Ač je považován za jednoho ze strůjců chorvatské senzace na mistrovství světa ve fotbale, řada Chorvatů jej nenávidí. Letos ho soud nepravomocně poslal do vězení, ale den před verdiktem podnikatel uprchl do Medžugorje.
Další obžalovaný v kauze Mamič. Po Modričovi půjde před soud i Lovren |
Hlídá ho několik bodyguardů a nejinak tomu bylo při setkání s LN, kterým poskytl ve svém azylu exkluzivní rozhovor. Tvrdí, že doplatil na politickou objednávku. Vysvětluje mimo jiné, jak se kvůli němu dostal do konfliktu s justicí i aktuálně nejlepší fotbalista planety Luka Modrič.
V bosenském Medžugorji se skrývá Zdravko Mamič, jeden z hlavních strůjců úspěchu chorvatského fotbalu. Zároveň jedna z nejkontroverznějších a nejsledovanějších osob, která polarizuje společnost. Mamič je pro lidi něco mezi Peltou, Babišem, Kellnerem a Janouškem.
Pohoří Biokovo na jihu Chorvatska se stalo vyhledávanou oblastí českých turistů. Mezi místními se tu o nich tradují neveselé historky, jak v sandálech od moře šplhají na hory vyšší než Sněžka, kde jsou ke svému překvapení zaskočeni sněhem a leckdy zimními podmínkami. Kolem horských masivů projíždíme na cestě z chorvatského Splitu do sousední Bosny a Hercegoviny. O kvalitě místních dálnic si mohou čeští šoféři nechat zdát. Dvousetkilometrová trasa po takové silnici se dá i za hustšího provozu zvládnout pod dvě hodiny.
Míjíme chorvatskou celnici, opouštíme Evropskou unii a přijíždíme k bosenské kontrole. Chlapík v reflexní bundě bez problémů vytahuje závoru. Mimochodem: mezi obyvateli Bosny a Hercegoviny je práce na hranicích považovaná za prominentní, až protekční. Když se mladého celníka z legrace ptáme, jak se k práci dostal, usměje se a mávne: „Jeďte.“ Kvalita dálnice, k našemu údivu, ani v tomto státě neuvadá.
Zhruba po čtvrthodině sjíždíme z hlavní cesty a blížíme se do naší cílové destinace – poutního městečka Medžugorje. Teď už polorozpadlou vozovku lemují mariánské symboly a kříže, domy chátrají a fasády některých obydlí se stále nezbavily stop způsobených jugoslávskou válkou. V Medžugorji žije pouhých 2300 obyvatel, na ulicích však máte pocit, jako byste se ocitli ve velkoměstě. Všude stánky se suvenýry, chodníky ucpané stovkami turistů a poutníků, kteří přijeli uctít mariánské „epicentrum“.
Šestici mladých lidí se na kopci nad městem měla v červnu 1981 zjevit Panna Maria. Jejím poselstvím byl mír, víra či obrácení, což se pohlavárům tehdy komunistické jugoslávské federace dobře neposlouchalo. Vizionáři a farníci, kteří se do zvěstování mariánského vzkazu zapojili, byli stíháni a pronásledováni. Mariánský kult (možná i díky tomu) sílil. V současnosti patří Medžugorje mezi nejnavštěvovanějších katolická poutní místa, kam jen během léta dorazí desítky tisíc věřících. A možná právě proto si toto místo, v úkrytu mezi poutníky, vybral v současnosti nejhledanější Chorvat a jeden z nejkontroverznějších bossů evropského fotbalu Zdravko Mamič (59 let), se kterým se LN podařilo sejít a exkluzivně ho vyzpovídat.
Střežený muž
Sto metrů od hlavního medžugorského kostela sv. Jakuba apoštola stojí čtyřhvězdičkový hotel Villa Regina, kde se máme s bossem Mamičem sejít. Po příchodu do restaurace nás obklopilo několik statných a přísných mužů. Došlo nám, že jde o Mamičovy bodyguardy, kteří střeží „šéfovo“ bezpečí. Ostatně není divu, a to hned z několika důvodů. Loni v srpnu na Mamiče před kostelem při vzpomínce na otcův pohřeb za útočili dva maskovaní útočníci, kteří jej postřelili do kolena. Mamič přežil, ale uvědomil si, že ani za hranicemi nebude v bezpečí.
