Sílu laviny okusil Ilari Dammert v mládí na vlastní kůži, když pracoval jako lyžařský instruktor ve švýcarských Alpách. Nebyl sice zasypán ani po krk, ale bez pomoci přátel by se z bílého sevření sám nedostal. „Když je lavina z vlhkého sněhu, během pohybu se sníh utemuje tak, že je tvrdý jako beton. Ani člověk zasypaný po pás se nedokáže vyprostit vlastními silami. Jezdili jsme tenhle svah pravidelně, jednou se to prostě utrhlo. Mizerná situace, nebyl jsem na sebe pyšný. Nebezpečí jsem tehdy podcenil, ale měl jsem kliku,“ říká Dammert, který vyvíjí lavinové vybavení pro švýcarskou firmu Mammut.
LN: Stojí tenhle zážitek za tím, že jste se začal zajímat o laviny profesionálně?
Řekl bych, že ano. Sníh mě tenkrát držel v kleštích, nemohl jsem se pohnout.
LN: Jaká je šance, že člověk, který skončí v lavině, přežije?
Pomozte nám, umíráme zimou, psali přeživší ze zavaleného hotelu v Itálii |
Měl jsem štěstí v tom, že mi hlava zůstala na povrchu a bylo jednoduché mě najít. Parťáci byli rychlí, takže mě odtamtud dostali. Podle mezinárodních statistik ale po prvních patnácti minutách v lavině klesá šance na přežití hodně nízko. Něco jiného je, když člověk narazí během pádu na skálu nebo se nějak poraní. Většina lidí takto neumírá, spíš je zabije podchlazení nebo nedostatek vzduchu. Laviny jsou v mnohém nepředvídatelné, známe případy lidí, kteří přežili i několik hodin, ale to jsou výjimky. Povedlo se jim třeba dát ruce před obličej a vytvořit vzduchovou kapsu nebo něco podobného. Jakmile člověk skončí pod lavinou, záleží na těch, kdo jsou s ním: jak rychle dokážou určit, kde se nachází, jak rychle ho vykopou. Pokud se jim to povede během čtvrt hodiny, má asi devadesátiprocentní šanci, že přežije.
Lavinové vybavení■ Pípák – jednoduché nevelké zařízení, které může vysílat i přijímat signál. Před odchodem do hor se připevní na tělo a zapne se vysílání. Jakmile někdo skončí pod lavinou, ostatní přepínají na vyhledávání jeho signálu. ■ Sonda – dlouhá teleskopická tyčka, se kterou se prochází lavinové pole a píchá se do sněhu. S trochou výcviku člověk odhadne, zda píchá do kamene, sněhové masy, nebo do lidského těla. ■ Lopata – musí být z odolného materiálu, aby zvládla odhazování sněhu upěchovaného lavinou. ■ Airbagový batoh – batoh se zabudovaným airbagem, který vystřelí, když uživatel zatáhne v nebezpečí za šňůrku. Airbag obvykle chrání hlavu a krk, nafoukne se buď kolem hlavy, nebo na zádech lyžaře. Spolu s ním vystřelí i balonek na šňůrce, který usnadní lokalizaci zasypaného. |
LN: Takže sólové výšlapy nejsou dobrý nápad...
Obecně jde o to, aby se lidé chovali skupinově: nevyráželi sami, ale také měli pípáky (zařízení vysílající či přijímající signál, jež je připevněno na těle – pozn. red.) a měli je zapnuté. Když spadne lavina, chce to rychlou kooperaci: přepnout pípáky na přijímání signálu zasypaného, lokalizovat ho, začít kopat... Bez pípáku je to docela průšvih, používá se starý způsob, tedy dlouhá tenká sonda, kterou se pročesává sněhové pole. Ale to chce dost zkušeností, aby člověk poznal, do čeho pod sněhem píchá. A taky to trvá déle. Když zasypaný nemá pípák, tak se u nás ve Švýcarsku rozhodně vyplatí volat profesionální pomoc. Máme tolik helikoptér a horských vůdců přichystaných zasáhnout, že během patnácti minut mohou být celkem kdekoliv. Jenže zase jsme u těch magických patnácti minut: to už má být dotyčný venku. Každý rok, navzdory téhle skvělé síti, máme v lavinách přes dvacet mrtvých.
