„Pracoval jsem v Íránu dvaačtyřicet let, mám z toho úplně zničená kolena, a k čemu?“ láteří afghánský stavební dělník Mohammad Achundzáda. Stejně jako tisíce dalších lidí teď své dny tráví v uprchlickém centru v pohraničním městečku Islam Qala na severozápadě Afghánistánu. Nedobrovolně a bez sebemenšího ponětí, co má dělat.
Humanitární pracovníci rozdávají vodu vyprahlým navrátilcům a zatímco muži čekají dlouhé fronty na vše od poskytnutí otisků prstů po výběr peněz, ženy se starají o děti ve špíně a krutém vedru. Ti šťastnější v davu napíšou příbuzným a odjedou dál od hranic, ostatní mohou doufat, že na ně v nejbližším městě Herát zbyde volný stan. „Nic nemáme a nemáme kam jít,“ povzdechl si jednašedesátiletý Achundzáda.
Afghánská menšina se v Íránu rozrůstala desítky let. Války, změny režimu, teror islamistů a bída občany neutěšené krajiny pravidelně vyháněly k sousedům a podle dat OSN dnes kolem 95 procent tamních běženců tvoří právě Afghánci. Íránské úřady uvádějí, že jich je až šest milionů. Dodnes však čelí masivní, státem posvěcené diskriminaci.
Nejenže mohou pracovat jen v deseti z jednatřiceti íránských provincií, často navíc dosáhnou jen na těžkou a nekvalifikovanou práci. To by nebylo nic nového, Afghánci žijící v Íránu už si na pocit obyvatel druhé kategorie tak nějak zvykli. Teď však přibyl nový důvod, proč je tam nechtějí. Vláda rozhlásila, že vzhledem ke špatné ekonomické situaci vlastních občanů už nemůže dál přijímat uprchlíky.
A zavelela k deportacím Afghánců bez dokladů. Původně jim dala čas do 6. července, kdy mohli odejít dobrovolně. Jenže pak propukly boje s Izraelem a Teherán si z běženců udělal obětního beránka vlastního selhání. Policie okamžitě přidala v raziích ve firmách a sousedstvích, začala zastavovat auta na nově postavených checkpointech a Afghánce zatýká ve velkém. Deportační centra u hranic se rychle přeplnila.
 |
Jak situace uprchlíků souvisí s Izraelem? Státní média a úřady linku našly a bez důkazů začaly tvrdit, že židovský stát Afghánce najal, aby mu pomohli se špionáží, teroristickými útoky a výrobou dronů. Poté, co Izrael vybombardoval íránské jaderné komplexy, se totiž přišlo na to, že měl v zemi už delší dobu své agenty, kteří útoky pomohli uskutečnit zevnitř.
„Víme, že pracujete pro Izrael,“ dozvěděla se tak třeba šestadvacetiletá pasačka dobytka Kadižáh Rahímíová, když ji minulý měsíc zatýkali íránští policisté. Podle listu The New York Times (NYT) hraničním přechodem u Islam Qala denně projde téměř 20 tisíc šokovaných a vyděšených lidí, kteří ze svého domova museli odejít jen s pár věcmi.
A to proto, aby skončili ve státě, kde už často nikoho neznají, ti mladší v něm nikdy nebyli a ti starší už zase novou, radikální podobu své dávné vlasti nepoznávají. „Míchat deportace Afghánců s íránsko-izraelským konfliktem podtrhává neochotu režimu přiznat své nedostatky v bezpečnostní a zpravodajské oblasti,“ míní íránský sociolog Abolfazl Hažizadegan.
Od letošního ledna uteklo či bylo deportováno přes 1,4 milionu Afghánců. Jen od minulého měsíce, kdy proběhla krátká válka s Izraelem, Írán k odchodu do vlasti donutil více než půl milionu migrantů. „Zhruba padesát procent z nich se vrátilo spontánně, zbylých padesát procent bylo donuceno,“ řekl Zuhal Nabi z Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) agentuře Anadolu. Ta uvedla, že bez dokladů mohly být v Íránu celkem až čtyři miliony Afghánců.
Osočování ze spolupráce s nepřítelem navíc vystřelilo míru nenávisti íránských obyvatel vůči Afgháncům k novým vrcholům a imigranti začali brzy zažívat šikanu v pronajatých bytech, v obchodech, nemocnicích, bankách i v práci, kde jim zaměstnavatelé najednou přestali platit. Objevily se také případy násilí. Příkladem budiž Ebrahím Kaderí, kterého jednoho rána cestou na směnu v teheránské továrně přepadli dva muži a za nadávek „špinavý Afghánec“ ho okradli a zbili.
Podle jeho matky jej pak ve čtyřech nemocnicích odmítli ošetřit, protože je afghánského původu. Rodina proto Írán raději opustila. Další se zase ze strachu zavírají doma. Pětatřicetiletá ajťačka Farah například líčí, že mládež v sousedství napadla ji i jejího čtyřletého syna a že v metru viděla útok na jinou afghánskou ženu. „Ochromeně jsem tam seděla a jen se třásla. Věděla jsem, že kdybych něco řekla, taky by mě zmlátili,“ popisuje.