Druhým důvodem je, že Medžugorje se nachází jen několik kilometrů od chorvatských hranic. Pro tajné služby by teoreticky nemuselo být až tak komplikované si pro Mamiče do Bosny zajet a převézt jej zpět do vlasti.
Mamič je v současném Chorvatsku jednou z nejkontroverznějších a nejsledovanějších osob, která zejména ve velkých městech jako Split či Záhřeb polarizuje společnost. „Mamič je pro lidi něco mezi Peltou, Babišem, Kellnerem a Janouškem,“ snaží se postavení jednoho z nejbohatších Chorvatů přiblížit znalec českého a chorvatského politicko-podnikatelského prostředí. Mamič si vybudoval prominentní postavení nejen v byznysu, ale i v nejvyšších patrech politiky. Část veřejnosti jej nenávidí a považuje za symbol korupce, jiní ho mají za spolutvůrce chorvatské fotbalové slávy, která vedla na letošním mistrovství světa k zisku senzační stříbrné medaile. Jak a proč se ale Mamič v poutní „vesnici“ na bosensko-chorvatské hranici ocitl?
Absolutně přesvědčený
Bosensko-chorvatský podnikatel a někdejší sportovní agent zbohatl v období chorvatské války za nezávislost (1991–1995), kdy zprivatizoval dřevařský podnik Česma Wood Industry. Má chorvatský i bosenský pas. Do roku 2016 oficiálně řídil nejúspěšnější chorvatský klub Dinamo Záhřeb, kde buď jako hráč, či manažer střídavě působil od počátku 70. let. Vliv si v něm udržel dodnes, navzdory bosenskému azylu. Úspěšná chorvatská reprezentace se při svém tažení na šampionátu v Rusku opírala zejména o hráče, kteří prošli záhřebským Dinamem. Celkem jich bylo 14! Jak LN ukázaly ve své srpnové reportáži, Dinamo se stalo továrnou na talenty, které jezdí „skautovat“ fotbaloví agenti z předních evropských klubů. Mamič je nejen v Dinamu považovaný za otce tohoto úspěchu. Jeho příběh však v nedávné době utrpěl jedno velké „ale“.
Mamič je pro lidi něco mezi Peltou, Babišem, Kellnerem a Janouškem.
Letos v červnu jej soud poslal nepravomocně na šest a půl roku do vězení za daňové úniky a zpronevěru. Podle vyšetřovatelů měl tunelovat „své“ Dinamo Záhřeb. „Klub, respektive stát jsem neochudil ani nepoškodil o jediné euro. Správní rada Dinama přinesla analýzu se závěrem, že klub žádnou škodu neeviduje,“ pronesl Mamič v rozhovoru pro LN.
Případ je extrémně sledovaný i proto, že v něm uvízl nejslavnější chorvatský a nejlepší světový fotbalista letošního roku Luka Modrič. Detektivové se zajímali mimo jiné o peníze, které Dinamo Záhřeb vyfasovalo za Modričův přestup do Tottenhamu Hotspur v roce 2008. Modrič však v průběhu vyšetřování pozměnil svou výpověď a byl obviněn z křivé výpovědi. Ještě v době, kdy vedl coby kapitán Chorvaty ve finále mistrovství světa proti Francii, mu hrozilo až pět let vězení. V říjnu však soud v Záhřebu jeho stíhání zrušil.
Zpět ale k Mamičovi. Aby teoreticky nemohl tlačit na záhřebské soudce, jeho případ byl raději přidělen soudu do Osijeku poblíž srbských a maďarských hranic. I to ukazuje, jak mocnou pozici si Mamič v Chorvatsku vybudoval. Den před vynesením rozsudku Mamič z Chorvatska utekl právě do Medžugorje, kde se dodnes ukrývá. Byl na něj vydán mezinárodní zatykač, bosenský soud však odmítl jeho vydání do Chorvatska. Mamič tento atak přičítá změně politických poměrů. Má za to, že vyšetřování a soud probíhají na zakázku, jejímž cílem je zničit ho, odstavit a zbavit politického vlivu. „Jsem absolutně přesvědčený, že útok souvisel s politickým zájmem chorvatských elit mě zničit. Vím, kdo si útok objednal a kdo střílel. Tragické je, že chorvatský stát neudělal nic pro to, aby pokus o mé zabití vyšetřil,“ podává Mamič svůj pohled na věc.
