Míra respektu, který Anglie chová vůči svým výjimečným jedincům, se dá přesně změřit. A to podle místa, které jim média po smrti poskytnou v podobě nekrologů. Panovník (a někteří členové královské rodiny) jsou kategorie sama o sobě. Pro ostatní je půl stránky v londýnských Timesech pocta. Celá tisková strana je hodně veliká pocta. V případě bestsellerového historika a dnes (v jeho 78 letech) nejvyhledávanějšího bezpečnostního komentátora Maxe Hastingse můžeme (doufejme, že až v daleké budoucnosti) počítat se čtyřmi a možná i se šesti oslavnými stránkami.
Svého s nikým jiným nesrovnatelného postavení tento ztělesněný anglický gentleman dosáhl pomocí přídavného jména „brutální“. Je mu vlastní brutální upřímnost, brutální neohroženost, brutální pracovitost a brutální nesmiřitelnost vůči padouchům.
Protože více než půl století zkoumá moderní války, stal se vyhledávaným komentátorem bojů na Ukrajině. V létě 2022 Max Hastings šokoval ostrovany jednoduchým prohlášením: „S největší pravděpodobností v dohledné době budeme muset s Rusy bojovat i my.“ Evropa i Británie jsou ale po dvou letech bezútěšných zpráv znuděné ukrajinskou válkou. Chceme mír a levnou elektřinu. Rozhovor, který jsme s Maxem Hastingsem vedli v říjnu 2024, tak nemohl začít jinak než paralelou k roku 1938 (ale neboj, milý čtenáři, ani Max si nemyslí, že Západ je ztracen).
Více než čtvrt století se v Anglii pohybuji ve všech vrstvách její společnosti. Propadám proto občas pocitům, že ji docela slušně znám. Ale pak se jedno dopoledne ocitnu v Chelsea, v jedné z nejmajetnějších čtvrtí Londýna, před malebným, svítivě vybíleným venkovským stavením. Hladovějící malíři si v něm roku 1890 zřídili klub. Dodnes se jmenuje Arts Club. Zazvoním, abych se setkala s mužem, který zmodernizoval The Daily Telegraph a ve více než třiceti knihách popsal peklo a lidské utrpení novodobých válek. Muže, pro kterého měla slabost královna matka, muže. jehož přítomnost (v noci a na odlehlých místech) vyžadovala princezna Diana (v knize Editor popsal, jak dovedně si ho nejcharismatičtější žena světa omotala kolem prstu. Pomohlo taky, že Max tehdy otevřeně nesnášel prince Charlese).
Anglický klub je velkolepý palác na Pall Mall, samý mramor, závěsy z těžkého sametu a v podzemí (intenzivně využívaný) velkolepý vinný sklep. Jeho pompézní, vzácným dřevem obložené prostory, jsou globálně proslulé prostřednictvím seriálu Netflixu o životě aristokratů v minulém a předminulém století.
Malebné místo s obrovským kulečníkem na osmi vyřezávaných dubových nohách je skoro opakem „normálního“ anglického klubu. Max Hastings stavení zachránil spolu s několika kumpány: jednoduše si ho koupili, opravili a teď jim – bez sebemenších modernizací – slouží jako šikovné místo ke schůzkám. Je coby kamenem dohodil od londýnského bytu, v němž se svou druhou ženou Penny baví přátele, když do metropole zavítá ze svého venkovského sídla. Umění konverzace u večeře při svíčkách je pro anglickou elitu zručnost, která působí bezstarostně, hravě; ale berou ji ještě vážněji než kriket. A jako v každém jiném sportu, nejkýženější je účast v přátelském klání s žijící legendou. Patřit k elitě pořád ještě znamená být v obraze, umět elegantně nesouhlasit a nejlépe vtipně usadit spolustolovníka s opačným názorem. Navíc věta typu „Jak mi
včera řekl Max Hastings“ udělá na Angličana dojem srovnatelný s tím, jako když jste u nás v osmdesátých letech z okna paneláku mohli v moři škodovek identifikovat: ten nový mercedes, ten je můj.
