V kontingentu polní nemocnice a chemické jednotky, která je na základně na kábulském letišti slouží přes sto lidí, nejen Čechů, ale i Slováků. Jen od počátku letošního srpna ošetřili ambulantně 800 pacientů (pokud se k tomu připočte ještě zubař, tak jde o téměř tisíc pacientů), provedli 41 operací a 43 lidí hospitalizovali.
„Ošetřujeme jak vojáky mezinárodních jednotek, tak příslušníky afghánských sil a v jistých případech i civilisty,“ říká Benda, pro kterého je to už čtvrtá mise za posledních pět let. „Někdy se dostaneme do situace, kdy musíme pacienta ošetřit, protože bychom se jinak nezachovali humánně.“
To je konkrétně případ dvanáctiletého afghánského chlapce, který leží v nemocnici na jednotce intenzivní péče. „Museli jsme provést reoperaci. Měl otevřený dvanáctník. Je v závažném stavu,“ popisuje chirurg, podplukovník Marcel Hájek. A jeho slovenský kolega, podplukovník Peter Šafár, k tomu dodává: „Navíc měl plicní problém.
V nemocnici, kde ležel předtím, mu totiž natrhli plíci.“ Ani jeden se neodvažuje odhadnout, zda chlapec přežije, ale oba jsou přesvědčeni, že udělali pro jeho záchranu maximum. Ostatně, jak zde s hrdostí říká každý, je polní nemocnice vybavena lépe než mnohá pracoviště doma. „Tady přesně vidím, kolik je v nemocnici pacientů, kolik máme krve, plazmy či kdo má službu,“ říká Benda a zastavuje se u tabule s údaji o aktuálním stavu. Jednotliví pacienti jsou při příjmu řazeni dle priority. V nemocnici jsou tak třeba schopni postarat se o dva pacienty ve velmi vážném stavu a pět ve středně těžkém stavu.
„A tohle je naše chlouba,“ zastavuje se Benda u jedné místnosti. „CT scan. Využíváme ho několikrát týdně a má pro pacienty obrovský přínos. Když například přivezou někoho se zraněním hlavy, není času nazbyt, a tento přístroj nám velmi pomůže.“
Pomáhá ale třeba i to, že rentgenové snímky jsou v digitálním formátu, takže si je lékaři mohou nejen posílat po nemocnici, ale mohou si případně vyžádat i konzultaci v Česku.
Ženy na telefonu
„Se Slováky si samozřejmě dobře rozumíme,“ říká Hájek a jeho kolega Šafár přikyvuje. „Jsme si blízko, máme podobné zvyky, jsme si blízcí mentálně.“ V nemocnici funguje ještě „adriatický tým“, což jsou zdravotníci z Albánie, Chorvatska a Makedonie. Většina lidí, kteří v současnosti slouží v nemocnici, už prošla v minulosti několika misemi. Například Marcel Hájek už byl v zahraničí s nemocnicí šestkrát. „Já jsem v Afghánistánu už podruhé,“ říká poručice Lucie Jarešová, která má na starosti „střední zdravotnický personál“, tedy sestry či laboranty. Konkrétně jde o 27 lidí.
„Toužila jsem po změně. Chtěla jsem vycestovat do nějaké zahraniční mise a jediná šance byla vstoupit do profesionální armády, což jsem v roce 2003 udělala.“ Žen je v současném kontingentu 22 a podobně jako muži narážejí na to, že jsou na šest měsíců více než čtyři tisíce kilometrů od domova. Ale pomáhají jim moderní technologie. „Pokud chcete, kontakt s blízkými doma můžete mít každý den,“ dodává Jarešová. Přímo u nemocnice je budova, kde jsou počítače s internetem a několik telefonů. Problém je jen v tom, že už nelze opustit základnu. Dřív se zdravotníci mohli aspoň občas dostat do Kábulu, ale v současnosti to z bezpečnostních důvodů není možné.
Nemocnice je tu už téměř dva roky a zanedlouho svou činnost ukončí. V listopadu budou přístroje a další věci postupně zabaleny a převezeny zpět do Česka. „Po nás to tu převezme francouzská nemocnice, která je v Kábulu,“ říká Hájek. „A až se všechno sbalí a odveze domů, budou se muset udělat opravy, aby byla nemocnice provozuschopná, což bude trvat minimálně rok. A my si musíme také odpočinout.“
