Irácký Kurdistán je bezpečná země a lidé jsou hodní, říkal prodejce. Nelhal

Opustili jsme po třech týdnech Turecko a přes hraniční přechod Silopi – Ibrahim Khalil jsme se dostali do Iráckého Kurdistánu. Jestli turecká část hranic byla lehce zmatečná, tak irácká nabrala ještě na obrátkách. Šlo o jakousi hru „najdi správné okýnko“. Naštěstí všichni byli příjemní. Víza se bez problémů dala vyřešit za poplatek na hranici: 150 dolarů za nás a 30 za auto. Dokonce jsme narazili na pár z Anglie, rodilý Kurd s manželkou jeli na návštěvu za rodinou, tak nám pomohl se zorientovat. Úspěšně jsme zvládli přepážkový hlavolam a s pohledem na obří vlajku autonomní oblasti Iráckého Kurdistánu jsme konečně vklouzli do víru místní dopravy.

Zamířili jsme rušnou silnicí do města Zakho. První dojmy z jízdy nebyly zcela pozitivní, vše bylo rychlé, nepřehledné a hlučné, ale netrvalo dlouho a rozkoukali jsme se. Zakho je ideální pro první nákup a vyřízení sim karty kvůli internetu. Našli jsme si prodejnu mobilního operátora Korek. Přivítal nás anglicky mluvící a velmi vstřícný prodejce, vítal nás nejen u nich na prodejně, ale především v jeho zemi, což se nám posléze stalo ještě mockrát. Pro získání simky je třeba projít důkladnou procedurou – předložit pas, nechat se vyfotit, poskytnout otisk palce a jméno matky. Z nabídky tarifů jsme zvolili 20 GB na měsíc za cca 232 Kč. Prodejce nám doporučil, ať ochutnáváme místní jídla, že jsou vynikající, ale po měsíci u nich, nám prý začne být těsné oblečení a poplácal se po vypouklém bříšku. Pověděl nám, že se nemáme vůbec čeho bát, protože Irácký Kurdistán je bezpečná země a lidé jsou hodní a nápomocní, jak jsme později zjistili, nelhal.

Muzeum genocidy

Zajeli jsme se podívat na historický most Delal klenoucí se přes řeku Khabur a pokračovali dál na město Duhok. Před Duhokem jsme zastavili u zdejšího obřího nákupního centra s velkou kopulí měnící barvy. Přestože měl Daniel narozeniny, mohli jsme si koupit na přípitek jen nealko limču v lahvičkách připomínajících malé pivko. Alkohol se sice v Iráckém Kurdistánu běžně prodává ve specializovaných obchodech, ale období ramadánu mělo teprve končit.

Hned další den jsme zjistili, že to ani během ramadánu tak striktní není, jen člověk musí natrefit na správnou čtvrť. Narozeninovou oslavu jsme tedy uspořádali později na krásném místě u vody. Ono totiž najít místo na spaní v Iráckém Kurdistánu není nic náročného, jelikož místňáci rádi piknikují, tráví čas s rodinou, přáteli venku, dají se díky tomu objevit plácky s výhledem na město, do kraje, u řek, pod stromy apod.

Občas se nám stalo, že jsme si podle mapy vyhlédli nějakou zajímavou lokalitu k návštěvě nebo přenocování, ale na vojenských hlídkách tzv. check points rozesetých hojně po silnicích a na strategických bodech nám bylo jasně řečeno: „Nene, tam nepojedete, tam není bezpečno.“ Hlídky nemají za úkol buzerovat obyvatele či turisty, ale jsou zde pro jejich bezpečnost. My se zrovna pohybovali nedaleko hranic s Tureckem a oni Turci autonomní oblast Iráckého Kurdistánu zrovna neuznávají, takže mezi nimi sem tam proběhne nějaký ten pohraniční střet.

Starou sanitkou do Kurdistánu. V Turecku zapomeňte na blinkry, říkají cestovatelé

Navštívili jsme různorodé památky od křesťanského kláštera dokonale zasazeného do okolní krajiny, na boso se prošli na posvátné místo jezídů a jako magnet nás přitáhlo Amedi, město tyčící se na skalním ostrohu, zasazené do okolní zeleně, hrající významnou roli ve starověké Persii a spojené s trasou Hedvábné stezky. Irácký Kurdistán není čistě muslimský, mísí se tu řada náboženství a jejich odnože, ale při návštěvě jakéhokoliv svatostánku je potřeba dodržovat základní pravidla, zakrytá kolena, ramena a v případě mešity ženy samozřejmě vlasy.

Jedno z mnoha chutných a levných jídel

Přestože jsou zde krásná pohoří a vrcholy, na které by se člověk s radostí hned vydal, bohužel to není tak jednoduché. Jde o stále oblasti s výskytem pozůstatků v podobě nevybuchlé munice po předešlých bojích. Hory jsou bezpečně přístupné jen s někým z místních, kdo opravdu ví, kudy a kam jít. Vysokohorskou turistiku jsme si nechali do jiných zemí a tady jsme obdivovali krásu směrem dolů, navštívili jsme hluboký Rawanduz kaňon nabízející pestrou škálu vodopádů. Proto se sem v parných létech sjíždí celý Irák, aby se nechal ochladit všudy přítomnou vodou, stříkající do všech stran.

Zavítali jsme i do hlavního města Iráckého Kurdistánu do Erbilu, správního města celé autonomní oblasti pyšnící se citadelou zapsanou na seznamu světového dědictví UNESCO. Nejmodernějším městem je naopak Sulejmánie, která neoplývá starověkou historií jako Erbil, ale díky úžasnému muzeu genocidy je prostředníkem historie nedávné.

Irácký Kurdistán nás uchvátil a má rozhodně co nabídnout. Byli jsme zaskočení neskutečně přátelskými lidmi, kteří nás ze srdce vítali v jejich zemi, mnohdy nás obdarovali ovocem, zeleninou, či po nás nechtěli zaplatit nákup a nabízeli pomoc, kdybychom ji potřebovali. Cestovatelé ve vlastním obytném autě jsou pro ně stále zajímavostí a rádi nakouknou přes okýnko do vašeho soukromí. Pravdou je, že se tímto směrem začíná pomalu ale jistě vydávat více lidí, i když my jsme potkali jednoho německého cyklistu a jednu skupinku důchodců s obytkami z Německa a Švýcarska.

Jako řidič se připravte na to, že spojka a převodovka dostanou zabrat, protože Kurdové milují retardéry, ale zapomeňte na nepatrné hrbolky, jaké jsou k vidění u nás, mají opravdu velké hupy, že označení „spící policajt“ tu dává smysl. Hraniční přechod Marivan do Íránu byla opět bojová hra tentokrát už pro otrlé, okýnko sem, fronta tam, přepážka támhle... Strávili jsme snad hodinu v kanceláři šéfa, který nějak nechápal, proč pokračujeme do Íránu. Na jeho obranu je nutno dodat, byl mladý, nechtěl asi nic pokazit a dostali jsme studenou vodu, abychom čekání na Godota přežili. Nakonec se Beckett nekonal a vše dopadlo na výbornou. Byli jsme vpuštěni na íránskou stranu.