„Ale brexiťáci k nám domů nesmí,“ řekne mi později Hastings a vysvětlí, proč odřízli část svých přátel a známých: „Stěžují si, vyčítají nám, že Penny a já se chováme dětinsky. Ale pro mě je to otázka principu. Cítím se Evropanem, k ostatním národům chovám respekt. Tihle lidi nám ukradli budoucnost.“
Jeho nesmiřitelnost je v Anglii neobvyklá. Není to ale Hastings, kdo svou neústupností tratí. Ráno, kdy vyrážím na rozhovor, mě syn neobvykle zdvořile pozdraví. Četl nejméně šest Hastingsových knih (málokdy mají méně než osm set stránek) a poprvé je svědkem toho, že matka dělá něco, co se dá (podle osmnáctiletého výrostka) brát vážně.
***
Za barem Chelsea Arts Club se usmívá sympaťák z Jamajky; brzy se ukáže, jak je ostražitý. Jakmile se někdo dotkne mobilního telefonu, hned po něm skočí. Jedním z mála pravidel je totiž totální zákaz mobilů uvnitř klubu. Když se konečně objeví nesmírně vysoká postava v tesilovém saku, vyskočím z koženého křesla a hravě zasalutuju. Proč ne? Pozval mě k nim do Berkshire, vyměnili jsme si bezpočet e-mailů, oslovujeme se drahá Anastázie, drahý Max. „How do you do?“ pronese bez úsměvu veliký Max Hastings. What the fuck?! Dočista zcepením. V panice zamumlám nesrozumitelnou odpověď. Vážně? ‚How do you do?‘ Všichni samozřejmě známe zdvořilostní frázi, která se dnes ale vyskytuje jen v raných detektivkách Agathy Christie. Naposledy jsem ji použila před dvaceti lety, kdy mě představili velvyslanci Velké Británie ve Washingtonu na oslavě královniných narozenin.
Ustojím rozhovor, nebo mě čeká extra kruh dantovského pekla? Hastings nemrhá ani vteřinou, bleskově mašíruje do venkovní zahrady. Ještě koncem října kvete. Přesto, že jsme oba vášniví zahradníci, o okolní kráse nepadne ani slovo. Musíš udržet jeho pozornost, radili mi. Sotva naše zadky dosedly na tvrdé zahradní lavice, pálím: „Jsme opravdu zase zpátky v roce 1938?!“
„Obávám se, že existují velmi reálné paralely s rokem 1938. Ve třicátých letech aspoň Winston Churchill neustále pronášel projevy a varování. Teď? Dokonce i můj dobrý přítel, britský státník Michael Heseltine (sdílíme společné názory na Evropu) mi řekl: ‚Kdybych byl dnes ve vládě, neutrácel bych víc peněz na obranu. Pokud Rusové nejsou schopni dosáhnout absolutního vítězství nad Ukrajinou, jaká je pravděpodobnost, že by ohrozili NATO?‘ Jsem strašně deprimovaný z toho, že státník, kterého obdivuji, zastává takové názory. Vidět odvahu Ukrajinců tváří v tvář agresi, v takovém kontrastu s relativním nedostatkem podpory, které se jim dostalo od Západu…“
Historik, který víc než půl století dokumentuje moderní války, se obává, že Putin správně vsadil na to, že Západ nikdy nevydrží bojovat dlouho. V začátku konfliktu jsou voliči soucitní, ochotní utáhnout si opasky, ale válka je pak rychle přestane bavit.