LN: Takže jaké vybavení je dobré u sebe mít, když se vydáváme do volného terénu v zimě?
Pod sněhem je má žena a dvě děti, říká muž, který přežil lavinu. Díky cestě do auta |
Základem je zmíněný pípák a kvalitní lopata. Nechtěl bych zažít ten pocit bezmoci, když se zlomí nekvalitní lopata při druhém zaseknutí do sněhu. A nejde jen o to, věci mít, ale aktivně s nimi pracovat. Vypnutý pípák, to je jako ho nemít. Teprv v posledních letech si lidé zvykli na skupinovou kontrolu, kdy všichni pípáky zapnou a někdo ověří, že vše funguje. Zemřít kvůli takové hlouposti, jako je zapomenout otočit knoflíkem, by bylo smutné. Ale stávalo se to. Další věc, jež se prosazuje, jsou airbagové batohy.
LN: Jak si je můžeme představit?
Je to klasický batoh se zabudovaným airbagem, který vystřelí, když při pádu laviny zatáhnete za šňůrku. Rozevře se, ochrání citlivé partie, jako je krk a hlava, pokud lyžař letí přes smrčky, a taky nadnáší ve sněhové mase. Každého půl metru, o který je člověk v lavině výš, zvyšuje šanci na záchranu: ideálně je třeba vidět nějaká část těla nebo oranžový balonek, který vystřelí s airbagem a přesně označí polohu zasypaného na povrchu.
Co způsobí lavinuNa vzniku lavin se podílejí hlavně tři faktory. 1. Stavba sněhové desky ■ Tu ovlivňuje vítr, sluneční záření, teploty a také změny teplot, množství srážek – a to jak sněhových, tak dešťových – a v neposlední řadě jejich intenzita. 2. Terén ■ O tom, zda jde, nebo nejde o místo hrozící lavinou, rozhoduje sklon svahu, jeho velikost, reliéf, orientace svahu na světové strany a rovněž podklad svahu. 3. Lidé ■ Záleží nejen na velikosti skupiny, která svah sjíždí, ale také na rozestupech, volbě stopy i chuti riskovat. |
LN: Dá se lavině na lyžích ujet?
Jsem dost zkušený a dobrý lyžař, ale to k tomu, abych vyjel z laviny, nestačí. Na to je potřeba pořádné štěstí. Umět lyžovat je samozřejmě základ, protože jinak než šusem člověk lavině neujede. Musí si technicky věřit a valit přímo dolů. Chce to taky chladnokrevnost: když se hrne hora sněhu, člověk snadno ztratí nervy. Záleží i na terénu: pokud se lavina řítí kuloárem (strmá a úzká rokle – pozn. red.), který končí hlubokou jámou, je to průšvih – lyžař spadne hluboko do té prohlubně. Naopak volný manévrovací prostor, kde se lavina postupně vyčerpá a na narovnaném svahu dojede setrvačností, dává větší šanci.
LN: Nakolik se dá riziko laviny odhadnout z terénu a počasí?
Na to používáme hlavně Munterovu metodu, která vychází z obsáhlých a letitých statistik. V praxi to obnáší už doma si položit několik klíčových otázek: jaký je sklon svahu, jakým směrem je orientovaný, pak oboje srovnat s tím, jaký stupeň lavinového nebezpečí pro dané místo v daný den platí. Ty samé otázky si pak položíte znova na svahu, když místo vidíte v reálu. Pokud je expozice svahu pod dvacet procent, nebezpečí je malé, to na spadnutí laviny nestačí.
LN: Roli hraje i orientace svahu...
