Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

KLDR očima cestovatele: Sochám Kimů se musíte klanět, do mauzolea nesmíte bez kravaty

Svět

  6:00
Severní Korea v těchto dnech zažívá velké dny. Vládnoucí Strana práce totiž slaví sedmdesáté narozeniny a země se okázalými oslavami snaží světu ukázat svou jednotu i blahobyt. O tom, že skutečnost je jiná, nikdo nepochybuje. Opravdovou tvář KLDR poodhalil v rozhovoru pro server Lidovky.cz i překladatel Prokop Vantuch, který po izolovaném státě deset dní cestoval jako turista.

Vlajko poblíž Slunečního paláce v Pchjongjangu. foto: Prokop Vantuch

Lidovky.cz: V souvislosti s cestami do Severní Koreje se často mluví o tom, že turisté musí dodržovat přísná bezpečnostní opatření. Je tomu opravdu tak?
Různých pokynů a doporučení byla celá řada. Tím hlavním je nejspíš omezení pohybu. Nemůžete si totiž chodit, kdy chcete a kam chcete. Během dne jste neustále se skupinou, máte určený program a nesmíte se nikam vzdálit. Noc pak trávíte na hotelu, který byste neměli opouštět. U vchodu ale nestojí nikdo, kdo by hlídal, aby z něj turisté neodešli. Jenže v KLDR prostě západní turisté volně po ulicích nechodí, takže pokud bychom si někam vyrazili, hned by bylo jasné, že je něco špatně.

Nejhorší aerolinky světa: v severokorejských letadlech nesmíte ani mačkat noviny

Lidovky.cz: V minulosti se nejednou stalo, že v KLDR byli západní turisté za to, že nerespektovali tamější zákony, zadrženi. Upozorňovali vás průvodci před začátkem zájezdu na nějaké předpisy, které byste opravdu neměli porušit?
Asi nejpřísnější pravidlo se týká náboženství. Přijet do země a přesvědčovat místní lidi o víře nebo například někde na hotelu nebo kdekoli jinde „náhodou“ nechat Bibli, znamená opravdu velký průšvih.

Lidovky.cz: Setkal jste ještě s nějakým skutečně bizarním pravidlem?
Ano, hned s několika. Zajímavé je například to, že severokorejské zákony nařizují všem, aby se uklonili před sochami KimIr-sena a KimČong-ila a také před jejich těly v mauzoleu. Tam navíc platí i přísná pravidla, co se týče oblečení. Muži musí mít košili a kravatu a podobné nařízení platí i pro ženy.

Severokorejci zamířili k volebním urnám. Zpívali a tančili, pochvalují si místní média

Lidovky.cz: A co fotografování?
V tomto ohledu se přiznám, že jsem čekal mnohem přísnější a omezenější režim, než jaký jsme ve skutečnosti měli– v podstatě jediné, co se vyloženě nesmí fotit, jsou vojáci a cokoli vojenského. Ale toto pravidlo do jisté míry platí i v jiných částech světa. Také se ještě nesmělo fotit v mauzoleu, kde mimo jiné leží vystavená těla KimIr-sena a KimČong-ila, a v Muzeu mezinárodního přátelství (International FriendshipExhibition– pozn. red.), kde jsou vystaveny dary, které všichni Kimové dostali z různých koutů světa.

Lidovky.cz: Takže běžný život Severokorejců například na ulicích turisté zaznamenávat mohou?
Na informační schůzce před cestou nás sice upozorňovali, že se nesmí fotit nic, co by Severní Koreu ukazovalo ve špatném světle, tedy jakékoli známky chudoby, špíny nebo například rozestavěné domy a staveniště obecně. Ale korejští průvodci s ničím takovým problém neměli a nevadilo jim to. Zákaz se tedy týkal jen vojáků, v tom byli opravdu striktní.

Severokorejší pionýři.
Sluneční palác s bezvadně upravenými zahradami.

Lidovky.cz: Zároveň bylo pro Severní Koreu v minulosti typické, že turisté po příletu museli odevzdávat mobilní telefony. Toto pravidlo stále ještě platí?
Už ne. Dokonce si už cestovatelé mohou v KLDR pořídit SIM kartu na volání, včetně možnosti připojení k internetu. Je to ale hodně drahá záležitost. Z této SIM karty si můžete zavolat do zahraničí, ale vůbec se nedovoláte na severokorejská čísla. A nefunguje to ani naopak. Severokorejská síť je totiž od té pro turisty zcela oddělená. Co se ale týče ostatní elektroniky – ta se kontroluje - a velice přísně.

Pouť Severní Koreou

Překladatel Prokop Vantuch v KLDR strávil deset dní a kromě Pchjongjangu navštívil také město Kaesong na jihu, pobřežní Nampo, Myohyang a absolvoval vnitrostátní přelet na sever do Samjiyonu s výšlapem na posvátnou horu Pektusan, která se nachází na hranicích s Čínou.