„Trump má pravdu, když říká, že Evropané dlouhé, opravdu dlouhé roky parazitovali na Spojených státech, pokud jde o obranu a bezpečnost. Bez ohledu na to, kdo se dostane do Bílého domu, musíme být schopni se sami vyzbrojit a ubránit proti agresi. Někteří dnes říkají, že bylo naivní kdykoliv doufat, že se Rusové připojí k evropskému klubu. Myslím si, že bylo naprosto správné pokusit se po skončení studené války oslovit Rusko a pokusit se navázat něco, co by se dalo nazvat ‚normálním‘ vztahem. Ale teď jsme protivníci.“
Velmi zajímavý je pak Maxův postřeh, že na Ukrajině nejde o „Putinovu válku“…
„Jednou z hloupostí, opakovaných po invazi Ukrajiny bylo, že tohle je válka Putina, nikoliv válka Ruska. Protože jsem podklady pro své knihy sbíral v Rusku, vždycky jsem si byl vědom toho, jaká nelibost, jaký odpor vůči Západu v Rusku panuje. Nejen v Kremlu, i mezi ruskými lidmi. Proto jsem vždycky považoval za zásadní, aby se oslav významných výročí účastnili naši politici na nejvyšší úrovni. Abychom projevili uznání za to, co Rusko vykonalo.“
V Británii dlouho nikomu nevadilo, když peníze postsovětských oligarchů změnily hlavní město v Londongrad. Přitom ale Britové skoro vymazali zásluhy Rusů ve druhé světové válce. Ve filmu, v literatuře, v žurnalistice – byli to hlavně Angláni a Amíci, kdo zachránil svět před fašismem. Max Hastings je jeden z mála, kdo oběti a zásluhy ruských vojáků spravedlivě zmapoval. Zároveň ale dodává, že sami Rusové vidí svou historii druhé světové války značně zkresleně. Popírají, že před válkou si Stalin s Hitlerem náramně rozuměl.
„Téměř žádní Rusové neví nebo neuznávají, že před červnem 1941 bylo Rusko Hitlerovým spojencem – poskytovalo palivo pro letadla Luftwaffe, která bombardovala Londýn.“
Pak hovoříme o „velké chybě“, kterou Západ udělal po válce, kdy se nesnažil o větší spolupráci s Východem…
„Není pochyb o tom, že triumfalismus Washingtonu po skončení studené války byl katastrofou. Zejména Američané, ale my všichni, jsme se měli snažit více se přiblížit k Rusům, více jim pomáhat. Možná demokratické instituce (k tomu potřebné) prostě neexistovaly, nebo nemohly existovat, ale měli jsme to zkusit. Teď jsme tam, kde jsme, a není pochyb o tom, že jsme v nepřátelském vztahu s Ruskem. To je dlouhodobý problém. Rusové nenávidí naše úspěchy a mají mindráky z vlastního selhání. Často používám obrat, že Rusko nedokáže vyrobit ani elektrický toustovač, který by si někdo chtěl koupit. A Rusové mají jen tři věci, které mohou vyvážet: ropu, plyn a extrémní násilí. A právě s tím se potýkáme.
Nejde o bezprostřední, ale o strategickou možnost, že se během několika let Rusové mohou pokusit znovu získat například pobaltské státy. Musíme si být velmi vědomi takzvaného víceoborového rizika: Rusové nespustí přímý útok (tanky přes hranice), ale budou pracovat prostřednictvím obvyklých metod dezinformací na podkopání vlád v pobaltských státech, což by potenciálně mohlo vést k ozbrojené agresi. A to jsou velmi reálná rizika.“
Max Hastings je člověk, který v imperiální Margaret Thatcherové v době, kdy jí všichni podlézavě přitakávali, vyvolával pocity vzteku a bezmocnosti. Od konzervativního Daily Telegraphu, který „divoký“ válečný reportér Hastings v letech 1986 až 1995 coby šéfredaktor proměnil v nejvýznamnější list s největším nákladem v Británii, premiérka očekávala, že ji bude velebit a podporovat. Hastings ale Maggie nemilosrdně kritizoval (vzdor tomu, že majitel novin Conrad Black političku bezmezně obdivoval). Max konsternoval celou Anglii, když dokonce vyrazil z novin její dceru Carol.
Hastings, když mu to připadá spravedlivé, se nezdráhá – a boří normy, nekalkuluje, na nikoho se neohlíží. Trošku opak toho, co dnes dělá Evropa – hlavně nějak vyjít se všemi, aby ekonomika jela dál… V Evropě jsme zlenivěli, jsme změkčilí. Co s tím?