Chtěl to tak Bůh
Mamič během své „dinamácké“ éry nechvalně proslul svým negativním a leckdy vulgárním vystupováním vůči žurnalistům. Po svém úprku s novináři téměř nekomunikuje. Sejít se s reportéry ze západní či centrální Evropy je v jeho případě ojedinělost. Mamič redaktory LN nejdříve přivítal v restauraci, aby se následně na hodinu – údajně z pracovních důvodů – vzdálil. Hotel totiž využívá jako pracovnu, kde přijímá hosty, řeší byznys, svou kauzu či chod Dinama Záhřeb.
Když se vrátil, v doprovodu bodyguardů nás odvedl do své pracovny v zadní trakci hotelu Villa Regina. Místnost po celou dobu interview bedlivě střežilo pět ozbrojených hlídačů. Zdi jeho „terénní“ kanceláře zdobí desítky fotografií s hráči, jugoslávskými politiky či duchovními. Nechybí ani zdravice od bývalého papeže Benedikta XVI., strop zkrášlují mariánské symboly.
Několikrát v týdnu chodí na několikakilometrové procházky, na kterých prý medituje a sbírá sílu pro svůj návrat. Je přesvědčen, že do vězení nepůjde a opět stane v čele svého milovaného záhřebského klubu. Věří, že v Medžugorji se neocitl náhodou. „Když jsem se dozvěděl, že nebudu mít spravedlivý proces, byl jsem rozhodnutý jít do Bosny. Když přemýšlím nad tím, proč konkrétně do Medžugorje, myslím, že to byla boží nápověda, že to tak chtěl sám Bůh. Symbol Marie a celý mariánský odkaz tohoto města pro mě znamenají hodně,“ říká muž, který se stal jednou z nejrozporuplnějších postav současného Balkánu.
  |
LN: Ve finále mistrovství světa nastoupilo za chorvatský národní tým 14 hráčů, kteří prošli Dinamem Záhřeb. Jste na toto číslo hrdý?Samozřejmě že jsem na to pyšný. Vezměte si, že na turnaji v Rusku bylo na soupisce 22 hráčů, z toho 14 prošlo naším klubem a školou. To o něčem svědčí.
LN: Čím to podle vás je?
Velkým množstvím práce. Hodně jsme investovali do infrastruktury, trenérů a pečlivě si vybíráme talentované hráče. Je za tím neskutečné množství informací, které si o mladících sháníme. Pátráme v celém regionu po talentovaných dětech, i tady v Bosně. Vždyť třeba bosenské kořeny má Mateo Kovačič (z Realu Madrid vypůjčen do Chelsea – pozn. red.), Vedran Čorluka (Lokomotiv Moskva) nebo Dejan Lovren (Liverpool).
LN: Jaké je know-how současného chorvatského fotbalu?
Úspěchy Dinama jsem se snažil přenést na reprezentační úroveň. Způsob, jakým jsme my pracovali s mladými hráči a jakým způsobem jsme je v regionu vyhledávali, začaly postupně kopírovat další chorvatské kluby. Tím se zvyšovala konkurence a s hráči se začalo pracovat koncepčněji. Na Dinamo se začali jezdit dívat skauti z celého světa, všechny dneska zajímá, co stojí za tím, že jsme se stali továrnou na talentované hráče.
LN: Jaký máte recept na výchovu mladíků?
Jsme malý národ, avšak talentovaný. Za vším je tvrdá práce a trénink. O mně je známo, že jsem fanatik do tvrdé a poctivé práce. Dokázal jsem to přenést na trenéry, kteří to přenesli na své žáky, respektive na rodiče, kteří o tom přesvědčovali své děti. Dostavily se výsledky a všichni viděli, že dřina se vyplácí.
LN: Při návštěvě mládežnické akademie Dinama Záhřeb nás zaujalo, že při exkurzi každý hráč zdravil. Zajímavý byl i koncept společné jídelny, kde jedí mladí s hráči A týmu. Jakou roli hraje disciplína?
Z Dinama jsem vytvořil rodinu. Údržbář, malé děcko i profesionální hráč si vážili toho, co kdo v klubu a pro klub dělá. Každý měl svou roli, které si vážil – i ten, kdo lajnoval hřiště.
