Lidovky.cz: Video zachycující Foleyho smrt není první svého druhu, záznamů vražd rukojmích zveřejnili islamisté v uplynulých letech vícero (více čtěte ZDE). Většinu z nich spojuje způsob, jakým radikálové své oběti zabíjejí – dekapitace. Proč volí právě tuto surovou metodu?
Diskutuje se o rituálním podtextu, ale tak to skutečně není. Muslimové lidské oběti nepraktikují. Někteří upozorňují, že tento způsob zabíjení může odkazovat k súře 47:4 Koránu: „A když se střetnete s nevěřícími (na bitevním poli), udeřte je do šíjí, a až jim způsobíte úplnou porážku, pevně je spoutejte.“ Nicméně vražda Jamese Foleyho nemůže být přímým uplatněním tohoto verše, protože novinář nebyl bojovníkem „na bitevním poli“, ale obyčejným civilistou. Stětí vězňů proto lze volně - a symbolicky! - vztahovat ke Koránu, ale v žádném případě ho nemůžeme chápat jako vyslyšení jakéhosi božího příkazu.
Vražda Jamese Foleyho |
Lidovky.cz: Hraje svou roli historický či kulturní kontext?
Tento způsob popravy má nepřátele odstrašit, vzbudit v nich hrůzu. V průběhu historie byla dekapitace užívána často a různými protagonisty, ať už mluvíme o římské říši, či o dnešních drogových kartelech v Mexiku. Symbolem Francouzské revoluce byla gilotina, kterou francouzská justice užívala k popravě zločinců až do roku 1976. Když mongolský vojevůdce Tamerlán dobyl v roce 1401 Bagdád, nechal stít hlavu desítkám tisíc vězňů a z jejich lebek nechal vystavět věže. Připomínám, že v islámské tradici je Tamerlán archetypem bezbožného tyrana.
Džihádisté si tento způsob zabíjení, vzhledem k jeho působivosti, oblíbili s rozvojem satelitní televize, jež umožňuje rozšířit záznamy poprav mezi široké publikum. To tím chtějí šokovat. V roce 1996 natočili čečenští rebelové stětí ruského vojáka. Nicméně přelomová byla v tomto ohledu poprava amerického novináře Daniela Pearla v Pákistánu (únor 2002, pozn. red.). Vražda civilisty - ba co víc, novináře! - zajistila al-Káidě kýženou publicitu.
Lidovky.cz: Teror jako propaganda a taktický nástroj? Namířený vůči komu?
Islámský stát (IS) se pravděpodobně snaží vystupovat v roli největšího nepřítele Západu. Soupeří v tom s al-Káidou a dalšími méně známými džihádistickými skupinami. Mimochodem, al-Káida v Iráku používala videozáznamy dekapitace rukojmích do roku 2005. Přítrž tomu učinil až Ajman az-Zawáhirí, protože to poškozovalo pověst organizace v očích muslimů. IS chce působit násilněji a děsivěji než al-Káida, aby přilákal nejen víc zahraničních dobrovolníků, ale také donací od bohatých dárců, jimiž jsou především občané států Perského zálivu. A ve svém boji o vedoucí pozici v mezinárodním džihádu vítězí. IS chce rozsévat strach. Musí působit bezohledně, nejen proto, aby vyvolal obavy mezi protivníky vně svých hranic, ale také kvůli tomu, aby na území, které ovládá, utnul jakoukoli možnou vzpouru hned v zárodku. Nezapomínejme, že v zóně, kterou IS kontroluje, popravuje stětím mnohé ze svých zajatců a jejich těla pak veřejně vystavuje pro výstrahu místním. V tomto ohledu vlastně nepanuje příliš velký rozdíl mezi tím, jak vystupuje vůči Západu a jak zachází s těmi, kdo žijí pod jeho vládou.
Lidovky.cz: Co víme o podmínkách, v nichž IS drží své vězně?
K dispozici máme svědectví rukojmích uvězněných v Iráku, například francouzských novinářů Christiana Chesnota a Georgese Malbrunota. Oba tvrdí, že byli drženi v relativně snesitelných podmínkách. Ovšem jiný francouzský žurnalista, Florence Aubenas, strávil pět měsíců na posteli se zavázanýma očima, každý den měl povoleno ujít pouhých 20 kroků. To jsou však téměř deset let staré případy (Chesnot a Malbrunot 2004, Aubenas 2005). V dubnu 2014 byla ze zajetí v Sýrii propuštěna dvojice unesených francouzských novinářů, Didier François a Edouard Elias. Ti byli vězněni deset měsíců, z toho většinu času ve sklepení. Jejich věznitelé jim odpírali vodu a jídlo a podrobovali je jak fyzickému, tak psychickému týrání, například prostřednictvím předstíraných poprav. To znamená, že podmínky věznění se liší skupinu od skupiny, a to i v závislosti na dané oblasti: zda jsou vězni drženi v blízkosti válečné zóny, zda únosci operují v utajení, nebo na svém vlastním území, atd.
VÍCE ZDE: |
Lidovky.cz: Z Islámského státu se během léta stala pravděpodobně nejnebezpečnější teroristická organizace současnosti a celosvětová hrozba. Jak této hrozbě účinně čelit?
Nejsem bezpečnostní expert, takže vaši otázku těžko zodpovím. Měli bychom však mít na paměti, že stávající situace na Blízkém východě je přímým důsledkem politických a vojenských intervencí Západu v regionu, nikoli pouze v poslední době, ale už od konce první světové války. Do té doby byl sultán, hlava Osmanské říše, zároveň chalífou, tedy nejvyšším náboženským vůdcem všech muslimů na světě. V roce 1920 se však západní mocnosti pokusily vnutit poražené Osmanské říši velmi drastické mírové podmínky. Podpořily tím vojenskou rebelii Mustafy Kemala Atatürka, který se nakonec chopil moci a v roce 1924 chalífát zrušil. Od té doby se v muslimském světě objevují islamistická hnutí, která si za svůj konečný cíl kladou obnovení chalífátu.
ČTĚTE TAKÉ: |
Nehledě na to, že koloniální mocnosti – Velká Británie a Francie – Osmanskou říši rozbily a prakticky si ji rozdělily mezi sebe. Moderní státy Sýrie a Irák, podobně jako další v regionu, se zrodily právě z této mocenské parcelace. Sýrie a Irák zůstaly pod francouzskou a britskou vládou až do 60. let 20. století, kdy Francouze a Brity vyhnaly vojenské převraty. Ty ustanovily autoritářské režimy, kterým brzy dominovala nacionalistická strana Baath. Ve jménu této strany, jež se zrodila z touhy po odstranění kolonialismu, vládli svým státům jak Saddám Husajn, tak Bašár Asad. Spojené státy proti baathistickému režimu vojensky zakročily hned dvakrát, v roce 1991 a 2003. Druhá intervence odstranila vládu Saddáma Husajna, ale vyústila v roztržení země mezi sunnitské a šíitské Araby a Kurdy. Výsledkem je chaos. Islámský stát se vynořil právě z něj, což vysvětluje, proč si Západ další zásah do vnitřních záležitostí země bude rozmýšlet dvakrát. A to navzdory dramatické situaci uprchlíků či lidí, které Islámský stát ovládá.
CLEMENT STEUER
Francouzský politolog a arabista, absolvent Lyonské univerzity. V současné době působí jako výzkumný pracovník na Oddělení Blízkého východu Orientálního ústavu Akademie věd ČR. |
