Na smog byli Íránci zvyklí i před válkou. Nekonečné kolony starých aut kvalitu vzduchu v metropoli právě nevylepšovaly. Vědci ve vodě a ovzduší nalezli vysoké koncentrace jemných částic a těžkých kovů, jako je olovo, kadmium, chrom a nikl, dále třeba i oxid siřičitý. S tím, co zdraví devíti milionů občanů Teheránu a téměř devatenácti milionů obyvatel širší metropolitní oblasti ohrožuje teď, se to však vůbec nedá srovnat.
Poté, co si izraelsko-americké údery vybraly za cíl íránská ropná zařízení, se na lidi začal snášet černý – a extrémně toxický – déšť. Nebe ztmavlo, padající saze ušpinily vše od aut po pověšené prádlo, po celém městě se objevovaly olejovité skvrny. Obyvatele pálily oči i v krku, mnozí uváděli bolesti hlavy a potíže s dýcháním. Světová zdravotnická organizace (WHO) je vybízela, aby nechodili ven. Také íránské úřady varovaly, že kyselé deště způsobené oxidy dusíku a oxidem siřičitým mohou lidem způsobit chemické popáleniny kůže a poškodit plíce.
Tento déšť, požáry a bombardování však nemají pouze krátkodobý dopad. Životy lidí budou ničit ještě dekády potom, co válka skončí. V sázce je jejich zdraví, kvalita životního prostředí včetně podmínek pro místní faunu a flóru, dostupnost čisté vody i bezpečných potravin. V půdě a vodě se totiž těžké kovy a škodliviny, uvolněné při výbuších po dopadu bomb a raket, budou držet i poté, co vyvanou z atmosféry.
Sanace je náročná a drahá. A zřejmě ani po válce nebude ochrana přírody mezi prioritami íránské vlády, ať už bude jakákoliv. Vystavení polycyklickým aromatickým uhlovodíkům (PAU), které vznikají při spalování ropy, může u lidí zvyšovat riziko vzniku rakoviny. Stoupat může i výskyt plicních a srdečních potíží.
„Kombinace katastrofálních ropných požárů a dešťových srážek způsobuje, že jsou tyto látky pro lidské zdraví škodlivější a toxičtější. Když se škodlivé látky zředí ve vodě, jsou mnohem jedovatější a snadno se vstřebají do našeho těla – do nervového systému, krevního oběhu – a mohou poškodit ledviny, játra a další orgány,“ říká pro Bloomberg athénský fyzik Dimitris Kaskaoutis.
Agentura na příkladu rodiny íránského inženýra ukazuje, že nedýchatelný vzduch je nakonec pro místní v lecčem horší než samotný vojenský konflikt. Muž líčí, že zatímco letecké údery hodlali jeho příbuzní přečkat doma, silné znečištění ovzduší je vyhnalo na sever země. Problém totiž je, že Teherán leží nejen na úpatí pohoří Alborz, které město často uzavírá pod pokličku inverze, ale také u bombardovaných ropných skladů.
Útok na Írán |
„V konfliktech jsme svědky útoků na ropná zařízení neustále. Je však velmi vzácné, aby se nacházela blízko velkého města, jako je Teherán,“ uvádí výkonný ředitel organizace Conflict and Environment Observatory (CEOBS) Doug Weir. Jeho tým identifikoval více než 300 incidentů, které představují určité environmentální riziko. I podle Weira je to však jen špička ledovce a skutečné počty takových událostí jdou do tisíců.
Vyhoření palivových nádrží přitom obvykle trvá jen několik hodin, uvádí agentura AP. Jak se ovšem ukázalo třeba v Kuvajtu během války v Perském zálivu před pětadvaceti lety, ropná pole mohou hořet i několik měsíců. Profesor chemického a environmentálního inženýrství na Arizonské univerzitě Armin Sorooshian pak pro portál The Conversation připomíná také škody, které na lidském zdraví napáchaly teroristické útoky na Světové obchodní centrum v New Yorku z 11. září 2001.
„Byly sice lokálního charakteru, ale do ovzduší uvolnily obrovské množství škodlivin,“ vzpomíná a jmenuje třeba aerosoly neboli směs kovů, azbestu, prachu a dalších látek. „Ty mohou poškodit plíce, ztížit dýchání a zhoršit kardiovaskulární problémy, což mimo jiné přispívá k infarktům. Zvláště škodlivé jsou drobné částice menší než 2,5 mikrometru, nazývané PM2,5, protože se mohou dostat hluboko do dýchacího systému. Ale i větší částice mohou představovat značné zdravotní riziko,“ píše Sorooshian.
Zdrojem mnoha karcinogenních látek jsou už trosky po zřícených budovách a vítr, ale i stěhování sutin při pátrání po přeživších mohou tyto škodliviny znovu rozvířit. Domy se při bombardování řítí i v Teheránu. A k tomu přidejme „ropný“ černý déšť či požáry, které do ovzduší přidávají další ingredience devastujícího koktejlu. Mohou tak lidé ve válečných zónách vůbec chránit své zdraví? Sorooshianův text opakuje radu WHO – zůstat doma a nevětrat.
Upozorňuje ovšem, že ani tak to uvnitř nemusí být bez rizika. Například kojenci, kteří se plazí po podlaze, mohou podle něj „narazit“ na usazené toxické látky, které se tam dostaly pode dveřmi a parapety. Lidé se teď podle něj mohou snažit vyhýbat plodinám, vodě a mořským plodům, kterých se situace pravděpodobně dotkla, ovšem konkrétních informací je v době války málo. Popsané dopady navíc nehrozí jen obyvatelům Teheránu, potažmo Íráncům. Tamní vláda na oplátku útočí na okolní země, i jejich obyvatelům tak mohou hrozit zdravotní problémy.
A to vše regionu, v němž jsou uložené jedny z největších světových zásob ropy a plynu. Blízký východ je posetý rafinériemi, sklady, zpracovatelskými závody, námořními ropnými a plynovými plošinami, stejně jako jadernými zařízeními a odsolovacími závody. Následky delšího a širšího konfliktu tak mohou být katastrofální, obávají se odborníci.