LN: Součástí hráčského zázemí je i kaple, kde se mohou hráči pomodlit a meditovat. Bylo důležité pečovat i o mentálně-duševní stav hráčů?
Absolutně! Pro mě bylo důležité, aby se hráči měli kde pomodlit a v klidu meditovat. Všechno, na co se ptáte, jsou faktory, které jsem se z Dinama Záhřeb snažil přenést na reprezentační úroveň. Hráči si tuto výchovu přenesli do svých zahraničních klubů a následně i do národního týmu.
LN: Kdy jste se poprvé ocitl v Dinamu Záhřeb?
Dnes je mi 59 let. Do klubu jsem poprvé přišel v roce 1971 jako hráč na zkoušku, už je tomu skoro 48 let. Do věkové kategorie do 15 let jsem byl dokonce v jugoslávské reprezentaci, pak už jsem se ale v klubu nedokázal prosadit. Mám dva bratry: Stojko i Zoran byli lepší fotbalisté než já. Stojko skončil nakonec v Hajduku Split a posléze hrál malou kopanou v USA, Kanadě a Austrálii. Zato Zoran dosáhl na velkou kariéru. Zahrál si v německé bundeslize, vrcholem byla bronzová medaile z mistrovství světa v roce 1998. Po deseti sezonách v Německu se vrátil do Dinama Záhřeb, kde hrál jako kapitán a později se stal sportovním ředitelem. Nakonec si vyzkoušel i trenéřinu, byli jsme úspěšní, pravidelně jsme hráli evropské poháry. Dnes bratr trénuje ve Spojených arabských emirátech, kde se mu v klubu Al Ajn velice daří.
LN: V květnu 1990 se Dinamo Záhřeb utkalo s rivalem Crvenou zvezdou Bělehrad. Tamní stadion Maksimir zažil jednu z nejkrvavějších fotbalových bitev v historii, střety mezi chorvatskými a srbskými chuligány se přenesly do ulic. Dodnes se má za to, že tento zápas vyostřil nacionální vášně uvnitř bývalé Jugoslávie a nemalou jiskrou zažehl krvavou válku. Jak na tento zápas vzpomínáte?
Chuligáni Crvené zvezdy sem přijeli cíleně vyprovokovat konflikt a demonstrovat sílu a moc. Byl jsem tehdy na zápase s malým synem, kterému bylo osm let. Nebyl to příjemný zážitek. Srbští ultras měli na své straně policii.
LN: Tušil jste, že se šarvátka může přelít do ulic a zažehnout regionální válečný konflikt?
Ne, to tehdy nikoho nenapadlo a nikdo nepředpokládal, kam až celá věc zajde.
LN: Jak jste prožil válku?
Bylo to samozřejmě strašně smutné a žalostné. Záhřeb byl sice městem, kterého se válka tolik nedotkla a dalo se tu bezpečně žít, ale napětí bylo veliké. Přihlásil jsem se tenkrát policii a nabídl, že poskytnu peníze na výbavu policistů. Na frontě jsem nebyl, ale nevím, jak to dnes vlastně brát. Kladu si otázku – měl jsem štěstí, že jsem nebyl na frontě, nebo neměl jsem štěstí, že jsem nemohl být na frontě? Tehdy jsem ale státu pomohl maximálně, jak jsem mohl.
LN: Jakou roli hraje fotbal na Balkáně? Není nosičem vášní a nacionálního vypětí?
V 90. letech se Jugoslávie stejně rozpadala, čehož zneužívaly chuligánské tábory jednotlivých klubů k propagaci vlastního etnika a národa. Dneska si naopak myslím, že fotbal po válce sbližuje. Pořád se ale bavíme hlavně o fanoušcích. Co se týká sportovců, ti se vždy věnovali především sportu a politiku příliš neřešili. Sport, a fotbal speciálně, jsou v našem regionu nástrojem k sebeidentifikaci s nově vzniklými státy. Tím se tato hra stává velmi silnou společenskou záležitostí.