„Jediná rizika, která dnes lidi v západní Evropě zajímají, jsou hrozby vůči jejich ekonomice, jejich živobytí a samozřejmě – imigraci.“
Politici stále řeší imigraci, protože voliče to pochopitelně trápí. Jenže jedním ze zdrojů imigrace je řádění ruských žoldáků v Africe a tomu je třeba čelit. Hastings pokývne rukou: „Členové tohoto klubu jsou inteligentní lidé, ale velmi pochybuji, že kdokoliv z nich zná důvod, proč Wagnerova skupina pracuje na destabilizaci Sahelu. Rusové to považují za strategický zájem – zvyšovat migraci do Evropy, aby ji destabilizovali. Každý v bezpečnostních složkách na obou stranách Atlantiku si je toho vědom. Ale obecně se o tom neví.“
Max Hastings se během války o Falklandy mezi Británií a Argentinou v roce 1982 stal coby válečný reportér celebritou. Tajemství jeho úspěchu je odvaha, s jakou se po desetiletí vydával do frontových situací, kombinovaná s pročesáváním těžko dostupných archivních materiálů. Guardianu v rozhovoru řekl, že válečný reportér nemůže být „konzervativní“. Když jde o život, politické škatulky jsou irelevantní. Diví se, jak málo se ostatní o svět zajímají. Občas prý lidi probudí až zvuk bomby.
„Lidé se zdají být téměř lhostejní k tomu, co se děje kolem nich. Velmi rád mluvím o tom, čemu říkám ‚problém bomby.‘ ‚Problém bomby‘ se vrací do zimy roku 1939; organizace zvaná Mass Observation, což byla raná forma průzkumu veřejného mínění, provedla v listopadu 1939 průzkum o postojích lidí k válce. Velké množství respondentů odpovědělo, že nechápou, proč ve válce pokračujeme, a doufali, že se nějaký druh smíru s Hitlerem uzavře spíše dříve než později. Proč? Do války jsme šli kvůli záchraně Polska, a Polsko bylo pryč. Britská a francouzská armáda čelily Němcům ve Francii - a nic moc se nedělo.
Lidé se chtěli vrátit k tomu, čemu říkali normálnost. A to platilo konkrétně pro londýnskou City, pro velké finančníky. Chtěli nějakou dohodu, která by ukončila tohle (podle nich) nesmyslné počínání. Situace se změnila až v létě 1940, kdy Hitler udělal (podle mě) jednu ze svých největších chyb: zaútočil na Británii. Kdyby nás jen nechal být poté, co dobyl Francii… Neměli jsme žádnou vojenskou sílu, která by mohla zasáhnout na kontinentě, a podpora Churchilla byla velmi nejistá. Tím, že začal bombardovat Británii a útočil na ni ze vzduchu, nám Hitler prokázal obrovskou laskavost. Jakmile bomby začaly padat, všichni pochopili, že existují pouze dvě možnosti. A jednou z nich byla kapitulace.“
Je ale vůbec možné lidi, kteří žijí normální, běžný život, připravit na existenciální nebezpečí? Ptám se tedy: Říkáte, že není naděje, aby se Němci a další probudili?
„Nikdy neříkejte, že není naděje. Dospělí neříkají, že není žádná naděje. Zvláště ne svým dětem. Máme obrovský úkol, vysvětlit veřejnosti – v situaci, kdy bomby nepadají, a všichni sedí u dobrého oběda – proč mají být připraveni přinést oběti. Abychom podrželi Ukrajinu, aby odolala Rusku a podobně.
Je tu silný prvek strachu. Lidé jsou velmi nervózní, že pokud budeme pokračovat a z pohledu Putina situaci eskalovat, diktátor začne nepřímé, neprokazatelné útoky na podmořské komunikační kabely a plynovody. A podle spolehlivých zdrojů proti tomu nemáme spolehlivé detekční systémy. A pokud Putin zaútočí na plynovody nebo komunikace, bude velmi těžké ho obvinit. Na Západě to všichni vědí a nemají chuť medvěda ještě víc dráždit. A tento postoj není ani vznešený ani statečný.“
Kdo nemá odvahu bránit vlastní hranice, ten má problém.