Lidovky.cz: Co to znamená?
Při příletu musíte všechna zařízení, která s sebou vezete, důsledně deklarovat, protože probíhají namátkové kontroly. Já jsem například musel vysvětlovat, proč vezu k notebooku malý externí disk. Musel jsem jej zapojit, spustit a korejský celník si prohlížel soubory, které na disku byly, a chtěl, abych tam disk nechal, že mi jej dají při odjezdu ze země. Prý na něm bylo moc souborů. Naši průvodci se mě ale zastali, a policisté mi tak disk nakonec nechali.

Lidovky.cz: Mohli jste vůbec navštěvovat místa, kde se Severokorejci běžně pohybují? Například obchody?
S místními jsme se potkávali neustále, na ulici nebo při projížďce metrem. Ale co se týká obchodů, tak do těch úplně běžných turista nemůže. Neměl by ani jak zaplatit, protože místní měna by se mu vůbec neměla dostat do rukou. My jsme ale měli možnost navštívit obchodní dům Kwangbok, kde nakupuje řekněme pchjongjangská střední třída. Působil podobně jako Prior u nás za minulého režimu. Otázkou však je, kolik obyvatel Pchjongjangu si může dovolit takto nakupovat, když je spousta obyvatel KLDR závislá na přídělech jídla.

Lidovky.cz: Podle informací z médií by se mohlo zdát, že Severokorejci své vůdce obdivují. Myslíte, že jejich úcta je upřímná nebo spíše předstíraná, jako tomu bylo například v Československu před rokem 1989?
To srovnání s Československem se samozřejmě nabízí, nicméně u nás režim nebyl až tak neprodyšně uzavřený, takže lidé měli ze zahraničí přece jen více informací. A tím pádem měli i více podnětů k pochybnostem a více možností utvořit si nějaký vlastní názor. Ví se, že i Severokorejci začínají pomalu získávat kousky zpráv „zvenku“. Otázkou ale je, kolik lidí takové informace má... Každý asi doma nemá tajně schované rádio přijímající vysílání zpoza hranic nebo DVD disky s jihokorejskými filmy či seriály. Ať tak či tak, i kdyby spousta obyvatel pochybnosti měla, nejspíš by to vzhledem k přísnosti tamního režimu jen těžko nějakým způsobem dávala najevo.

Vyhladovělí vězni jedli lidi, vzpomíná severokorejská uprchlice na hrůzy koncentračního tábora

Lidovky.cz: A co sochy Kimů a dalších prominentů severokorejského režimu. Jsou skutečně na každém kroku, jak se často uvádí?
Ano. Konkrétně soch není až tolik, ale malby a portréty jsou opravdu všude. Ve městech je spousta obrovských maleb KimIr-sena a KimČong-ila v nadživotní velikosti, mnoho pomníků a památníků a někde stojí i ony známé ohromné bronzové sochy. Portréty obou vůdců visí také v každé domácnosti, dokonce i v každém voze metra. Všichni Severokorejci starší čtrnácti let navíc musí nosit na oděvu odznak s podobiznou jednoho či obou zesnulých Kimů. O tom, co nyní vládnoucí KimČong-un viděl, udělal nebo navštívil, se píše denně v novinách a mluví ve státní televizi. Takže kult osobnosti místní obyvatele provází zkrátka na každém kroku.

Lidovky.cz: Dá se v Severní Koreji vůbec narazit na něco, co by připomínalo život v Česku?
Moc ne. Současné Česko připomínají snad jen československé tramvaje, které u nás ještě v některých městech jezdí nebo přinejmenším nedávno jezdily. Ale jinak se Pchjongjang typickou výstavbou, starými dopravními prostředky nebo vzhledem obchodů připomíná spíš Československo z doby před revolucí.

Přešlap severokorejské propagandy? KLDR se pochlubila výrobnou smrtícího antraxu, soudí experti

Lidovky.cz: Měl jste během pobytu v KLDR z něčeho nebo někoho strach?
Vůbec ne. Z pohledu bezpečnosti se dá bez nadsázky říct, že je to pro turistu jedna z nejbezpečnějších zemí na světě. Samozřejmě pokud něco nevyvedete. Jinak se vám tam ale v podstatě nemá co stát. Neměl jsem pocit, že by se na mě někdo na ulici díval jako na imperialistického vetřelce ze západu ani mi za zády nechodili žádní tajní agenti s pistolí...

Kompletní cestopis z KLDR se objeví na blogu www.prokyaveru.cz a sledovat nové příspěvky můžete i na Facebooku www.facebook.com/prokyaveru.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!