LN: Za vaší éry se stalo Dinamo nejúspěšnějším chorvatským klubem. Jak si vysvětlujete, že část jeho fanoušků vás nenávidí?Bavíme se o období před necelými deseti lety. Nejužší jádro ultras (říkají si Bad Blue Boys – pozn. red.) se proti mně a bratrovi otočilo. Za celým obratem vidím politické motivace. Politikům se podařilo ovlivnit nejtvrdší jádro ultras, což byla příprava na útok na moji osobu.
LN: V čem spočívaly neshody s fanoušky?
Vždy mi šlo o to, dodržovat pořádek. Štvalo mě, že tvrdé jádro fanoušků nerespektovalo žádná pravidla, dělalo s prominutím bordel, kam přišlo. Každý rok byl náš klub ze strany UEFA trestaný, štvalo mě to, byla to ostuda. Nešlo je nazvat jinak než chuligány. Navzdory tomu, že jsme na své straně neměli všechny fanoušky, dokázali jsme vyhrávat. Kdyby tyto problémy nepřišly, dosáhli bychom velkých věcí i v evropských pohárech. Ale bohužel, fotbalový klub bez nejvěrnějších fanoušků je zkrátka oslabený.
LN: Kdo podle vás chuligány organizoval a naváděl proti vám, jak říkáte?
Politici, kteří si s nimi šli na ruku. Politikům šlo o hlasy ve volbách.
LN: Myslíte politiky záhřebské radnice, která promlouvá do dění klubu?
Nejen je, i ty ve vládě a parlamentu. Roli hrála ideologie, politici navíc stejně jako jinde ve světě chtějí mít vliv v klubech, za kterými stojí davy fanoušků. Byl to ideální instrument, jak se proti mně postavit. Politiky nezajímají sportovní výsledky, ale hlasy pro strany a způsob, jak je získat.
LN: Kdy jste začal pro klub pracovat jako manažer a funkcionář?
V průběhu devadesátých let jsem vybudoval sportovní agenturu, která zastupovala trenéry i hráče a zabývala se výživovým poradenstvím i psychologií hr áčů.Měli jsme specialisty na trénink taktiky a strategie, byli jsme opravdu dobře vybavení. Dinamo mělo na přelomu milénia velké existenční problémy. Vzal jsem tedy moderně vybavenou agenturu a její lidský kapitál přesunul do Dinama. Nastartoval jsem úspěšnou éru, očistil jsem klub od dluhů. V současnosti je Dinamo finančně zdravé a nejsilnější ve své historii. Přesto jsem byl vlastním státem vyhnaný a teď tu sedíme v hotelu v Bosně.
LN: Vyšetřovatelé a soudci si však myslí něco jiného. Jste nepravomocně odsouzený za tunelování a krácení daní.
Klub, respektive stát jsem neochudil o jediné euro. Správní rada Dinama přinesla analýzu, podle níž klub žádnou škodu neeviduje. Vy tady na stole máte sešit s poznámkami. Představte si to takhle: přijde policie a řekne, že jsem vám ho ukradl. Vy byste na ně koukal a nechápal, protože notes je stále před vámi na původním místě. Takto bych parafrázoval svůj případ. Je to holý nesmysl.
LN: Stýská se vám po klubu?
Samozřejmě, a moc. Jsem ve strukturách Dinama od roku 1971, od té doby je součástí mého života. Má role se proměňovala, ale byli jsme spolu svázaní.
LN: Proč jste loni, den před vynesením rozsudku, utekl z Chorvatska?
Podle chorvatského zákoníku bych měl nyní sedět ve vězení a čekat, jak dopadne odvolací soud. Jsem nevinný, proč bych teď měl trávit čas za mřížemi? Věděl jsem dopředu, jaký trest dostanu. Případ byl ovlivněný, nemělo smysl vyčkávat. Vedle chorvatského mám i bosenský pas, protože odsud pochází má rodina. Měl jsem tudíž nárok sem odejít.
LN: Jak jste mohl dopředu vědět, že budete odsouzený?
Od několika zdrojů jsem získal informace, že soudní líčení nebude korektní. Kdybych takové informace neměl, soudu bych se účastnil, protože mé obvinění je nesmyslné. Od prvního dne tvrdím, že celá kauza je vykonstruovaná. Není to nic jiného než politický proces.
LN: Dlouho jste s politickou garniturou země vycházel bez problémů. Proč se to změnilo?