Poraženectví, ale Hastingsovi není vlastní: „Ještě není příliš pozdě. Stačí, když si hrozbu uvědomíme. Žádná jiná generace v dějinách nebyla víc privilegovaná než ta moje. Žili jsme v míru, žili jsme v nepředstavitelném blahobytu. Ale mír se musí vybojovat, musí se bránit. Problém je, že politici se nevnímají jako ti, kdo mají mandát od lidí. A do jisté míry je to jejich vina. Nemluví s voliči dospělým způsobem, nepokusili se je vzdělat v tom, co se děje. Tento nedostatek vůdcovství je něco, o čem jsem minulý týden během oběda mluvil s Michaelem Heseltinem. Přemýšlel o kvalitě politiků po celém světě. A řekl: ‚Přál bych si, aby bylo víc lidí, kteří se opravdu zajímají o něco jiného než jen o sebe.‘
Donald Trump se stará jen o sebe, Boris Johnson se stará jen o sebe, Bibi Netanyahu se stará jen o sebe. Kde jsou politici nové generace, kteří přesvědčí lidi, že politici nejsou jen sami pro sebe?“
Válka letos začala být najednou skloňovaná se samozřejmostí, která by ještě před pěti lety byla ve slušné společnosti nemyslitelná. A zároveň – nikdo mladý nikde nechce do armády, nikdo nechce slyšet o nebezpečí. Opravdu potřebujeme další válku, abychom se probudili?
„Prosím – nikdy si nemyslete, že tvrdím, že válka je dobrá. Je rozdíl v tom říct, že válka je dobrá a v tom, že někdy je nezbytné bojovat. Nebo ukázat svou ochotu bojovat.“
Aby ilustroval svůj názor, Max Hastings se vrací k válce, kterou Češi znají nejvíc díky díky seriálu M*A*S*H, do hlubokých padesátých let na Korejském poloostrově…
„Myslím si, že bylo naprosto správné bojovat v Koreji. Byla to strašně nepopulární válka. A existuje paralela s dneškem, pokud jde o časový rámec. Korejská válka začala v červnu 1950 a Harry Truman jednal velmi statečně, když nasadil americké vojáky. Důvod, proč Truman znovu nekandidoval v prezidentských volbách v roce 1952 a prezidentem se stal Eisenhower, byl ten, že Truman věděl, že by prohrál. Protože Američané byli unavení z Koreje a říkali: „Proč se necháváme za obrovské náklady ponižovat těmi bídnými čínskými chudáky, když máme atomovou bombu? Proč nepoužijeme svou skutečnou moc, abychom ukončili tuhle hloupost?“ Eisenhower byl ikonickou postavou, lidé věřili, že válku ukončí, a to také udělal. Bohužel, tehdy byla vojenská situace dostatečně stabilní na to, aby válka skončila víceméně za podmínek, za jakých začala.
To, co neudělali – což bylo to, co McCarthy a další požadovali – bylo osvobodit (jiní by řekli dobýt) Severní Koreu. Rozhovory s mnoha americkými vojáky té doby jsem zjistil, že byli z konce korejské války hluboce zklamaní. Necítili, že zvítězili.
Neuvědomovali si, že vlastně jen málokterá válka končí jasným vítězstvím. Druhá světová válka byla spíše výjimkou než pravidlem, zejména v jaderném věku. V roce 2022 jsem napsal do The Times (a sklidil za to mnoho kritiky), že se obávám, že válka na Ukrajině skončí „špinavou dohodou“. Několik dopisů reagovalo v nejostřejších termínech a tvrdilo, že Max Hastings je poraženec. Já jsem ale psal jako historik. A stále si myslím, že špinavá dohoda je to, co nakonec dostaneme.“
Jen Britové a Francouzi mají v Evropě významnější bojeschopnost. Britové svou téměř okamžitou pomocí Ukrajině rozpohybovali ostatní. Na druhou stranu brexit všechno zkomplikoval. Ptám se na vojenský vztah Británie a EU.
