26. listopadu 2017 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Svět

Moldavsko se mění v zemi starých lidí a invalidů. Mladí utíkají do zahraničí

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 33Diskuse
O důchodce pečují důchodci. Lidé v produktivním věku z Moldavska odcházejí, protože tam není práce. Není to jejich vina, říkají staří. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy O důchodce pečují důchodci. Lidé v produktivním věku z Moldavska odcházejí, protože tam není práce. Není to jejich vina, říkají staří. | foto: Lidové noviny

STEFAN VODA (Moldavsko)  Kočka s okem zalepeným hnisem se mi otírá o nohu. V chodbě pětipatrového domu je tma a zima, na zemi jsou kočičí exkrementy, na které mě upozorní hlasitým výkřikem „Pozor!“ Mariana Vladimirovna. „Byly tu už před třemi dny, tak jsem si vzpomněla,“ říká omluvně sympatická pětatřicátnice, matka tří dětí, zdravotní sestra a toho času šéfka centra domácí péče české neziskové organizace Charita ve městě Stefan Voda. Po delším přemlouvání mne s sebou vzala na obchůzku svého rajónu. Kočičí exkrementy nejsou jediné, se kterými se během ní moje smysly střetnou.

„Nemyslete si. Všichni nežijí u nás v Moldávii tak špatně, jako tihle moji důchodci. Já si ale vybírám ty nejubožejší,“ vysvětluje, jakoby se za chudobu, kterou mne ona a její kolegyně budou několik dnů provázet, styděla. Má pravdu, v zemi se hodně staví, opravují se silnice, obchody jsou plné zboží za ceny, které odpovídají ale příjmům ve střední Evropě.

Moldavsko se mění v zemi starých lidí a invalidů. V roce 2004 žilo v zemi 3,4 milionu obyvatel, v roce 2015 to bylo jen 2,8 milionu. Ve skutečnosti je ale zhruba milion Moldavanů v produktivním věku v zahraničí.

Temná chodba se vzápětí ukazuje být místem, které ve srovnání s bytem ve čtvrtém patře působí útulně a uklizeně. „Jeleno,“ volá Mariana a přitom otevírá dveře, které se nikdy nezamykají. Jelena už čtvrtým rokem prakticky nevstává z postele a otevřené dveře ji zachraňují od smrti hladem. Sem tam ji jídlo přinesou sousedi, většinou to, co zbyde od oběda. Jindy zaskočí někdo z nedalekého pravoslavného kostela s lahví od kompotu nacpanou pohankovou kaší naslano a řídkou polévkou. 

Jediná železná pravidelnost v životě šestaosmdesátileté Jeleny je ale Mariana. Kdyby byly dveře zamčené, nedostane se ke staré ženě nikdo. Ona už k nim dojít nedokáže.

Nedokáže víc věc. Vstupujeme a ta rána v podobě neuvěřitelného zápachu je omračující. „Snažím se tady vždycky trochu uklidit, ale ono to úplně nejde, nemám na starosti jenom ji,“ zase se omlouvá zbytečně sestřička, která zoufale špatně placenou práci v nemocnici vyměnila za o něco lepší, ale fyzicky i psychicky nesmírně náročnou u Charity a místní Asociace HomeCare . 

„Ve špitále mi lidi procházeli rukama jako na běžícím pásu, málokdo ti stihnul vyprávět svůj životní příběh. Skoro s nikým si nestačíš vytvořit nějaké pouto. Ale tyhle moje stařenky – staříci umírají dřív - mi za ta sezení u jejich postelí pověděly úplně všechno. Všechnu svoji bolest a všechny tragédie, samotu a zoufalství mi namluvily do hlavy. Mám v ní teď úplnou sbírku neštěstí,“ usmívá se Mariana, protože má ten vzácný dar mluvit o věcech nepříjemných s lehkostí a optimismem.

Mariana a Jelena.

Mariana a Jelena.

