Jejich volební lídr Scholz, toho času německý vicekancléř a ministr financí, se tím ale nenechal vyvést z míry. Při každé příležitosti opakoval, že jeho šance převzít vedení vlády po Angele Merkelové jsou stále živé. Málokdo ho bral vážně.
Následovala předvolební kampaně s bláznivým průběhem, kdy byli nejprve favority na vítězství obě křesťanské strany, pak chvilku Zelení. Nakonec ale vyhrál třetí vzadu, Olaf Scholz. Jeho SPD získala 25,7 procent hlasů a tím nejvíc křesel, 206. V Německu se zrodila politická senzace.
Za svůj úspěch Scholz nevděčí nějakému velkému charismatu, právě naopak. Jenom stačilo, že v porovnání s lídry dalších stran neudělal téměř žádnou chybu. Voličům, kteří si nepřáli žádnou zásadní změnu, sliboval vést Německo klidnou rukou. Podobně jak to dosud dělala končící kancléřka Angela Merkelová.
V posledních týdnech před volbami si pak mohl dovolit i menší vtípky, aniž by ho to stálo sympatie. Nechal se třeba vyfotit na titulní straně pátečního magazínu listu Süddeutsche Zeitung, v póze napodobující snad nejznámější gesto Merkelové, a to sice prsty rukou složené do tvaru kosočtverce. Jako by tím chtěl dát podprahově najevo, že jejím skutečným dědicem je právě on.
Scholz, jehož všichni popisují jako věcného a střízlivého pragmatika, se nenechal během kampaně vyvést z rovnováhy. Dokonce ani policejní razie v Úřadu proti praní špinavých peněz, který spadal pod jeho ministerstvo, nedokázala Scholze a jeho loď plující pozvolna do cílového přístavu zastavit.
Podobně klidně probíhala i jednání o nové vládě mezi Scholzovou SPD, Zelenými a liberálními Svobodnými demokraty (FDP). Oběma menším stranám nechal volnou ruku, takže v konečném vládním programu si každá z nich najde něco ze „svých“ priorit.
Z revolucionáře přítel byznysu
Scholze zvolili německým kancléřem, Merkelová končí po 16 letech. Končí jedna dlouhá éra |
Olaf Scholz se sice narodil v roce 1958 v Osnabrücku, ale vyrůstal spolu s dvěma mladšími bratry v Hamburku, v řadovém dvojdomku v části Großlohe. Bydlel v těsné blízkosti velkého sídliště z šedesátých let, v němž žili často obyvatelé ze sociálně slabších vrstev. Scholz dostal v pátém ročníku základní školy jako jediný ze třídy doporučení jít na gymnázium. Později vystudoval právnickou fakultu v Hamburku a stal se specialistou na pracovní právo. Ještě na gymnáziu, když mu bylo 17, vstoupil do SPD. Stalo se tak v roce 1975, kdy německá sociální demokracie zažívala zlaté časy a další Hamburčan, Helmut Schmidt, byl spolkovým kancléřem.
Bylo to zároveň období, kdy byla německá společnost silně polarizovaná a žila v obavách z teroristických aktivit levicově-extremistické Frakce Rudé armády (RAF). Rovněž sociální demokraté tehdy čelili stále troufalejším revoltám vlastní stranické mládeže. K nim patřil i Scholz. Fotky z této doby ho zachycují nejenom s dlouhými kudrnatými vlasy, ale i jako člověka vášnivě diskutujícího o marxistických teoriích a nutnosti zestátnit velké koncerny, což bylo i na tehdejší poměry hodně levicové.
Později, už jako starosta Hamburku, to byl právě Scholz, kdo šel na ruku velkým firmám, které ho považovaly za nejlepší volbu pro město i své aktivity.
Jeho prvním veřejným úřadem byla v roce 2001 pozice hamburského ministra vnitra. Tehdy bylo krátce před volbami v Hamburku a dlouhodobě vládnoucí SPD čelila kritice, že nemá pod kontrolou bezpečnostní situaci ve městě. Scholz nastoupil zhurta, prosazoval velmi přísnou politiku „nulové tolerance“, například vůči drogovým dealerům. Také mimo jiné povolil velmi spornou metodu umožňující podávání látek, které následně vyvolávají zvracení, a to za účelem zajištění důkazního materiálu. Dnes je to zakázáno. SPD to ale nepomohlo a volby prohrála.