Jednoduché vysvětlení. Chorvatsko má čtyři miliony obyvatel: dva miliony fandí Hajduku Split, dva Dinamu Záhřeb. Posledních 13 let nezískal Hajduk mistrovský titul a v klubu vládne frustrace. Dinamo rostlo, Hajduk padal. Hráči Dinama masivně proudili do reprezentace, těch z Hajduku bylo mnohem méně. Věděli, že jsem důležitou součástkou úspěšného tažení Dinama a reprezentace, a začali mě nenávidět. Svůj neúspěch svedli na mě. Zdůrazňuji, že za nimi stojí dva miliony obyvatel, respektive voličů. Vznikla síla koncentrovaná proti mé osobě, sílu díky tomu získali i policisté a státní zástupci. Tato ohromná vlna našla porozumění s politickou elitou. Jinými slovy: „Vy nám dáte hlasy, my zničíme Mamiče.“
LN: Vždyť za vámi by mohly stát zbylé dva miliony fanoušků. Jak je možné, že by odpor vůči vám sahal až do vládní sféry?
Z dvacetičlenného kabinetu jich osmnáct pochází z Dalmácie (Split je centrem oblasti – pozn. red.). Propojují se tu politické zájmy, nezapomínejte, že ultras mají velkou moc, politici jim naslouchají. Dalmácie je specifický region, který má „své lidi“ po celém Chorvatsku.
LN Situaci si tedy vysvětlujete tak, že cílem části obyvatel a politiků je zcela vás zničit?Samozřejmě. Ale já stále funguji a Hajduk je stále špatný. Politika Dalmácie ztratila část své síly, když jsem tady v Bosně. Teď se pozornost snesla na fungování Hajduku Split, u kterého se ukazuje, jak neschopní manažeři jej ovládají. Hajduk se mým vyhnáním odhalil. Měli sportovní cíl, kterého chtěli dosáhnout politickou cestou.
LN: Štve vás, že kvůli křivému svědectví měl jít k soudu (obvinění bylo 3. října zrušeno) i fotbalista Luka Modrič či slavný obránce Dejan Lovren?
Jejich obvinění považuji za zločin. Veškeré bezpečnostní a tajné služby jsou v rukou mých protivníků. Jejich struktura se od doby komunismu nezměnila. Komunisté, kteří jsou stále u vesla, nechtějí, aby se Chorvatsko stalo světově známým a proslulým. Nechtějí, abychom byli šampiony. Jdou proti takovým vizím, nic jim není svaté, takže jsou schopni obvinit i takovou ikonu, jakou je Luka Modrič. Boj o moc zvítězil nad sportem. Víte, ono to není spojené jen s fotbalem, dnes je ve zpravodajských službách, policii a soudnictví stále hodně lidí, kteří si nepřejí nezávislé Chorvatsko jako takové.
LN: Proč jste se uchýlil do Bosny, respektive do Medžugorje?
Jak už jsem řekl, rodiče se narodili v tomto regionu. Když jsem se dozvěděl, že nebudu mít spravedlivý proces, byl jsem rozhodnutý jít do Bosny. Když přemýšlím, proč konkrétně do Medžugorje, myslím, že to byla boží nápověda, že to tak chtěl sám Bůh. Symbol Marie a celý mariánský odkaz tohoto města pro mě znamenají hodně.
LN: Modlíte se?
Každý den. To je kotva, které se držím. Věřím ve vítězství a svobodu. Čtyřikrát v týdnu jdu ráno na osmikilometrovou procházku, to je ideální čas na modlitbu a meditaci.
LN: Nemáte strach z chapadel chorvatských služeb, vzhledem k tomu, že vás tu před rokem málem zastřelili?
Cítím se bezpečně, starají se tu o mě dobře. Chorvati se na mě zkoušeli dostat justiční cestou, bosenské orgány mě ale nevydaly. Co se týká rodiny, manželka za mnou jezdí často, děti studují v Evropě. Jezdí sem za mnou lidé na návštěvu, takže se nenudím.
LN: Kdo stál za vaším postřelením?
Jsem přesvědčený, že útok souvisel se zájmem chorvatských elit mě zničit. Vím, kdo si jej objednal a kdo střílel. Tragické je, že chorvatský stát neudělal nic, aby pokus o mé zabití vyšetřil.
LN: Věříte, že se jednou vrátíte do Dinama?
Stoprocentně.
