Dvě identity a dvě rodiny. Zpověď agenta KGB, který se musel stát Američanem

Věděl, jak to chodí. Červená barva byla upozorněním na bezprostřední nebezpečí. Znamenala, že musí ihned z předem vyhrazeného a skrytého místa vyzvednout všechnu svou hotovost a doklady pro nouzové případy. Z toho místa se má vydat rovnou na kanadské hranice a kontaktovat sovětský konzulát v Torontu. Dohodlo by se co nejrychlejší opuštění území Spojených států.

Přestal by být Jackem Barskym. Ztratil by svou americkou identitu, pod kterou vystupoval již deset let a vrátil by se ke svému původnímu životu. Znovu by se stal Albrechtem Dittrichem, chemikem a agentem KGB s rodinou, která na něj čekala ve východním Německu. Dokázal by ale opustit svou americkou dceru Chelsea? A kdyby ne, jak dlouho by dokázal kličkovat mezi ruskou a americkou tajnou službou?

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

„Po celou tu dobu jsem tady měl dalšího človíčka,“ řekl Barsky, ukazujíc prstem na svou hlavu. „Ostře sledoval, co jsem říkal a zastavoval mě před vstupem na určitá teritoria,“ rozpovídal se Barsky. „A pak ten mužík zemřel. Bylo to jako exploze. Dneska už je jenom upovídaným vypravěčem.“ Po nedávno, třicet let po zmíněné události, odkryl svou minulost a v knize přiznal, co se po velkou část jeho života odehrávalo. Vedlo to podle jeho vlastních slov k obrovské úlevě.

Příběh Jacka Barskyho je připomínkou odhodlanosti lidských zdrojů ruských tajných služeb. Byly ochotny agenty nasadit v době studené války v srdci nepřátelského území. „Když o tom dnes mluvím, připadá mi to celé vymyšlené,“ řekl Barsky o své cestě z východního Německa do Spojených států. „Jako kdybych to nebyl já. Až na to, že to tak skutečně bylo.“

Z chemika tajným agentem

Albrecht Dittrich se narodil roku 1949 v malém městečku Německé demokratické republiky blízko polských hranic. Jeho otec byl učitel a oddaný marxista, svou matku popsal jako inteligentní ženu, která k němu nepociťovala skoro žádnou vřelost. „Jen co jsem dosáhl věku 14 let, poslala mě do internátní školy. Nikdy mi nechyběla.“ Brzy poté se jeho rodiče rozvedli. V návaznosti na to ztratil kontakt i se svým otcem. Albrecht byl vynikajícím studentem. Dosáhl na titul z chemie na univerzitě v Jeně.

Zpravodajce děsí další Snowden. Strůjci největšího úniku dat v historii hrozí 200 let

Během čtvrtého roku studia mu jakýsi muž zaklepal na dveře kolejního pokoje. Zeptal se, jestli by neměl zájem o práci s Carlem Zeissem, výrobcem objektivů. Cizinec brzy prozradil přetvářku, kterou na Albrechta hrál. Byl členem východoněmeckého Ministerstva státní bezpečnosti, známějšího pod zkratkou Stasi.

Dittrich byl pozván na večeři do restaurace, kde mu byl představen další muž pod jménem Herman. Mluvil německy se slabým ruským akcentem. Právě on Albrechtovi navrhl, že jej Stasi začne připravovat na špionážní práci. Po několik měsíců Albrecht studoval stejně jako každý jeho vrstevník. Jen se každé pondělní ráno scházel s Hermanem, nejdříve v agentově autě, poté v domě zabezpečeném proti nežádané pozornosti okolí.

Po obdržení magisterského diplomu začal pracovat na svém doktorátu. Herman ho ale poslal na tři týdny do východního Berlína s instrukcemi, ať vyhledá muže jménem Boris. Po několikatýdenním výcviku Dittricha zavezli na sovětskou základnu na okraji města. Spolu s Borisem se tam setkali s člověkem, který na Dittricha působil jako vysoce postavený agent KGB. „Sovětský svaz potřebuje jen takové zvědy, kteří budou ochotní se práci oddat,“ řekl mu muž. Na rozhodnutí, jestli chce pokračovat, dostal 24 hodin. Vybrat si prý mohl svobodně.

Byť se Dittrich považoval za přesvědčeného komunistu, jeho rozhodnutí akceptovat nabídku ovlivnila více romantická představa špiónské práce. „Považoval jsem se za intelektuála chytřejšího než všichni kolem. Uznání mé geniality mi zalichotilo,“ řekl po letech reportérovi deníku The Guardian.

