LN Právě uběhlo pět let od takzvaného černého kubánského jara, kdy došlo k zatčení a odsouzení 74 členů opozice k mnohaletému vězení. Za co jste byl tehdy odsouzen k 18 letům?
Šel jsem do vězení za to, že jsem využíval svého práva na svobodu projevu. Vždycky je to stejné. Kubánský režim zavírá lidi za to, že se svobodně vyjadřují. Proti mně neměli žádné důkazy, že bych prováděl špionáž nebo že bych někomu něco provedl. I proto jsme po zatýkání byli všichni mezinárodně uznaní vězni svědomí. Ani jsem nedoufal, že by mne mohli pustit dřív. Už dřív se stalo, že lidi byli odsouzeni na 20 let a prostě si těch 20 let odseděli. Stále jsem měl jedinou víru: že režim 18 let nevydrží.
LN Jak silný je kubánský disent pět let po masivním zatýkání?
Na Kubě existuje dostatečně strukturovaná opozice. Je tam mnoho politických stran: liberální, demokratické, sociálnědemokratické. Členové opozice však žijí v ilegalitě a denně se potýkají s tím, že mohou být uvězněni. Podle kubánské ústavy je totiž jen jedna legální politická strana - a to komunistická.
LN Pociťují kubánští disidenti nějakou úlevu, že Fidela Castra téměř po půl století nahradil jeho bratr Raúl? První diplomatický krok, který Kuba učinila po jeho zvolení, byl podpis Mezinárodní úmluvy o občanských a politických právech.
To, že Fidel už je pryč, je samozřejmě dobrá zpráva pro všechny Kubánce. Ale to, že Raúl podepsal ty dohody, nemusí nic znamenat. Ministr zahraničí Perrez Roque hned po podepsání oznámil, že Kuba si vyhrazuje právo na reinterpretaci těchto deklarací. Oni to vždycky takhle dělají - podepisují dohody a potom je jednoduše nedodržují nebo si je interpretují zcela jinak. Důkazem je to, že dva dny po podepsání dohod vyšlo deset disidentů do ulic, aby vyjádřili své právo na svobodu shromažďování. Byli ale vzápětí rozehnáni a zbiti.
LN Odkud tedy čerpáte sovu víru v brzký pád režimu?
Moje naděje nemá nic společného s Raúlem. To, že odstoupil Fidel a nastoupil Raúl, to není žádná změna, to je pouze příklad následovnictví jako v monarchiích, kde zemře král a nastoupí jeho syn a podobně. Kuba je pouhá komunistická monarchie. Věkový průměr lidí, kteří jsou u vlády, je asi 70 let a tihle lidé už nic nezmění. Ale právě proto, že všichni ti, kteří skutečně věří v kubánskou revoluci, jsou už tak staří, nemůžou tu už být moc dlouho. V kubánské společnosti je cítit únava z režimu a znechucení. Hlavně mladí lidé budou stále více vyžadovat změnu režimu, takže ta změna je nevyhnutelná.
LN Odhadnete, jak velká část mladých už v revoluci vůbec nevěří?
Otázka spíš je, kolik mladých ještě v revoluci věří. Těch je strašně málo, protože režim už jim ani nemá co nabídnout. Když já jsem byl mladý, tak ještě měl co nabídnout. Mladí, pokud byli prorevoluční, tak měli nějaké možnosti. Ale po 50 letech revoluce Kubánci žijí ve strašné chudobě, takže už skoro nikdo nevěří v revoluci.
LN Napadá vás příklad, který by vystihoval tuto atmosféru?
Kubánci jsou odmalička vychovávaní v tom, že Fidel Castro je jejich pravým otcem. Ukazuje se na Fidela a dětem se stále opakuje: Toto je váš otec. Na Kubě nyní koluje takový vtip, který asi nejlépe ilustruje to, co si mladí lidé myslí o režimu. Ministr se přijde do školy podívat, jak se děti učí a zeptá se ve třídě jednoho z malých chlapců: Řekni mi, kdo je tvůj otec? A chlapec odvětí: Fidel Castro Ruz. Dobře, říká ministr a pokračuje: A kdo je tvoje matka? Komunistická strana, odpoví chlapec. Správně, pochvaluje si ministr. A teď mi řekni, čím bys chtěl být, až vyrosteš? A chlapec bez dlouhého přemýšlení řekne: Pane ministře, já až vyrostu, tak bych chtěl být sirotkem.
LN Když jste byl propuštěn z vězení a rozhodl jste se emigrovat, proč jste si vybral právě Švédsko?
Je to proto, že kubánská Liberální strana měla vždycky silné vazby na švédskou liberální stranu. A když mě propustili z vězení, tak mi to přišlo jako dobrý nápad, protože ve Švédsku už působila skupinka kubánských liberálů. Připadalo mi, že tam budu mít dobrou možnost se do jejich práce zapojit.
LN Co všechno jste na Kubě opustil a po čem se vám nejvíc stýská?
Nedá se říct jen jediná věc. Chybí mi prostě celá země. A samozřejmě moje maminka, která tam žije. Ve srovnání s Kubou by se život ve Švédsku mohl zdát až trochu nudný... Ale Švédsko je pro nás sociálním modelem. Je to velmi moderní, demokratická země s volným trhem, je to země, kde funguje kapitalismus, ale na druhou stranu je to velmi sociální společnost, kde i člověk, který nemůže pracovat, má dostatečně kvalitní život. My bychom byli rádi, kdyby Kuba jednou mohla být jako Švédsko.
LN Troufnete si odhadnout, kolik času zbývá kubánskému režimu?
Je těžké odhadnout, za kolik let by mohla nastat změna. Protože jak víte i z vaší vlastní zkušenosti, v bývalém Československu většina lidí do poslední chvíle před změnou režimu netušila, že skutečně nastane. Systém se často tváří relativně pevný a stabilní a najednou, téměř ze dne na den, se může stát změna a najednou jsme v procesu přechodu k demokracii. Stejný příklad je Rumunsko, kde lidé vyšli do ulic a za tři dny už byl Ceausescu popraven a za šest měsíců už byla země na cestě k demokracii. Takže je strašně těžké předpovědět, kdy by se to mohlo stát. Ale jsem si jistý, že to nebude trvat 18 let.