Jak silný vliv má Británie dnes v Evropě? „O obraně můžeme mluvit jen v evropském kontextu. Starmer se očividně snaží budovat mosty s Evropou ohledně obrany. Nejsem si jistý, zda to můžete efektivně udělat, když nejsme v Evropské unii. Mám pochybnosti. Kdybychom mohli argumentovat pro větší výdaje zevnitř, možná bychom měli větší vliv. Zvenčí máme velmi malý.“
Diplomaté a politici v Bruselu ještě dlouho nezapomenou na aroganci a provokace narcistního premiéra Borise Johnsona, který brexit dotáhl do konce za cenu, že ze své konzervativní strany vyloučil 21 nejserióznějších a nejzkušenějších politiků, kteří mu vášnivě oponovali. Obklopil se druholigovými pochlebovači a tímto bezprecedentním aktem oslabil britskou demokracii. Ptám se na Johnsona, kterého Max Hastings opravdu nemusí. Johnsonova urážlivá prohlášení Brusel dosud nezapomněl. Existuje možnost, že by se do politiky mohl vrátit?
„Ta možnost mě znervózňuje. Je nesporně charismatickým politikem. Je to, čemu říkáme prodejce hadího oleje. Někdy před devíti lety jsme se bavili o lžích (Johnsonových) a kamarádka mi skoro soucitně řekla: Maxi, kdy si konečně uvědomíš, že žijeme v době post-pravdy? A samozřejmě, teď jsme svědkem toho, jak se Trump vrací do Bílého domu na vlně lží.
Nikdo z nás nikdy nečekal svět, ve kterém by sociální média vedla lidi k volbě takových zpravodajských zdrojů, které jim neřeknou nic, co nechtějí slyšet. To je něco, co nás nikdy nenapadlo. Když internet začínal, všichni očekávali, že posílí demokracii a svobodu po celém světě. Samozřejmě, že se to nestalo. Naopak to zkorumpovalo zdroje informací. Někteří z nás se stále snaží hledat pravdu, ale dnes máte stovky milionů lidí po celém světě, kteří buď nemají přístup k pravdě, jako například v Rusku nebo Číně, nebo se jednoduše rozhodli obrátit zády k verzi pravdy, která se jim nelíbí. Musíme proti tomu bojovat.“
V roce 2020, zdrcená brexitem, jsem se vydala na summit NATO do Varšavy. Zahanbený David Cameron se tam krčil v koutě, zatímco generál Petr Pavel kráčel středem červeného koberce a ostatní mu salutovali. Před Maxem vzpomínám na tento zážitek:
„Na summitu NATO ve Varšavě, když jsem mluvila s vojenskými lidmi, přišli mi inteligentní, vzdělaní a rozumní. Ale němečtí generálové se nemohli přestat smát, když jsem jim řekla, že musí zvýšit výdaje na obranu na 2 % HDP…“
„Německá armáda je docela rozumná a v hlubokém zoufalství, co se týče získání politické podpory. Byl bych překvapen, kdyby se dokonce v anglickém rozpočtu našlo významně více peněz na obranu. Situace je extrémně vážná, je potřeba obrovské úsilí na vzdělávání veřejnosti; ale svět tu stále je a nebe nespadlo, proto se musíme snažit více. My, kdo se o tyto věci vášnivě zajímáme. To je vše.
Během studené války byla věrohodná obrana považována za povinný náklad, který bylo nutné nést. Peníze se musely najít. To už není pravda. Obrana je považována za volitelný luxus. Protože politici mají pocit, že od voličů za ni nedostanou žádné díky.“
Jako v románu Hlava XXII – řešení se zdá nemožné. Ptám se tedy prostě:
Jaké je tedy řešení?!
„Nikdy nepoužívejte slovo ‚řešení!‘ „Slovo ‚řešení‘ by mělo být zakázáno. Obtížné problémy nejsou náchylné k řešení. A kdokoli, kdo tvrdí, že existuje řešení tohoto problému nebo situace na Blízkém východě, mluví nesmysly. Musíme vést dospělé rozhovory o tom, jak tyto problémy zvládat. Musíme křičet ze střech.