V únoru 1973 řekl Dittrich své matce, že opouští univerzitu a stěhuje se do Berlína, kde bude pracovat jako diplomat. Skutečný trénink KGB začal až tam. Naučil se Morseovu abecedu a umění kryptografie, které mu umožnilo luštit vzkazy přijímané krátkovlnným rádiem. Naučil se vyhýbat se sledování a využívat systému „mrtvých schránek“ spočívajícího ve skrývání a přebírání balíčků na utajených lokacích. Rovněž se musel na individuálních lekcích naučit základy anglického jazyka. „Ve volném čase jsem chodil do divadla, muzeí a na opery. KGB mi všechny účty proplatila,“ vzpomínal Barsky.

V roce 1975, když mu bylo 26 let, byl poprvé poslán do Moskvy. Zde se učil angličtinu od dvou žen: profesorky z Moskevské státní univerzity a derpimovaně vypadající Američanky středního věku. „O několik let později mi FBI ukázala její fotografii. Oni věděli, co byla zač. Zamilovala se do Rusa, ale v Rusku se nikdy neusadila,“ vyprávěl Barsky.

Brzy nato byl Albrecht Dittrich vybrán do programu nasazení sovětských „ilegálů“ přímo do Spojených států, což byla jedna z těch nejprestižnějších a nejutajenějších operací KGB. Tito agenti byli schopni pracovat způsobem, jakým by s diplomatickým krytím nemohli. Širší plán operace s Barskym ale nikdy nikdo nesdílel. „Věděl jsem věci jen na taktické úrovni. K čemu mají moje kroky vést, jsem nevěděl,“ přiznal Barsky.

Dva roky strávené v Moskvě považuje za těžké kvůli velké samotě. „Doma jsem něco znamenal, měl jsem přátele a svou práci,“ řekl. Výcvik se odehrával téměř pouze v jeho bytě. Nikdy nepotkal žádného dalšího „ilegála“ ani nikoho v uniformě KGB. Součástí výcviku bylo, že na něj v určité dny nasadili až osm agentů. „Musel jsem se naučit, jak rozpoznat, že jsem sledován,“ řekl Guardianu.

Legenda Barskyho a zmizení Dittricha

V červnu 1978 byl již téměř připraven. Začal vznikat krycí příběh „Jacka Barskyho“. Sovětští agenti našli v Marylandu náhrobek chlapce, který zemřel v pouhých deseti letech. Získali jeho rodný list a v Moskvě jej doplnili o všechny další doklady. Součástí jeho nové identity byly podrobnosti o škole, kam chodil, nebo adrese, kde žil. „Vymysleli jsme, že jeho matka byla Němka, aby se vysvětlily poslední stopy německého přízvuku,“ vzpomínal Barsky.

Konečně mu byla přidělena konkrétní mise. Měl navázat kontakty se zahraničněpolitickými think-tanky. Hlavním cílem bylo dostat se do blízkosti Zbigniewa Brzezinského, poradce pro národní bezpečnost tehdejšího prezidenta Jimmyho Cartera. Jak toho má docílit, či dokonce jak se má adaptovat na americký způsob života, mu ale nikdo neřekl. Lidé, kteří ho školili, měli podle jeho názoru poměrně malý cit pro to, jací Američané skutečně jsou. „Je to jako byste strávili spoustu času při pozorování ryb v akváriu a pak někoho učili, jak plavat,“ řekl Barsky. „Ve skutečnosti ale nikdo neměl tušení, jaké to je být rybou,“ dodal.

Před odchodem do Moskvy se rozešel se svou německou přítelkyní Gerlinde. Než jej nasadili do Spojených států, se krátce vrátil domů. Gerlinde mu vyznala lásku, proto se Dittrich zeptal nadřízených v KGB, zda by bylo možné ve vztahu pokračovat. Agenti po prověrce dívky nakonec souhlasili. Věděli, že s přítelkyní v Německu bude mít menší nutkání zběhnout k nepříteli. Dokonce jí směl povědět poupravenou verzi pravdy. Své matce ale musel lhát. Sovětské úřady jí poslaly dopis, v němž stálo, že její syn odjíždí na pětiletou misi na bajkonurském kosmodromu, tedy na přísně střežené místo, kde bylo k návštěvě potřeba vládního povolení.

V té době devětadvacetiletý Albrecht odletěl z Moskvy do Bělehradu, odkud si vzal vlak do Říma a následně Vídně. V Rakousku obdržel kanadský pas na jméno William Dyson. Koupil si letenku přes Madrid do Mexico City. Z Mexika se pak měl přesunout přes Chicago až do Toronta. Po letech výcviku byl připraven vstoupit na nepřátelské území. Barsky své přistání v Chicagu 8. října 1978 popsal jako „nejintenzivnějších 60 minut svého života.“

S sebou si vezl krátkovlnnou vysílačku a 7 tisíc dolarů v hotovosti. „Cítil jsem se, jako bych měl zářící nápis kolem krku: Dávejte si pozor na tohohle chlapa!“ popisoval své pocity Barsky. V tranzitní letištní hale mu uvěřili, že v Chicagu jenom přestupuje a stráví na území jenom několik dní jako turista. Dva dny poté v chicagském hotelu spálil svůj kanadský pas a letenku do Toronta. William Dyson oficiálně zmizel z povrchu zemského. V hotelu stál Jack Barsky, který druhý den zamířil do New Yorku.

