Edem Semedljajev je krymskotatarský advokát, který se věnuje právě a především kauzám Krymských Tatarů perzekvovaných z politických důvodů. Sám by ale ochranu potřeboval – nedávno v jeho kancelářích ruská policie provedla razii a zabavila mu počítače. Předtím se do jeho domu pokusili násilím dostat neznámí lidé, kteří tvrdili, že jsou daňoví inspektoři. Přesto je Edem usměvavý a bodrý chlapík, jemuž nevadí, že se pouští do předem prohraných bitev.
LN: Je kromě vás někdo na Krymu ochoten obhajovat i obžalované v politických kauzách?
Od roku 2014, kdy došlo k anexi Krymu, kromě mne a mého kolegy Emila Kurbedinova nikdo z advokátů politické případy nebral. Zůstali jsme sami dva a běhali od soudu k soudu. Postupně nám ale začali pomáhat –to neuhádnete kdo. Ruští advokáti z pevninského Ruska. Byla to cenná a nečekaná pomoc od lidí ze země, která Krym okupuje. V poslední době se k nám přidalo pět advokátů přímo z Krymu a chtějí s námi do toho jít.
LN: Z čeho jsou vaši klienti nejčastěji obviňováni?
Moskva je posedlá bojem s extremisty a teroristy a geniálně žongluje touto terminologií, aby manipulovala veřejným míněním v Evropě. Využívá strachu z terorismu, aby své represe opodstatnila. Tento princip použili Rusové i proti medžlisu krymskotatarského národa, který je ve světě uznáván jako oficiální orgán Krymských Tatarů. Když se ale Rusům po anexi Krymu nepodařilo medžlis přesvědčit ke kolaboraci, označili ho za extremistickou organizaci. Přitom v uplynulých 25 letech, za dobu existence samostatné Ukrajiny, se v zemi neodehrál jediný teroristický útok.
Edem Semedljajev je krymskotatarský advokát.
Tím spíš motivovaný náboženstvím. S muslimy na Ukrajině nebyl žádný problém. Přesto se ruská propaganda snaží šířit strach mezi občany, strach z islámu, strach z terorismu, protože vyděšený člověk je poddajný. Někdy to má i humornou podobu: nedávno se ztratil motocykl. Na základě toho bylo provedeno 200 domovních prohlídek. Dvě stě! Hledají motocykl v zásuvkách psacích stolů, počítačích i mezi spodním prádlem. Jasně, všechno je podle zákona, hledají přece motocykl. Cílem je ukázat, že na Krymu nepanuje zákon, ale zvůle. Že represivní složky mohou dělat, co se jim zamane. Že si nikdo nemůže být ničím jistý.
LN: A jaký smysl pak má zabývat se na Krymu advokacií?
Víme, že rozsudky se nepíšou na soudech. Verdikt dostanou již hotový, většinou od FSB (ruská tajná služba – pozn. red.). Když jsem hájil zástupce předsedy medžlisu Ilmu Umerova, rozsekal jsem obžalobu na kousky. Bylo to nanic. Všichni dopředu věděli, jak soud rozhodne. Pracujeme v absurdním právním světě, ale stále pracujeme.
LN: Takže jedinou šancí pro vaše klienty je probojovat se k Evropskému soudu pro lidská práva?
Náš první velký případ, který jsme dotáhli k evropskému soudu, je kauza Hezbe Tahrír z roku 2015. Už to leží ve Štrasburku. Naši klienti si ovšem zatím odpykávají trest. V Rusku tuto organizaci od roku 2003 pokládají za teroristickou. Na Ukrajině ale do roku 2014 normálně fungovala. Obviněno bylo 19 osob.
Ničeho se nedopustily, kromě toho, že podle Rusů jsou členy teroristické organizace. Sešly se, pohovořily o Rusku a Ukrajině, někdo je nahrál a udal. U mnohých členů provedli opakovaně domovní prohlídky. Ptal jsem se osobně pracovníků FSB, zda u někoho našli výbušniny, zbraně či nějaké zakázané materiály, a oni mi neoficiálně potvrdili, že nenašli vůbec nic.
LN: Jak taková domovní prohlídka vypadá?
