poprvé vyjádřil názor, že za zdecimování Židů za druhé světové války Hitler nenesl odpovědnost.
Rozcupování Hitlerovy války historiky na ostrovech i na kontinentu, při němž poprvé zazněla obvinění z manipulace s údaji historických pramenů, bývá považováno za další milník na Irvingově cestě vstříc revizionistickému táboru a neonacistickým kruhům.
Ten posun bývá také dáván do souvislostí se slavomamem a zištností, které jsou mu připisovány. Irving sice, jak píše Harris, prodělal tou dobou značnou finanční újmu - kvůli rozvodu a neúspěšnému pokus proniknout do politické sféry -, a sledujeme-li jeho úpěnlivou snahu zpeněžit o dva roky později své angažmá ve věci Hitlerových deníků, působí jako člověk lačný ocenění stejně tak hmotného jako toho „duchovního“.
Ale chápat zištnost a slavomam jako motor tehdejších a následujících Irvingových činů by bylo příliš jednostranné. Najít jednoznačnou odpověď na otázku jeho motivace není jednoduché: zaujetí vlastní osobou, zřetelné i po letmé návštěvě jeho internetových stránek, se mísí s pevným přesvědčením o své pravdě i přes rizika, která to přináší.
V průběhu 80. let Irving přerod v popírače holocaustu dokonal. Jestliže v roce 1970 ve svém biografickém podkladu pro právního zástupce deklaroval, že nemá politické ambice a není extremistou, k přelomu desetiletí se datují jeho kontakty s německou ultrapravicovou organizací DVU.
V roce 1988 se angažoval v mnoha ohledech zlomovém procesu s kanadským vydavatelem revizionistické literatury německého původu Ernstem Zündelem a o rok později opatřil předmluvou zprávu Freda Leuchtera, která měla dokázat nefunkčnost, a tudíž neexistenci plynových komor v Osvětimi.
Od té doby Irving tvrdí, že vede „intifádu jednoho muže“ proti oficiální historii holocaustu. Ve světle tohoto výroku musela jeho nedávná tvrzení před soudem ve Vídni o prozření ve věci osvětimských plynových komor znít jako výraz rezignace na mnohaleté usilování.
V 90. letech stíhala jeho pověst jedna pohroma za druhou: objev domnělých memoárů Adolfa Eichmanna (ve skutečnosti šlo leda o poznámky a náčrty k nim) ani monografie Josefa Goebbelse mu ztracený respekt ve vědeckém světě nevrátily, a naopak mu vynesly další obvinění z nekorektního nakládání s archivními dokumenty.
V roce 2000 při procesu s profesorkou moderní judaistiky na univerzitě v Atlantě Deborah Lippstadtovou musel v rámci rozsudku zaplatit pokutu, která jej o dva roky později přivedla k vyhlášení bankrotu. Musel prodat svůj londýnský byt a odstěhovat se na Floridu, kde žije dodnes. Vypadalo to, že je definitivně odepsán.
Jenže průběh a výsledek vídeňského procesu, respektive ohlasy na něj ukázaly něco jiného.
Omlouvám se, ale...
V listopadu byl Irving v Rakousku zatčen, když cestoval na přednášku, na kterou jej pozval pravicový studentský spolek Olympia. Proces proběhl 21. února a vynesl mu tři roky nepodmíněně.
Vídeňský soud s mediálním vřením, které vyvolal, znamenitě ilustruje zmatení jazyků, jež v podobných kauzách tolikrát zažíváme. Duel o výklad historických faktů a odpovědnosti se díky souhře okolností časových i místních změnil v při o míru svobody slova.
Původní předmět sporu ustoupil do pozadí: a změní na tom něco poslední Irvingův názorový manévr v rozhovoru pro BBC z 28. února, v němž opět zpochybnil počet Židů zavražděných v Osvětimi a znovu oprášil svůj názor, že Adolf Hitler nenesl na zdecimování evropských Židů zodpovědnost? Nic.
Nabízí se zde několik „co by, kdyby“. Co kdyby proces proběhl v jiné zemi než v Rakousku s jeho tvrdými zákony proti popírání holocaustu a se stigmatem země, jejíž minulost pod nadvládou Říše skrývá ještě mnoho kostlivců ve skříni, vzbudil by takové vášně?
A co kdyby neproběhl v atmosféře zvichřené aférou ohledně karikatur proroka Mohameda v dánském tisku? Je zřejmé, že se oba faktory na vyznění procesu podepsaly nemalou měrou.
Deborah Lippstadtová ve své knize Popírání holocaustu, která před šesti lety přiměla Irvinga k soudnímu procesu, píše: „Klima, které takové ideje (revizionistické, pozn. aut.) vytvářejí, není o nic méně důležité než specifické pravdy, které napadají…
Žádný fakt, žádná událost a žádný aspekt historie nemá pevný význam ani obsah. Jakoukoli pravdu lze nově převyprávět. Jakýkoli fakt lze pozměnit. Konečná dějinná realita neexistuje… popírání holocaustu je součástí tohoto fenoménu.“ Významový posun a vnímání „boje o Irvinga“ veřejností s tím docela dobře koresponduje.
V tomto ohledu se může zdát, jako by David Irving ve svém posledním klání nad svými odpůrci přece jen docílil drobného vítězství. I kdyby to - stejně jako v případě Hitlerových deníků před třiadvaceti lety - mělo být vítězství Pyrrhovo.
Je to postavené na hlavu? Obávám se, že je to pro časy, jež prožíváme, příznačné.