Afghánský premiér Muhammad Hasan Achund proto vyzval Teherán, aby se s deportacemi krotila a nevybudila tak občany k „zášti nebo nepřátelství mezi oběma bratrskými národy“. Nejde přitom jen o přistěhovalce bez dokladů. I ti, kteří jsou na íránském území legálně, podle NYT líčí, že jim bezpečnostní složky zničily doklady a vyhostily je.
To je případ třeba šestatřicetiletého Alího, který se v Íránu narodil a vyrostl. Když ho zastavili na checkpointu, najednou to nic neznamenalo. „(Policista) mi řekl: ‚Teď roztrhám tvé povolení k pobytu, co s tím uděláš? Půjdeš do deportačního tábora.‘ Třásl jsem se strachy. Prosil jsem je, hádal se s nimi a říkal jim, že celý svůj život žiji v Íránu, ať mi to nedělají,“ vzpomíná muž.
Žena už svým příchodem poruší zákon
V chudé zemi pod nadvládou hnutí Tálibán přitom navrátilce lepší život s největší pravděpodobností nečeká – obzvlášť ženy, které islamisté doslova zavřeli doma a od svého nástupu k moci jim berou jedno právo za druhým. Až na některé profese nesmějí pracovat, mluvit na veřejnosti, samozřejmostí je zahalená tvář i tělo. Drakonické zákony nyní budou muset dodržovat i deportované ženy, které byly zvyklé na íránský režim – striktní, ale ve srovnání s tím tálibánským přece jen svobodnější. Za neuposlechnutí příkazů jim hrozí mimo jiné i bičování.
Ženy jsou dnes navíc vyhošťovány mnohem víc než dřív, kdy byli v hledáčku úřadů spíš muži pracující v Íránu načerno. Teď je jedno, zda je žena sama nebo dokonce s dětmi. Příkaz k deportaci přišli policisté čtyřicetileté vdově Sahar říct uprostřed noci. Sbalit nemohla ani oblečení pro svých pět dětí. V Íránu přitom žila víc než dekádu a vedla tam malé krejčovství a nedávno složila zálohu na dům.
„Prosila jsem je, aby mi dali aspoň dva dny na to, abych si mohla sbalit. Ale neposlouchali. Vyhodili nás jako odpadky,“ stěžuje si Afghánka, která tím, že přišla bez mužského doprovodu, okamžitě porušila zákony Tálibánu. Mnoho žen takto uvázlo hned na hranicích, protože nemohly dál, píše list The Guardian. Některým pomohou vzdálení příbuzní, ale pokud je nemají, jsou v pasti.
„Žádala jsem Tálibán o pozemek, abych mohla začít znova. Řekli mi: ‚Jsi žena, nemáš mužský doprovod. Nemáš nárok,‘“ líčí žena. Ve vysokých teplotách, s nedostatkem vody i jídla už na pomezí obou zemí několik lidí zemřelo. Další o poslední peníze připravili prodejci vody a sendvičů, pokud nedostali základní potřeby od humanitárních pracovníků na místě.
Ti se mladé ženy zvyklé na moderní život zároveň snaží připravit na to, co je čeká. Končí večerní procházky v parcích a vysedávání v kavárnách, studijní léta, kariéry a vydělávání sama na sebe. Podle OSN loni pracovalo jen 7 procent afghánských žen.
„Nevědí, do čeho se to vrací. Říkáme jim, že to, co mají na sobě, tam nebude vhodné. ‚Připravte se na to, že se budete muset přizpůsobit,‘ upozorňujeme je. Nemáme z toho radost, ale musíme to dělat pro jejich vlastní ochranu,“ poznamenává jedna z humanitárních pracovnic. Některé ženy se přesto ještě na hranicích snaží vzepřít tálibánským celníkům.
Islamistická vláda sice už slíbila, že vybuduje pětatřicet obcí, kam se vrácení Afghánci budou moci nastěhovat. Afghánistán ovšem sám o sobě strádá. Po nástupu Tálibánu, který původně sliboval, že tentokrát už bude dodržovat lidská práva, země přišla o finanční pomoc ze Západu a začala chudnout. Výpadek příjmů částečně nahradila obchodováním s Ruskem, které tálibánce oficiálně uznalo, příchod více než milionu nových obyvatel zemi přesto žene nebezpečně blízko ke kolapsu.
Napjatá situace hrozí nejen ve státním rozpočtu, ale i na pracovním trhu, v oblasti bydlení nebo zdravotní péče. Životy více než poloviny afgánské populace dnes podle NYT závisí na humanitární pomoci. Nehledě na to, že Afghánci z Íránu často posílali peníze příbuzným ve vlasti.
Přestože premiér Achund v minulosti vyzval k návratu ty, kteří po pádu prozápadní vlády a nástupu Tálibánu utekli za hranice, nával milionů lidí pro jeho vládu může být příliš velké sousto. A to se na ni hrne další migrační vlna – „své“ tři miliony Afghánců letos hodlá vyhostit i Pákistán.