Pokud bude Ukrajina zrazena – a myslím, že se to brzy stane – poneseme za to my, Evropané, většinu viny. Američané byli ti, kteří poskytli drtivou většinu pomoci, a toto je náš kontinent. V 50. letech bylo naprosto rozumné očekávat, že Američané ponesou hlavní tíhu, protože jsme byli válkou zničeni. Dnes nejsme tak bohatí jako Spojené státy, ale jsme stále relativně prosperující. Musíme to začít brát vážně.“
Královnou Alžbětou vyznamenaný velitel mi vtiskl do ruky svoji bibli – Hastingsovu knihu o Vietnamu. Přesto, že o této nesmyslné válce vyšly stovky titulů, Max první popsal, jak zhovadilé bylo chování všech zúčastněných stran. V jeho podání je Vietnam nejenom zrůdná, ale i neodpustitelně nesmyslná řežba. Autor vždycky zpovídá stovky očitých svědků. Jejich prostřednictvím popisuje krajní situace, osobní hrůzu, o kterou se vojáci nemůžou podělit s nikým jiným. V souvislosti s Ukrajinou se musíme dotknout té nejtemnější stránky člověka.
„Vyrostli jsme s tím, že jenom Němci a přesněji jenom nacisti prováděli zrůdnosti jiným lidem. Ale časem jsme zjistili, že když k tomu mají gebír, většina lidí je schopná dělat hrůzné věci ostatním mužům a hlavně – ženám.
Kdysi jsem věřil tomu, že potřebuju psát o vojácích. Ale coby mladý reportér v různých zemích jsem zblízka viděl, jaké to je: když žena a její děti jsou vydáni na pospas teenagerovi s bajonetem, který může cokoliv. A znásilnění je to nejmenší, on může mučit, může zabít. A je k tomu zmocněný.
Někteří moji kolegové věřili, že jenom Američani se tak chovali ve Vietnamu. Američani dělali ve Vietnamu špatný věci, ale stejně tak mnozí jiní. Je tak těžké přimět lidi k tomu, aby se probrali, ale ve čtyřicátých letech jsme měli štěstí – měli jsme Churchilla. V tuhle chvíli nám Churchillové chybějí.“
Když jste vyrostli se Švejkem, vzdělanost a kosmopolitní chování důstojníků NATO vás příjemně zaskočí. Nikdy nezapomenu, jak mi Američanka z patricijské rodiny z východního pobřeží s hrdostí řekla, že její nejstarší syn patří armádě, že v její rodině je to pocta a tradice. Ptám se tedy: Dostává se armádě intelektuální razance?
„Každou chvíli mluvím s inteligentními vojáky. A vždycky nemusí jít o Brity. Nedávno jsem seděl u večeře vedle velitele norských ozbrojených sil. Podepsal by všechno, o čem jsme se teď spolu bavili. Intelektuální razance a strategie armádě neschází. Jsou ale vlastní, samostatná kasta. Nemají žádnou moc.“
Pokus o lehkost mi v začátku setkání nevyšla, pokouším se o ni aspoň teď: „Potřebujeme puč. Pojďme ho spolu zorganizovat!“
Max se tentokrát hlasitě, zvonivě rozesměje. Prohodí, že zahrada, ve které sedíme, je i teď krásná, ale v létě je neskutečná. Než se rozkoukám, už zase kráčí bleskově dovnitř, čeká na něj zdroj, který potřebuje vyzpovídat. Zmateně děkuju, myslím, že to mám.
Už chápu, proč si ještě na dostřel od osmdesátky uchovává relevanci a intelektuální mladistvost. Nesmiřitelnost mu dodává šmrncovní sebevědomí teenagera, který je nad všechno přízemní povznešený. Ještě ve středním věku ho popisovali přídomkem „divoký Max“. Většina z nás má jasno v tom, co je a co není správné. Co je a co není „noblesní“. Hastings je ale jeden z mála, který se tím důsledně řídí.