Z hlediska světových stran jsou v zimě rizikovější severní svahy, kde se kvůli chybějícímu slunci nespojují vrstvy sněhu a mají tendenci ujíždět. Ovšem na jaře zase bývají – kvůli přibývajícímu slunečnímu svitu – méně stabilní ty jižní. Takže pokud je vyhlášeno lavinové nebezpečí stupně 3, svah má pětatřicet stupňů, je orientován na sever a máme únor, nejspíš změním plán a vyberu jižněji položený sjezd. Možná to nebude taková legrace jako ten severní krpál, který jsem původně plánoval, ale zas přežiju.
LN: Pomáhají klasické sondy zkoumající vrstvy sněhu?
Určitě se hodí umět je dělat, když se vydáváte do oblastí, kde neexistuje pořádná lavinová předpověď nebo tam není žádná. To může být Ukrajina, ale třeba i Spojené státy jsou v tomhle slabé. Ale nejde jen o lyžařské oblasti, často bývají nezmapovaná místa, kam se jezdí na sněžnice. A sněžničáři pípáky moc nenosí, čímž je zaděláno na průšvih dvojnásobně. Při možném úniku před lavinou nebo naopak v momentu, kdy se mají dostat k zasypanému, jsou lidé na sněžnicích ve srovnání s lyžaři hrozně pomalí. Ze zkušenosti vím, že často nechodí v odpovídajících rozestupech, aby svah zatěžovali rovnoměrně, a vůbec jim, na rozdíl od lyžařů, kteří se pravidelně vydávají do volného terénu, chybí nějaké ponětí o lavinové bezpečnosti. Když k tomu připočítáme fakt, že právě sněžničáře lákají odlehlé hory na východě Evropy, jsou rizikovou skupinou.
LN: Hodně zkušených horalů sjezd vzdává prostě kvůli pocitu, že je něco špatně. Děláte to taky?
Podle mě instinkt funguje a vyplatí se ho poslouchat. Někdy jenom znamená, že nejsem absolutně připraven podat stoprocentní výkon, někdy prostě podvědomě vyhodnocuju signály nebezpečí, které vědomě nevnímám.
LN: Například?
Před časem jsme s kamarádem chtěli jet kuloár, který jsme dlouho plánovali. Jenže od rána bylo všechno špatně, dokonce jsme se vraceli, protože parťák zapomněl rukavice. Divný pocit jsme z toho měli oba, nakonec jsme původní plán odpískali s tím, že je pozdě a už před námi budou jiní. Měli jsme pravdu: byli tam a lavina je zavalila. Nevím, jestli nás varoval instinkt, možná ano, možná ne. To už nezjistím. Každopádně při rozhodování je základ nejen instinkt, ale i zdravý úsudek a chladná hlava. Žádné takové ty testosteronové typy, které se ženou nahoru, hlavu úplně v ajfru, že svah sjedou první, mozek vypnutý a jenom jim tepe žilka: „Jedem, jedem, jedem!“
LN: Je takových lidí hodně?
Přibývá jich na úkor zkušených vlčáků, kteří takhle neblázní, mají trpělivost a chladnou hlavu. Těch bláznů, kteří se ženou bezhlavě za dobrodružstvím, přibývá, protože curvingové lyže umožňují vyrazit do freeridu i těm, kdo by to na klasických nezvládli. Chybí jim znalosti, zkušenosti, žene je jen touha po silném zážitku a chuť dokázat si, jací jsou borci. A mnohokrát jim to projde. Na lavinách je zrádné a fatální, že můžeš udělat mnohokrát chybu, ale vlastně nevíš, že jsi ji udělal. Nic se nestane, takže myslíš, že všecko bylo dobře. Fakt, že ses mýlil, se ti s jistotou potvrdí až v momentě, kdy letíš v lavině. Ta tě o tvých chybách poučí – často jenom jednou a většinou definitivně. Každý rok zemře na světě pod lavinou 150 lidí. Proč? Udělali nějakou chybu, vykašlali se na vybavení, riskovali... A taky neměli štěstí. Protože lavina si nevybírá podle klíče zkušený/nezkušený nebo s pípákem / bez pípáku. Může smést každého. Anebo taky ne.