Havárie 4. bloku Černobylské jaderné elektrárny zasáhla před 30 lety do života dvou milionů a 200 tisíc lidí. Podle ministerstva sociální politiky Ukrajiny k 1. lednu letošního roku milion 961 tisíc Ukrajinců potřebovalo různou formu pomoci, protože exploze je nějakým způsobem poškodila. Celkem 418 tisíc z toho jsou děti, 35 tisíc rodin přišlo dodnes o živitele v důsledku černobylské katastrofy.
Příběhy z Černobylu |
To jsou jen čísla, chladná statistika. Za každým z nich je ale ukrytý příběh. Osud člověka, který se ve špatnou chvíli ocitl na špatném místě. Černobylská havárie nebyla často to nejhorší, co ve svém životě obyvatelé tohoto koutu světa prožili.
Na Ukrajině se s nimi seznámila zvláštní zpravodajka LN Petra Procházková. Tento týden věnujeme památce Černobylu: každý den jeden lidský příběh.
Německy poctivá skladnice Lidija
Stopařka má dvě velké tašky a růžovou čepici. Jede na chatu Makšučivky, osm kilometrů od Slavutyče. Autobus asi nejede. Nikdo neví. Je ráda, že ji svezu.
Lidija Andrijivna se narodila na střední Ukrajině v roce 1942. Rodiče zahynuli za války, když jí byly dva roky. Pět dětí se snažilo přežít, jak se dalo. Dvě nejstarší sestry Němci poslali do rajchu na práci. Doma zůstaly tři nejmladší děti.
Lidiji vychovávala devítiletá sestra. „Ty dvě nejstarší se vrátily po válce domů a naučily mne německému pořádku, disciplíně a spolehlivosti. To mi zůstalo. Když jsem pracovala jako vedoucí skladu náhradních částí na černobylské elektrárně, snažila jsem se dodržovat všechna pravidla. Ale po havárii to už nebylo možné.“
  |
Do Černobylu přijela v roce 1990, čtyři roky po explozi. Věděla, že to není nejbezpečnější místo na zemi, ale dostala nový byt ve Slavutyči a slušný plat. Vydávala náhradní díly a následně měla kontrolovat, zda slouží k tomu, k čemu jsou určeny. Její pracoviště se nacházelo 400 metrů od vybuchlého 4. reaktoru.
„Nejhorší bylo období, kdy jsem měla na starosti výdej technického alkoholu. Na čištění to mělo být. Ale spousta lidí ho pila,“ vzpomíná. “Říkalo se, že to pomáhá proti radiaci. A tak se kupoval celkem kvalitní alkohol, protože vedení vědělo, k čemu také slouží. Jednou jsem chtěla vzít levnější, ale šéf mi řekl: Chceš otrávit elektrárnu?“
Příběh Valerije |
Mýtus o alkoholu, který pomáhá proti radiaci, mimochodem do běla rozpaluje zastánce zdravého životního stylu jaderného fyzika Valerije. Kdepak, nezná Lidiji, ale kdyby ji teď slyšel, dostala by přednášku o tom, jak alkohol ve spojení s Černobylem působí jako urychlovač smrti. Nejvíc ale Valerije rozčílili mladí vojáci, záklaďáci, kterým slíbili, že když jim naměří vysoké hodnoty, pojedou hned domů. Chlapci se snažili co nejvíc „nabrat“, aby už nemuseli sloužit. Ti nejúspěšnější už dávno nežijí.
Skladnice Lidija Andrijivna svou práci na černobylské elektrárně milovala, protože prý měla smysl. Radioaktivním materiálem se staly i obyčejné šrouby, vše podléhalo speciálním předpisům. Ale kromě v německém duchu vychované Lidije je dodržoval málokdo. Její podřízená byla o mnoho let mladší a chodila v krátké sukni. Lidija jí zakazovala vycházet na dvůr a držela ji v kukani, která dívku alespoň trochu chránila.
‚Neolizujte si ruce. Hlavní je se nebát.‘ Výlet k reaktoru smrti za 350 eur |
Nakonec Lidija rezignovala. Chodila na kontroly do různých cechů a zoufale se donekonečna pídila po tom, kde jsou cenné náhradní díly, které zářily jako hvězdy na jasném nebi. „Rozkradlo se všechno. Prodávali nejen jednotlivé součástky, ale celé strojovny, systémy se vyvážely z elektrárny na náklaďácích a nikdo neví, komu a za kolik to prodali. Nakonec prodali i ty náklaďáky. Kdepak asi teď září?“