Jelena sedí nabalená do nejméně pěti svetrů v posteli plné dek a polštářů. Před sebou má vědro s vodou, do které škrábe brambory. Směje se na celé kolo: „Včera mi to sousedka takhle přinesla do postele a zítra přijde, oškrabané brambory mi uvaří a já si je sním.“ Mariana lavór pokládá na zem, vedle úplně stejného plného hmoty mnohem méně voňavé. „Na záchod už si nedojdu. Tuhle jsem to zkoušela, ale upadla jsem na půli cesty, až druhý den mne našla jiná sousedka z prvního patra. Tak to dělám do lavóru“.

Příběh Jeleny, které sice neslouží tělo, ale hlavu má v naprostém pořádku, je vlastně obyčejný a pro mnohé moldavské důchodce typický. Narodila se v ukrajinském Žitomiru, sovětské úřady ji po škole daly umístěnku do Moldávie, aby tady pracovala jako skladnice. Našla si Rusa a vdala se. Rus pil, bil jí, tak se s ním rozvedla. Zanedlouho poté prý zemřel. Druhý muž byl Moldavan. 

Vše vypadalo slibně, ale pak potratila a další děti mít nemohla. I druhý muž zemřel. Je to už víc než třicet let. Zůstala sama. Nechala se zaměstnat na stavbě, dělala chlapskou práci. „Měla jsem na to kondici i páru,“ směje se a pak ten smích přejde v slzy. „Před patnácti lety jsem spadla ze čtvrtého patra rozestavěného domu. Jednu nohu jsem si zlomila natřikrát, druhá byla na cimrcampr. Šest zlomenin a jedna otevřená. Dali mne do invalidního důchodu“. Přidaly se další nemoci – cukrovka, zlomená ruka, revma. 

„1 200 lei (1 488 korun, pozn. red.) je moje penze,“ skoro se chlubí. „Jiní mají taky třeba jen 700 lei,“ Jeleně měsíční příjem nestačí ani na to, aby zaplatila plyn. Takže je v pokoji, kde stráví veškerý čas, který jí je vyměřen, asi dvanáct stupňů.

Mariána vynese vědro, změří ženě tlak (trochu vyšší, ale nic zásadního), namasíruje jí bolavá ramena a chce se rozloučit. „Prosím tě ještě nechoď,“ objeví se v očích Jeleny nefalšované obrovské slzy. „Ještě mi něco povídej“. Sedíme a povídáme Jeleně o tom, že dnes začal padat sníh a že Mariana přece jen bude muset jít, protože na ni čeká sedmasedmdesátiletá Lidie. „Jak se co nejrychleji mám dožít smrti,“ volá za námi Jelena a už se zase směje.

V jedné z nejchudších zemí Evropy je stáří velmi náročné.
Lydie Mitrofanovna se dívá na fotografie své rodiny.

Dcery za to nemohou

Lidie Mitrofanovna má skvěle uklizený byt a je navoněná, jako kdyby se chystala do tanečních. Ne, nevěděla, že přijdeme. „Čtyřicet let jsem učila ruský jazyk a literaturu a teď nemám ani na noviny,“ halasí hned na úvod. Sedí shrbená na posteli, jedna noha je viditelně zpřelámaná. Upadla před rokem a půl, když se belhala s chodítkem na toaletu. Zakopla o kobereček. 

Její byt je totiž vyzdoben desítkami deček, koberečků a váziček. To nejdůležitější má ale přímo před sebou. Sedí na posteli a celé hodiny se dívá na obrovskou vitrínu, která je zcela pokrytá fotografiemi. Jsou na nich rozesmáté děti, krásné mladé ženy, pohlední a skvěle ohození mužové. Lidie mi pyšně ukazuje hůlkou: „Tohle je první dcera, ta byla v Kazachstánu, teď pracuje s mužem v Rusku. Druhá si vzala Itala a žijí tam. Třetí je v Německu, pracuje v restauraci. Šikovný holky mám a sedm vnoučat.“ Penze 1 482 lei stačí sotva na odvoz odpadků, elektřinu, plyn, když se topí jen v největších mrazech a v jednom pokoji, a na jídlo už nezbývá. „Nosí mi lidi z kostela. Léky mi zase platíte vy Češi?“ Usměje se a pak se rozpláče. „Taková velmoc jsme byli, to my vám bychom měli pomáhat a ne že vy budete krmit sovětské stařeny“. 

