Když v polovině března 2011 začaly masové demonstrace v Damašku, Aleppu a dalších syrských městech proti režimu prezidenta Bašára Asada, nevěnoval tomu svět zásadní pozornost: vypadalo to, že jde jen o další kapitolu tzv. arabského jara – společenského neklidu, který se šířil převážně mnoha arabskými státy severní Afriky a Blízkého východu.
Na východě Sýrie při nočních náletech zemřelo 14 proíránských bojovníků |
Jenže zatímco v ostatních zemích (s výjimkou Libye) se lidové revolty časem vyčerpaly a došlo k „obnovení pořádku“, v Sýrii povstání přerostlo v regulérní občanskou válku. Země, která přinejmenším v porovnání s jinými státy regionu zažívala do roku 2011 období pozoruhodné stability, je již deset let dějištěm hrůzných válečných masakrů i nezměrného utrpení civilního obyvatelstva. A také „hřištěm“, na němž bezohledně prosazují své geopolitické zájmy okolní mocnosti, zejména Rusko, Turecko, Írán a Izrael.
V první fázi války to pro stranu prezidenta Asada nevypadalo vůbec dobře: na vládní síly dotíraly opoziční skupiny ze všech stran, rebelové se dostali až do centra dvou největších měst, Aleppa a Damašku. Řídce osídlený východ země časem ovládli extremisté z Islámského státu. Jenže opoziční skupiny tvořily všechno, jen ne jednotný blok a vládní síly postupně získávaly půdu pod nohama. Klíčovým zlomem ve válce byl začátek vojenské intervence Ruska na podzim 2015.
  |
Rusové mohutně podpořili Asada, a to i pomocí leteckých náletů na povstalce. Výsledkem byl zvrat na bojišti symbolizovaný konečným vyhnáním povstalců z klíčového Aleppa. Síly věrné prezidentu Asadovi v současnosti kontrolují naprostou většinu hustě osídlených částí země, tedy západ a severozápad, a Rusové jsou pevně „zahnízděni“ ve strategické části světa. To byl jejich cíl.
Vedle Rusů se přímo na syrském bojišti angažuje také Turecko, jehož strategickým zájmem je kontrolovat několik desítek kilometrů široký koridor podél turecko-syrské hranice, „vyčistit“ jej od kurdských bojovníků a nepřipustit ani náznak nějaké budoucí kurdské autonomie. To se Ankaře v zásadě podařilo, turecká kampaň v roce 2016 ovšem patřila mezi nejnapínavější momenty syrského konfliktu – několikrát se totiž stalo, že proti sobě v přímém kontaktu stáli vojáci Turecka a USA (Američané tehdy ještě poskytovali podporu právě Kurdům).
Dalším hráčem, byť nepřímým, je Írán. Vliv Teheránu, který stejně jako Rusové stojí na Asadově straně, se materializuje zejména skrze šíitské militantní skupiny, z nichž je nejvýznamnější Hizballáh. V zemi působí také íránští vojenští poradci. Tento íránský průnik do Sýrie zase znervózňuje Izrael, který čas od času podniká letecké útoky na údajná stanoviště proíránských milic s odůvodněním „ochrany vlastní bezpečnosti“.
Západ jako poražený
Z geopolitického hlediska – odhlédneme-li od statisícových ztrát na životech i milionů lidí vyhnaných ze svých domovů – vycházejí ze syrského konfliktu jako poražené země Západu, které na dění v zemi dnes nemají prakticky žádný vliv.
Sýrie zneškodnila několik raketových střel směřujících na Damašek. Při útoku připisovaném Izraeli zemřelo sedm lidí |
Američané se angažovali zejména v podpoře širší koalice proti Islámskému státu, jejich vojenské akce proti Asadovi ale zůstaly izolované a na průběh války neměly velký vliv. USA k rázným činům nepřimělo ani použití chemických zbraní v roce 2013, spáchané podle všeho vládními vojsky. Bývalý prezident Donald Trump o pět let později nařídil stažení většiny amerických vojáků ze země.
Syrský konflikt ovšem řádně pocítily i ty evropské země, které v zemi nikdy neměly ani jednoho vojáka – a to prostřednictvím početné vlny uprchlíků, z nichž miliony tvořili právě Syřané.