Poté našel Scholz uplatnění ve stranické centrále sociálních demokratů v Berlíně. Tehdejší šéf strany, kancléř Gerhard Schröder, ho povolal jako generálního tajemníka strany s klíčovým úkolem obhajovat jeho reformy sociálního státu, známé jako Agenda 2010. Za způsob, jakým tak činil, si následně vysloužil přezdívku „Scholzomat“, a to proto, že Schröderovu politiku veřejně hájil stále znovu a znovu stejnými frázemi, podobně jako když mluví nějaký automat nebo robot.
Protože i v rámci strany byly reformy hodně neoblíbené, vylívali si členové kvůli tomu vztek pravidelně na Scholzovi, takže na sjezdech SPD dosahoval pravidelně nejhorších výsledků. Když pak Schöder skončil jako předseda, skončil s ním i Scholz. Nálepky chladného reformátora se už ale zbavit nedokázal a táhla se s ním až do nedávných dob. Byla také jedním z důvodů, proč se nestal v roce 2019 předsedou strany a členové si namísto toho zvolili dva výrazně levicové kandidáty.
Všechny resorty spojené s plynovodem Nord Stream 2 drží v Německu Zelení |
Tehdy navíc na Scholzovi vadilo, že byl ministrem financí ve vládě křesťanskodemokratické kancléřky Angely Merkelové, a tím pádem spoluzodpovědný za všechny nenáviděné kompromisy s hlavním politickým protivníkem.
Zlí jazykové tvrdí, že Scholzova nominace na volebního lídra byla ve skutečnosti pomstou levicového vedení SPD, které se tímto způsobem chtělo zbavit technokratického ministra financí zbavit. Počítali, že ve volbách utrpí historickou porážku a následně odejde.
Z Hamburku do Postupimi
Až do středy bylo nejúspěšnějším obdobím v politickém životě Olafa Scholze působení v čele hamburské radnice. Od roku 2011 zde byl sedm let starostou. Napoprvé hned zabodoval, když dokázal získat absolutní většinu mandátů. Scholz ale zůstal i v okamžiku úspěchu chladně věcný. Když se ho tehdy snažila reportérka trochu vyprovokovat otázkou, že „proč se navzdory velkému triumfu tváří tak vážně jako anglický sluha, který právě podává odpolední čaj?“,
Scholz pouze suše odvětil: „Takovýto výsledek je projevem velké důvěry a na to člověk musí hledět s velkou vážností.“ Jako starosta hodně investoval do bytové výstavby, snažil se do města přilákat velké investory. V čele města ale zažil velmi kritický moment: Obrovské pouliční nepokoje během summitu G20 v červenci 2017. Policie a vedení města tenkrát úplně podcenily míru agresivity i dobrou organizaci nejrůznějších levicově-radikálních a anarchistických skupin. Za vymlácené výlohy a jiné škody se Scholz svým spoluobčanům veřejně omluvil, rezignovat ale odmítl.
I když je Olaf Scholz spjatý s Hamburkem, kde byl až donedávna oficiálně vedený i jako partner jedné advokátní kanceláře, před třemi lety se přestěhoval do braniborské Postupimi před branami Berlína. Dalo by se říct, že se tak stalo z rodinných důvodů: Jeho manželka, sociálnědemokratická politička Britta Ernstová, s níž se oženil v roce 1998, se stala v Braniborsku ministryní školství.
Německo má semaforovou vládu. Plány? Klimatická neutralita do roku 2045 i řidičák pro šestnáctileté |
Manželé Scholzovi nemají děti. O své ženě lídr SPD během kampaně prozradil, že ačkoli dříve nesnášel školní tělocvik, ona v něm prý probudila zájem o sportování. Takže začal běhat, jezdit na kole a veslovat. Prý dal na její radu, aby po čtyřicítce „začal se sebou něco dělat“.
Oba se poznali v roce 1984 u mladých sociálních demokratů v Hamburku. „Tady v Hamburku jsem se nesmrtelně zamiloval do své ženy,“ prohlásil o Brittě Ernstové později. O ruku ji pak požádal v roce 1998 v jednom pařížském hotelu.
