Když mu bylo čtrnáct, viděl popravu své matky a bratra. A věřil, že bachaři ze severokorejského lágru Kaechon konají správně. Ostatně Sin Tong-hjok tehdy své blízké, kteří chtěli z tábora prchnout, sám udal. Pojem „rodina“ v nelidských podmínkách gulagů totiž už dávno ztratil význam.
O devět let později utekl sám. Nyní dvaatřicetiletý Sin Tong-hjok je dosud jediným známým Severokorejcem narozeným v koncentračním táboře, jemuž se to podařilo. Ve středu promluvil v Knihovně Václava Havla v rámci mezinárodní konference k Ceně V. Havla za lidská práva.
Skutečný svět Sin spatřil až ve svých 23 letech. Učil se, co jsou peníze, pračka nebo telefon a že mučení nepatří k normálním činnostem. Mladík patřil ke třetí generaci své rodiny, jež se ocitla za zdmi tábora. Diktátorský režim ji trestal za kolaboraci s Jihokorejci během korejské války.
Někdejší otrok svůj příběh popsal v knize Útěk z tábora 14. Ta loni vyšla i v češtině. Svědectví zaznamenal americký novinář Blaine Harden, jenž mapuje tábory, jejichž existenci Pchjongjang popírá. Proti tvrzení režimu ale mluví i řada satelitních snímků. V severokorejských lágrech žije přes 200 tisíc lidí. Dosud se podařilo uprchnout šedesáti lidem, kteří se však v pracovních táborech nenarodili.
Lidovky.cz: „Od narození nás vychovávali k tomu, abychom v sobě zapudili lidské emoce. Soucit nebo smutek mi nic neříkaly,“ popsal jste život v koncentračním táboře. Čím lze dosáhnout takové deformace samotné podstaty lidství?
Utrpením. Vězeň, který se za plot tábora dostal z vnějšího světa, neměl tamní život v krvi jako my, kteří jsme se tam narodili a nic jiného jsme neznali. Pro nás to byla jediná přirozenost. Ale ti, kteří přišli zvenčí, ti se pravidla teprve museli učit. Přesněji: učili je dozorci. Jejich vůli se není možné protivit, nic nejde bez jejich svolení. Když dozorce dovolí vězni jíst, jí. Když mu přikáže pracovat, pracuje. Když mu řekne, aby spal, spí. V koncentračním táboře žádná svoboda neexistuje.
    |
Lidovky.cz: Řekl jste také, že jste nechápal, co je rodina nebo přátelství. Důkazem je bohužel osud vaší matky a bratra. Jste dnes, po téměř deseti letech od útěku, schopný důvěřovat jinému člověku?
Nejsem si jistý tím, co cítím. Pořád ještě se to snažím objevit. Uvědomuji si, že se pomalu měním, ale potřebuju čas. A nevím, jak dlouho to může trvat. Z tábora jsem utekl v roce 2005, ale svým způsobem jsem ho ani teď, po těch deseti letech, neopustil. Jezdím po světě a všude mluvím o životě v koncentračním táboře. Moje tělo je venku, ale hlava a mysl zůstávají v táboře. Stále se cítím, jako bych tam byl. A mezi tělem a hlavou jsou proměny mého srdce. Změna může být velmi dlouhá cesta.
Lidovky.cz: A strach? Zůstává ve vás také?
Bolest přetrvává, ale mírní se. Ještě před třemi lety mě trápily neustálé a nesmírně děsivé noční můry, každý den s sebou přinášel hrůzu a neodbytné vzpomínky. Hrozivé sny o táboře se mi zdají dodnes. Ale je jich o trochu méně.
ČTĚTE TAKÉ: |
Lidovky.cz: Poskytujete světu otevřené svědectví o zločinech severokorejského režimu. Nebojíte se, že se vás pokusí umlčet?
Dobře vím, že mě režim nenávidí. Například minulý týden jsem mluvil na půdě OSN v New Yorku a severokorejská ambasáda reagovala denunciační kampaní, kterou šířila do médií. Vím, že moje činnost je režimu trnem v oku. Ale pokud si připustím strach a přestanu o svých zážitcích mluvit, potom už nemůžu udělat vůbec nic. Nevzdám se, nebudu mlčet. Na tom, co dělám, mi příliš záleží.
Budoucnost leží v rukou Severokorejců, myslí si Sin.
Lidovky.cz: Pchjongjang nedávno přiznal, že Kim Čong-un je nemocný. Vaši krajané jsou vedeni k víře v božstvo vládní dynastie. Co by se dělo, kdyby bůh náhle zmizel?
Ano, v minulosti lidé opravdu věřili, že vůdce je bůh. Platilo to hlavně pro Kim Ir-sena, kterého skutečně uctívali. Jenže dnes je situace jiná. V Kim Čong-una už tolik nevěří. Sám o tom v poslední době velmi často přemýšlím a myslím si, že budoucnost Severní Koreje leží v rukou jejích lidí, vnější svět jim ji nenabídne. Severokorejci v podstatě nikdy nezažili demokracii, neznají na vlastní kůži svobodu. Ale jestli stojí o svobodnou budoucnost, musí si ji vytvořit sami.
Kim Čong-un se klaní památce svého děda, zakladatele KLDR Kim Ir-sena:
Lidovky.cz: Zmínil jste vnější svět. Je podle vás postup mezinárodního společenství vůči KLDR adekvátní?
O svých zkušenostech jsem mluvil v mnoha západních zemích. Ale když o nich vyprávím, jen poslouchají a kývají. Nic většího však neudělají. Západ posílá do Severní Koreje humanitární a další pomoc, ale ta nekončí u potřebných, ale u představitelů režimu. Západní turisté v Severní Koreji utrácejí, ale z jejich peněz neuvidí obyčejný Severokorejec nic, zatímco diktátoři si za ně kupují whisky a drahá auta. Takhle si skutečnou pomoc nepředstavuji.
Lidovky.cz: A jak tedy?
Západ musí pochopit hrůzy a strádání, jimiž Severokorejci procházejí. A měl by proti režimu zavést striktní sankce, takové, které by ho opravdu bolely. Zasáhnout nejen slovy, kterých už zaznělo dost a k ničemu nebyly, ale i činy. Co se zneužívání pomoci týče: buď zavést přísnější monitorovací systém, nebo ji úplně stopnout.
PSALI JSME: |
Lidovky.cz: Mluvíte o potřebě porozumění. Je však utrpení takového rozsahu vůbec přenositelné?
Evropa přece zažila stejné věci: nacismus, komunismus, koncentrační tábory, holokaust... Je to historie, ano, ale v Severní Koreji se to samé děje právě teď. Západ by se měl poučit ze svých dějin a nezapomínat na to, co prožil.
