Klaus u ledovců: Příroda si s námi dělá, co chce

Český prezident Václav Klaus přiletěl ve středu večer na více než týdenní návštěvu Latinské Ameriky, konkrétně Argentiny a Chile. Jaké jsou jeho dojmy z této návštěvy? Je Česko u Jihoameričanů známé?

Patagonie je úžasné místo a je to určitě jeden z nejunikátnějších bodů světa, který se mi zatím v životě podařilo vidět, takže je velmi cenné tady být.

Ta farma byla trošku taková turistická farma, ale jistý náhled na to, co to znamená Argentina, ovce, pampy, jezera, ledovce, to nám dalo.

Kontrola vypadá zatím určitě dobře. Ano, opravdu myšlenka, že by člověk mohl poroučet dešti a větru, nebo vůbec teplotě a klimatu, to je opravdu lidský sen někoho. A tady je znovu vidět, jak si ta příroda dělá s námi, co chce.

Tak jednou věcí je hodnotit Argentinu, myslím, že kvůli tomu tady nejsme, i když některé věci poučné jsou a inspirující v dobrém i špatném slova smyslu, druhá věc je, jestli ta návštěva plní svůj účel, a tím účelem nepochybně bylo zviditelni tady Českou republiku, dát další impulz vztahům na nejrůznější úrovni a já doufám, že to tady v každém případě podařilo.

Argentina je zemí, která je v pohybu, v dynamice, která překonala to obrovské zakolísání, které měla před deseti lety, a není to žádná stagnující země evropského typu.

To obklíčení bylo skoro dramatické, protože když je venku třicet stupňů a ještě jste umáčknuti padesáti lidmi, tak se teplota zvyšuje na padesát.

Nevím, ti krajané na straně jedné jsou jistou naší reprezentací, která tady to jméno Česká republika pořád udržuje v pohybu.

Jestli všichni ti lidé jsou tady šťastní a s odstupem času, jak se dívají na to, že tady zůstali, to já bych si netroufal říct. Nejsem si úplně jist, že tam úplně vítězí to kladné znaménko.

Překvapivé je, že Českou republiku znají, to myslím, že je potřeba říci jasně. Kolik je tady lidí, kteří v Praze byli a vzpomínají na to či ono zákoutí, to je věc druhá. Třetí věc je - jsou známy některé body naší historie, čtvrtou věcí je, že je známa naše kultura.

Fakt je, že tady o Kafkovi mluví všichni a chtějí tady o něm udělat konferenci a podobně. To je něco, co já myslím, že není vůbec špatné.

Tak ta jistá dvojakost, která existuje v řadě evropských zemí mezi tím prezidentem a premiérem, tak ta tady není. Tady ten prezident dominuje a není jen šéfem vlády, on je skutečně prezidentem té země se vším všudy.

Je velmi zajímavé politologicky tady objevit, jak oni tady mají staré ústavy. Jsou tak o sto let starší než máme my a já nikdy nezapomenu na to, že já jsem tady v jedné té zemi byl a tam mi vítězoslavně předseda nejvyššího soudu říkal: Naše ústava je a teď řeknu nepřesné číslo, beze změny už od roku 1812.

A já jsem říkal: Ale vy jste tady za tu dobu měly diktatury a puče a nejrůznější režimy, tak to že ta ústava pod sebe schovala všechny, to je známka, že to taková velká obrana demokracie není.

To je myslím další zajímavá věc. Oni tady mají opravdu amerického typu ústavy už dvě stě let, a nakolik to ovlivňuje realitu, to nevím.

Tak já v tom nemohu vidět problém, já bych si kladl otázku, jestli je to pro ty země nejlepší, to bych si myslel, že není. Ale tady je taková zvláštní levicovost, kombinace populismu, jistého sociálna, jistého nacionalismu, takového systému, že kdo je tím prezidentem, tak má daleko silnější pozici než kdokoli z prezidentů, z premiérů v Evropě.

Jsou to zvláštní systémy, ten argentinský perónistický, ten je také věcí svého druhu a problém to určitě pro ty země je, ale jestli by jim pomohlo přenést z jiného světadílu úplně jiný typ politické, ekonomické a sociálního systému a jestli by to znamenalo skok vpřed, to já si říci netroufám.

A to je myslím velká poučka i pro naše chování vůči dnešní severní Africe, kde my si myslíme, že kdyby náhodou byli tak rozumní a chytří a adoptovali přes noc náš systém, takže by nastal ráj na zemi. Jenže on by nenastal.