„Když mluví Mario Draghi, každý ví, že mu nejde jen o zájmy Itálie, ale o celou Evropskou unii.“ Tato slova na adresu stávajícího italského premiéra sice pocházejí z vlastního tábora (vyřkl je Vincenzo Amendola, italský ministr pro evropské záležitosti), jde však o pocit sdílený mnoha evropskými politiky.
Chtělo by se dodat: Draghi myslí na Evropu, ale na Řím přitom rozhodně nezapomíná. A vypadá to, že s využitím své nezpochybnitelně úspěšné kariéry i díky shodě příznivých okolností tlačí v rámci EU Itálii do pozice, o které se ještě před rokem nikomu nemohlo ani snít.
Do práce jen s očkováním. Itálie přitvrzuje, už má nejpřísnější restrikce v celé EU |
Žádná jiná evropská země nemá aktuálně v čele muže, kterého si bude historie pamatovat jako „zachránce eura“. Toto označení si Draghi vysloužil v pozici guvernéra Evropské centrální banky v roce 2012 v situaci, kdy mnozí nad společnou evropskou měnou lámali hůl. „Udělám cokoli, abychom euro zachránili,“ řekl tehdy Draghi – a uspěl.
V únoru 2021 se Mario Draghi stal, v důsledku jedné z nespočetných vládních krizí, italským premiérem, tentokrát s cílem zachránit Itálii. Beznadějně zadluženou zemi, zmítanou nekonečnými politickými krizemi, která se pod tíhou koronavirové krize zdála být na kolenou. Mise se zatím daří a ambice jsou evidentně větší: udělat z Itálie vedoucí sílu EU.
Více Evropy. I s dluhy
Draghimu hrají do karet vnější okolnosti. V Německu končí po téměř 16 letech kancléřka Angela Merkelová a je dost pravděpodobné, že její nástupce – nejspíše sociální demokrat Olaf Scholz – nebude tak výrazným evropským tahounem jako právě Merkelová. A pod Scholzovým vedením by Němci nemuseli být, v ekonomickém slova smyslu, tak „přísní“ na zadlužené jihoevropské státy v čele s Itálií.
Merkelová byla tichá síla, která nevyčnívala. Během českého předsednictví pomáhala Topolánkovi |
Rakouský list Die Presse připomíná, že Draghiho dlouholetým snem je evropská fiskální unie a také tzv. evropské dluhopisy, za něž by ručily všechny členské státy. Právě k tomuto sdílení dluhu (výhodnému pro státy s nižší rozpočtovou kázní, mezi něž patří i Itálie) se Německo pod Merkelovou stavělo trvale odmítavě.
Přesto došlo v této věci nedávno k průlomu. A to prostřednictvím tzv. Fondu pro příští generace sloužícího k obnově evropských ekonomik po koronavirové epidemii. Itálie z těchto peněz, které si EU společně půjčila na finančních trzích, získala největší podíl, 192 miliard eur (v přepočtu asi 4,9 bilionu korun). Italský národní plán na rozdělení těchto peněz byl v červnu, již za Draghiho, v Bruselu schválen.
Obří balík financí, který má Itálie z tzv. koronavirového fondu k dispozici, svědčí Draghimu i doma. Vládne s podporou všech významnějších stran s výjimkou krajně pravicových Bratrů Itálie, což zvyšuje šanci, že v notoricky nestabilní zemi zůstane v premiérském křesle relativně dlouho.
Vyplnit vakuum silných lídrů
Zatímco proces předávání moci probíhá v Německu právě v těchto dnech, ve Francii k němu může dojít za pár měsíců. Prezident Emmanuel Macron, druhý článek dosavadního „německo-francouzského motoru EU“, bude v dubnu 2022 usilovat o znovuzvolení, nemá jej však zdaleka jisté.
Určité evropské mocenské vakuum hraje třiasedmdesátiletému Draghimu s jeho nezpochybnitelnou erudicí do noty. On sám vytváří image muže, který by silou své osobnosti i vůdcovskou schopností dokázal tvrdě hájit nejen italské, ale především evropské zájmy. A na rozdíl od uhlazených vyjádření mnoha evropských politiků si někdy nebere servítky.
„S těmito diktátory – to je jediné správné označení – musíme hrát na rovinu a jasně jim říci, že naše společnost je společností různosti a odlišných názorů,“ řekl Draghi na adresu tureckého autoritativního prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana.
Dal také jasně najevo, že nedopustí žádné bližší námluvy s Moskvou a Pekingem. To v Itálii není samozřejmé: např. jeden z nejvýraznějších politiků, exministr vnitra a šéf pravicové Ligy Matteo Salvini udržoval úzké styky s lidmi kolem Vladimira Putina. „Naše zakotvení je v Evropě a transatlantické spolupráci,“ zdůraznil opakovaně Draghi.
