Na odlehlém indickém venkově se prochází skupinka starších žen z Papui-Nové Guineje. Na krku květy a tradiční barevné papuánské šaty. Úklonem hlavy se pozdraví se stejně starou Filipínkou, a přestože si vůbec nerozumí, společně zamíří do třídy s indickým učitelem. Za chvíli začíná vyučování.
Bosá univerzita
Jakkoliv surreálný se tento obraz může jevit, v jedné indické vesnici jde o docela běžné ráno. V jinak nezajímavé Tilonii totiž sídlí vzdělávací projekt, jenž svou originalitou předčí snad všechny podobné instituce na světě. Vlastně tu originalitu má už v názvu: Bosá univerzita.
Hřbitovní šichty a zničené zdraví. Vítejte v indickém call centru |
„Nejhorší je vedro. A pak také indická kuchyně. To se nedá dlouho jíst,“ spustí razantně dvaapadesátiletá Cecilia a nasadí přitom nesmlouvavý výraz. Studentka vzdělávacího programu s názvem solární technologie není na pálivé jídlo zvyklá. Je totiž z Papui-Nové Guineje.
Tak jako další desítky žen z různých částí světa do Indie přijela, aby se naučila využívat sluneční energii. Tedy přesněji řečeno vyrobit například solární vařič nebo jednoduchou svítilnu.
„U nás většina venkovanů nemá elektřinu. A děti, protože musí přes den pomáhat, se tak nemohou večer učit,“ vysvětluje Cecilia jeden z hlavních cílů programu bosých inženýrek, kterým se tu neřekne jinak než „solar mammas“. Každá z nich je z druhého konce světa, každá z nich s jinou jazykovou výbavou.
Před tabulí. Papuánky se v Indii učí ovládat solární energii.
Jak to vůbec může fungovat? Může. Dokonce tak výborně, že si toho všimli například i Barack Obama či dalajlama, kteří Bosou univerzitu sledují na Twitteru.
Babylon rozmanitých národností Ve třídě, kde každý mluví jiným jazykem, se učí znakovou řečí. Pomáhají i anglické tabulky s barvami. Připojit drátek odpovídající barvy do zdířky je v elektroinženýrství klíčové.
„Sluneční energie není žádná magie a nakonec – když se vyrobí lampa z obyčejných a všude dostupných baterií, má to ohromný dopad. Rozsvítí celou vesnici. Nechápu, že to nikoho nenapadlo dřív,“ přidá se Ceciliina kamarádka Cathy.
Jedno ocenění za druhým
Čím dál známější projekt sbírá jedno ocenění za druhým a s věhlasem přicházejí také bohatí dárci. Roční rozpočet Bosé univerzity se pohybuje okolo 56 milionů korun. Zdroje jsou různé: OSN, soukromé fondy a donátoři, indická vláda, nadnárodní korporace. Díky těmto penězům se Cathy a Cecilia (a s nimi také Konžanky, Rwanďanky, Peruánky, Filipínky a další) mohly do Indie vypravit.
Zákaz filmu o brutálním znásilnění? Šokující jsou slova právníků, říká Indka |
Kdo a z jaké země do Tilonie na druhém konci světa pojede, rozhoduje domácí síť podobných organizací, které pak navrhují vhodné kandidátky, většinou z dobře zavedených sociálních projektů v původní zemi. Rozhoduje ale také náhoda.
A proč jsou v programu samé starší (a hodně rázné) ženy?
Prý je dokázáno, že investice do nich se vyplatí nejvíce. „Na rozdíl od mužů si většinou nepotřebují tolik dokazovat, nepachtí se po diplomu a pro komunity jsou mnohem větším přínosem. Co se u nás naučí, předají doma. Naučí další,“ vysvětluje hubený Nandlál. Ind, který má na povel cizí návštěvy kampusu. Jak pyšně neopomene dodat, plně elektrifikovaného díky sluneční energii.
Ve třídě se kvůli jazykové bariéře vyučuje pomocí znakové řeči a barev
Mezinárodní program solárních inženýrek je určen také přímo Indkám. Za devět let existence už rozsvítil třináct tisíc domovů v odlehlých oblastech Indie. V zemi, kde 44 procent lidí nemá přístup k elektřině, a jež v elektrifikaci pokulhává dokonce i za daleko chudším Nepálem, to je docela úctyhodný výsledek.
Celkově Bosá univerzita „vyvezla“ světlo do zhruba sto dvaceti vesnic ve čtyřiadvaceti zemích. V Africe dokonce nedávno otevřela pobočku.
„Bosá univerzita je fascinující místo. Mají i vlastní nemocnici. Já s nimi byla moc spokojená,“ vychvaluje si Cecilia a naráží tak na další projekt univerzity pro chudé. Na mysli má nemocnici, kam si pro bezplatnou radukmístnímu lékaři chodí každodenně desítky lidí z okolí. A zájemci se mohou ve zdravotnictví i proškolit.
Třeba jako Baurí Devíová. Čtyřicetiletá Indka, která kdysi vyráběla dřevěné hračky, dnes pracuje jako sestřička v zubní ordinaci. I když nemá odpovídající akademický titul, praxí se naučila většinu jednoduchých úkonů. A práce ji očividně baví.
Vzděláním proti chudobě
Možností, jak se bezplatně něčemu přiučit, je tu víc. Striktní pravidla tu až na výjimky neexistují. Počátky ale nebyly jednoduché a trvalo dekády, než do Tilonie mohli přijet lidé z druhého konce světa jako Cecilia.
Před čtyřiceti lety se zakladatel Bunker Roy, Ind z bohatých poměrů, rozhodl v největším svazovém státě Indie vybudovat univerzitu pro chudé. Vzdělání totiž považoval za nejefektivnější prostředek boje s chudobou.
Inspirational @tedtalks by Bunker Roy about founding the Barefoot University in India http://t.co/5fgSy5OR #ted #bunkerroy
— Rick Snide (@ricksnide) 22. Říjen 2011Dnes se sedmdesátiletý Roy těší zasloužené pozornosti stejně jako Bosá univerzita. Z jeho osobnosti se (minimálně v kruzích neziskového sektoru) stala celebrita s diářem zaplněným termíny přednášek po celém světě. Jeho stále slavnější jméno zároveň jako magnet přitahuje další dárce.
To by mohlo umožnit více studijních míst. Cecilia a Cathy se po více než půlroce vracejí domů a příště by jejich asi dvacetičlennou barevnou skupinu měla vystřídat ještě o něco početnější.
A co Papuánky kromě solárních dovedností považují na konci pobytu za nejdůležitější?
„Naučili nás tady jógu. Takže teď prý budeme žít dalších padesát let!“ rozesměje se Cecilia hlasitým smíchem. Papuánka uprostřed indického venkova.