Stejně jako většina moldavských penzistů začne vzpomínat na staré dobré sovětské časy, jistotu, dobrou práci, jednou za rok dovolenou u moře, komsomol a tzv. doktorský salám, kde bylo maso a ne chemie. Dcery ji navštěvují jednou ročně. K sobě si ji vzít nemohou. „Tak dobře na tom nejsou, aby se staraly o ležáka v cizí zemi, kde by mi každou injekci musely draze platit“. Ani tady v Moldavsku ale nejsou zdravotní služby levné. 

Systém zdravotního pojištění zdaleka není dokonalý, za většinu operací a léků se platí sumy, které jsou pro řadového občana zcela nedosažitelné. „Kdybych dostala nové koleno, tak můžu zase chodit,“ říká Lidie. Ale za jedno chtějí 12 tisíc lei, a to je prý ještě ten nejméně kvalitní šunt, který se stejně za pár let poláme. Je vděčná za chodítko, které ji Charita věnovala, dokud ho bude potřebovat. Další klient se ho tak dočká, až učitelka ruštiny zemře.

Důchodci a jejich nostalgie

Vystavené leporelo z fotek dcer, vnoučat a zeťů vidím i v dalších bytech a vetchých domečcích moldavských důchodců. Probouzejí se a usínají pohledem na své děti, které, jak mi vysvětlila sedmdesátiletá Alexandra Lukovna, za nic nemohou. V Moldávii prostě nenajdou práci, jejich děti tady nemají žádnou perspektivu, a tak nejdřív dospělí, ale pak celé mladé rodiny odjíždějí uklízet, vařit, stavět nebo starat se o staré a bezmocné do Itálie, Ruska, Španělska nebo Německa. 

Jejich staří a nemocní tak zůstávají sami. Alexandra vyprávění o synovi a dceři, kteří ji každý druhý den volají (syn z Itálie dcera z Moskvy), přerušuje neustálými děkovnými výkřiky na adresu českého národa. „Děkuji Bohu a děkuji Čechům za knížky, berle, léky a to, jak je na mně Mariana hodná.“ Česká domácí péče je jasně jedno z nejlepších exportních zboží.

Alexandra má vysokou penzi – 2000 lei. A díky tomu doma teplo, dokonce jí funguje televize. Jen na nový kyčelní kloub jí peníze nestačí. „Kde bych vzala 40 tisíc, a kde to vezmou děti? Samy se musejí ohánět, aby přežily. Teď mi poslali mobilní telefon. Jsou to dobré děti a zaslouží si lepší život, než já.“

Stárnutí Moldavska se nedá srovnat s ničím, co zná zbytek Evropy. Podle Státního statistického úřadu je v současnosti každý třetí Moldavan ve věku mezi 60 a 64 lety. Dalších 14 procent jsou lidé nad 80 let. Tempo stárnutí se každým rokem zvyšuje. I pouhým okem je zřejmé, že Moldavsko se mění ze země vinic a broskvoní v zemi starců a malých dětí. Často totiž rodiče nejdřív odjedou sami, když se v cizině uchytí, nebo když prarodiče onemocní, přijedou si pro své potomky. Na péči o nemocné stařenky a kmety jim už většinou nezbývají síly ani peníze.

V zemi se tak největší silou stávají důchodci, se svou nostalgií po SSSR, kterou vyjadřují ve volbách, se svými nemocemi, kterými zatěžují zdravotní a sociální systém. Těch, kteří by ho svou prací a daněmi plnili, je stále méně. Některé vesnice jsou téměř pusté, v jiných je vidět, že děti ze zahraničí posílají rodičům vydatné sumy – domy mají nové střechy a okna. To je ale trend teprve poslední doby. Zatím jsou nejrychleji přibývající skupinou osamělí staříci.

Autoka je zvláštní zpravodajkou LN v Moldavsku.

  • 33Diskuse