Přijede policejní oddíl, speciální jednotky vylomí dveře, vlezou k vám okny, doslova vlítnou do obydlí a všechny položí obličejem k zemi. I ženy a děti. Všem dají náramky. Vypadá to jako vojenská operace. Přestože policie dobře ví, že ti lidé jsou nevinní. Jenže taková aktivita se nahoře cení – čím víc lidí zavřete, tím větší jsou odměny. Někdy přijde i povýšení.
LN: Kolik Krymských Tatarů je dnes vězněno?
Z politických důvodů je to 24 osob. Čtyři jsou už odsouzeny, zbývající čekají ve vazbě na Krymu. Odpykávat trest je ale odvážejí na Sibiř, dva až tři tisíce kilometrů daleko od jejich rodin. Přitom podle zákona by je měli nechat poblíž domovů. Ovšem toto ustanovení se netýká odsouzených za terorismus nebo extremismus. Federální služba výkonu trestů se sama rozhodne, kam takové „zločince“ pošle. Takže na Sibiř!
LN: Doufáte, že pro někoho z těch, kdo čekají na soud, dosáhnete zproštění viny?
Nedoufám. V Rusku je jen 0,02 procenta rozsudků zprošťujících. Jednou jsem slyšel, jak ruský právník vysvětluje novináři, proč je ve Spojených státech tak velké procento zprošťujících rozsudků a v Rusku tak malé. „Protože u nás máme vynikající vyšetřovatele, kteří se jen zřídka dopouštějí chyb,“ řekl mu. Takže podle něj jsou v Evropě a USA vyšetřovatelé „nýmandi“. Ještě jedna věc hraje roli – naši vyšetřovatelé s pomocí různých metod často donutí podezřelé k přiznání, i když čin nespáchali. Slibují jim pokutu, podmínku, ale pak dostanou reálný trest.
LN: Jak se asi cítí soudce, který ví, že koná zcela proti smyslu své profese?
Myslím, že hlavním motivem jejich jednání je strach. Byl jsem svědkem toho, jak příslušník FSB řval na soudce jako na malého kluka. Soudci se prostě bojí o práci, bojí se i toho, že skončí ve vězení. Tak tam raději pošlou nevinného člověka. Nemohu stále zapomenout na případ Servera Karametova, 76letého muže, který letos 8. srpna sám demonstroval na prostranství před Nejvyšším soudem Krymu v Simferopolu.
Nad hlavou držel plakát s nápisem: „Putine! Naše děti nejsou teroristé! Přestaňte obviňovat Krymské Tatary!“ Třásl se po celém těle, má totiž Parkinsonovu chorobu. Přesto chtěl tímto způsobem podpořit jednoho z vůdců Krymských Tatarů – Achťoma Čijgozova, o jehož osudu se právě rozhodovalo uvnitř soudní budovy. Za chvíli ho ale sebralo pět ruských policistů.
LN: Osamocený protest přece nepodléhá předběžnému schválení úřadů jako demonstrace. Proč tedy toho starého muže zatkli?
Na některých místech nesmí vyjadřovat své mínění ani jednotlivec. Děda nevěděl, že to před soudy a policejními stanicemi nelze.
Mě nejvíc vyděsilo, že těžce nemocnému člověku dají klidně deset dní vězení. Nehájil jsem ho, ale byl jsem se na ten proces podívat. Vše na první pohled probíhalo tak, jak má. Spousta důkazů včetně videa. Na lavici obžalovaných sedí drobný dědeček, který se celý třese. Svědci policisté vypovídají. Dvoumetrový chlap tvrdí, že se jim starý muž zuřivě vzpíral, když mu chtěli v nezákonné činnosti zabránit.
Prý ho nemohli zvládnout. Pak se soud odebral k jednání o verdiktu. Trvalo jim to hodinu a půl. Nakonec soudkyně vyšla a četla rozsudek. Hlas se jí třásl, až jsem se bál, že se rozpláče. Bylo jasné, že je z toho vedle. Ale musela přečíst to, co jí někdo nařídil. Všichni u soudu byli v šoku. Takového starce poslat do kriminálu?
Ale co se nestalo – asi za tři dny vyšlo na ulici sedm takových kmetů. Měli stejný plakát jako jejich druh a další, na kterých mu vyjadřovali podporu. Dokázali, že se nebojí ničeho, ani věznění. Tyhle starce už do vězení neposlali. Lekli se. Sedm statečných dědečků bylo příliš velké sousto i pro ruské soudnictví.
