Okuněv se upálil u památníku 1 200 sovětských vojáků, kteří padli ve druhé světové válce. Stalo se tak loni 24. února, v pět hodin ráno. Zpráva o tom se neobjevila v žádném médiu, ani na sociálních sítích. Ani pozůstalí se nešířili o tom, co se stalo. „Jaký by to mělo smysl? Proč?“ řekl jeden z příbuzných.
Informace o upálení obyvatele Kaliningradu, narozeného v roce 1988, se objevila až v letošní zprávě estonské rozvědky. Ta však nezmínila jeho jméno, píše Važnyje istorii s tím, že podrobnosti se novinářům podařilo zjistit až ve spolupráci s estonským portálem Delfi a litevskou veřejnoprávní televizní a rozhlasovou stanicí LRT. Průběh událostí média rekonstruovala na základě zpráv vyšetřovatelů, rozhovorů s Okuněvovými příbuznými a kolegy a také se zdroji z evropských zpravodajských služeb.
Okuněv nebyl žádný aktivista chodící na demonstrace, rozhovorům o politice se v práci vyhýbal, ani s příbuznými se o válce nehádal a podle všeho neměl účet na sociálních sítích. Neměl ani blízké přátele, ani dívku, žil jako samotář. S kolegy v práci téměř nemluvil, popisuje Važnyje istorii. Když se v práci slavilo, neopouštěl svůj pracovní kout.
Mieszkaniec Królewca dokonał samospalenia na znak protestu przeciwko wojnie. Władze miasta ukrywały to od ponad roku.
Informacja o tym została ujawniona przez estoński wywiad. Sprawa została zbadana przez dziennikarzy portali Ważnyje Istorii, Delfi Estonia oraz LRT. Według nich https://t.co/dPc0uE0udW
Jako programátor však odváděl tak dobrou práci, že si na něj nestěžovali. Všechny překvapilo, když se asi půl roku před sebevraždou rozhodl z firmy odejít. Po odchodu z firmy si novou práci nenašel. Bývalý kolega se doslechl, že „seděl doma a prakticky se s nikým nestýkal“.
Jakkoliv se Okuněv rozhodl pro tak zoufalý protest, nijak se nesnažil upoutat pozornost. Možná se bál, že by mu někdo mohl v činu zabránit. Ale datum – výročí ruské invaze – a místo – hlavní válečný památník ve městě – si zjevně nevybral náhodně. Je možné, že se tak stalo i v případě času – raketové útoky na Kyjev 24. února 2022 začaly okolo páté ráno.
Nehledě na četné průmyslové kamery v okolí památníku si ohořelého těla všiml až náhodný kolemjdoucí v 6:40. Na sněhu byl zřejmě sprejem nastříkán nápis „Ne válce“. Na místo přijeli vyšetřovatelé. V hlášení se Okuněvovo sebeupálení zmiňovalo spolu s nalezením dalších dvou mrtvol a útěkem žákyně deváté třídy z domova.
Jakmile se náčelnice městské správy Jelena Ďatlovová dozvěděla, co se stalo, převzala nad případem osobní kontrolu, uvádí Važnyje istorii. Hlavní bylo zbavit se mrtvého těla a nápisu na sněhu. Činovníci si dělali největší starosti, aby se o případu nedozvěděli novináři.
Ministr kultury regionální vlády Andrej Jermak byl zvláště znepokojen tím, že se upálení odehrálo u památníku Velké vlastenecké války, protože to bylo příliš symbolické. Ale do 9:15 se podařilo zahladit stopy, co se stalo, a úřady s ulehčením podaly hlášení gubernátorovi Kaliningradské oblasti a dalším hodnostářům, že nikdo nic neviděl, vylíčil zdroj z evropské zpravodajské služby.
Okuněvův čin by nejspíš protesty nevyvolal
Okuněv v listu na rozloučenou „napsal, že existuje jiná cesta. V jeho světě zjevně měl všude vládnout mír. V tomto světě už nechtěl žít, a proto se takto rozhodl“, řekl Okuněvův příbuzný. „Dobře víme, že to je utopie,“ dodal. Z Okuněvova listu také vyplývalo, že si uvědomoval, že okolo jeho činu žádný rozruch nevypukne.
Ministr Jermak na dotaz novinářů odpověděl, že nezná výsledky vyšetřování „nešťastného případu“, a proto vyjádření neposkytne.
Závěrem ruský portál připomněl, že oběť Jana Palacha v lednu 1969 přiměla desítky tisíc lidí vyjít do ulic a stala se symbolem odporu proti sovětské okupaci Československa. Sebeupálení pouličního trhovce Muhammada Buazízího vyvolalo masivní protesty v Tunisku, které vedly ke svržení prezidenta Zína Abidína bin Alího v roce 2011.
V Rusku sebeupálení novinářky Iriny Slavinové v roce 2020 po policejní prohlídce v jejím bytě a udmurtského vědce Alberta Razina v roce 2019 na protest proti vymírání udmurtského etnika žádné zjevné následky neměly.
Socioložka Margarita Zavadská se domnívá, že ani Okuněvova sebevražda by v případě, že by se o ní lidé dozvěděli, nevyvolala mohutné protesty. „Sebeupálení je silný symbolický čin, ale v podmínkách krutých represí a omezeného přístupu k informacím veřejné pobouření nestačí k vyvolání kolektivní akce,“ řekla. Ruské úřady se snažily vše utajit, aby předešly napodobování a „nákaze protestem“, domnívá se.
„Autoritářské režimy se bojí symbolických jisker. Uvědomují si, že osamělý akt protestu nemusí vést k okamžitému masovému hnutí, ale může se stát morálním symbolem, okolo kterého se začnou krystalizovat různé obavy a nespokojenost,“ usoudil litevský politolog Nerijus Maliukevičius. „Právě proto se takové režimy snaží zahladit stopy, vše utajit a pošpinit oběť,“ dodal.
Portál Važnyje istorii, zaměřený na investigativní žurnalistiku, založili ruští novináři v roce 2020. Ústředí má v Lotyšsku.