„Problémem bylo, že mi výcvik neporadil v tom, jak se vlastně do vrcholných kruhů politiky infiltrovat,“ vysvětloval Barsky s úsměvem na tváři. Jeho první prací byl poslíček na kole, což byla skvělá příležitost k tomu naučit se výborně vyznat ve městě. Sebevědomý muž, jeden z nejlepších absolventů svého ročníku, agent s elitním výcvikem KGB se stal messengerem. „Nový život mi nevadil. Když jsem někoho potkal, nikdy jsem si nepomyslel: Jen kdybys jenom věděl, kdo ve skutečnosti jsem,“ vzpomínal Barsky.

Občas jezdíval zpátky do Moskvy a východního Německa. Na jedné z takových cest se v roce 1980 oženil v Německu Gerlinde. Pár dní poté si sundal snubní prstýnek a odjel na další dva roky do USA. O devět měsíců se šifrovanou rádiovou zprávou, kterou jako každý čtvrtek večer přijímal, dozvěděl, že se stal otcem. O dva roky později se se synem Matthiasem poprvé viděl, ale pouto se mu navázat nepovedlo. I vztah s Gerlinde ničilo odloučení. „Snažil jsem se na to nemyslet,“ vybavoval si Barsky. „Říkal jsem si, že jednou nastane den, kdy se vrátím nadobro a mezi mnou a Gerlinde se opět rozhoří plamen, který jsme měli na začátku.“

Kódování a dekódování

Každý týden luštil zprávy, které přijímal z Moskvy. Někdy obsahovaly určité mise a úkoly. Ale častěji byly nudné. „Nejhorší chvíle nastaly, když jsem strávil hodiny dekódováním zpráv, abych zjistil, že mě jen zdraví a posílají mi přání.“

Odpovídání na ně byl ale ještě složitější proces. Nejprve Barsky napsal neškodný dopis fiktivnímu příteli na list napuštěný speciálními chemikáliemi. Ten pak umístil na zrcadlo nebo skleněnou desku. Navrch pak přišel ještě list speciálního kontaktního papíru a další list běžného papíru. Tajná zpráva byla napsaná světlou tužkou na vrchní papír, který poté zničil. Díky chemikáliím se otiskla slova z vrchního papíru na ten dolní. Dopis byl pak odeslán na evropskou adresu, kde byl důvěryhodný agent KGB, který ho poslal skrze diplomatickou poštu do Moskvy. Tam jej pak v laboratoři rozklíčovali. Než se zpráva dostala z New Yorku do Moskvy, trvalo to téměř tři týdny.

Barskyho vzkazy často obsahovaly profily lidí, s nimiž se setkal. Obzvlášť velkou pozornost věnoval lidem, kteří by mohli být vhodnými kandidáty k náboru do KGB. Jednou věcí byla ideologická vhodnost, za zmínku stály špatné návyky a finanční problémy adeptů. Nakonec hledal „kostlivce ve skříni“, které by mohl použít k případnému vydírání vybraných cílů.

„Je jasné, že vydírání je silnou zbraní KGB,“ pokrčil rameny Barsky. „Ruské bezpečnostní síly dnes pracují dost podobně. Je to jako s každou velkou organizací – jsou málo přístupné změnám,“ dodal.

Albrecht Dittrich sice měl titul z chemie. Ale Jack Barsky u svého jména neměl žádné vyšší vzdělání. Proto se Barsky rozhodl zapsat se na večerní kurzy na newyorskou Baruch College. Díky tomu v roce 1984 dostal svou první práci jako programátor. Začal zapadat do společnosti.

Barsky v té době neměl mnoho příležitostí kontaktovat z New Yorku Gerlinde. Cítil se čím dál víc sám a proto začal chodit na schůzky s jinými ženami. Tak poznal i Penelope, letušku z Guyany. Aby mohla zůstat ve Spojených státech, potřebovala se vdát. Barsky s tím souhlasil.

Tak dlouho žil dvojím životem, že stát se bigamistou mu nepřipadalo jako velký hřích. Říká o sobě, že měl dvě identity oddělené v jiné části mysli - v jeho hlavě Jack Barsky a Albrecht Dittrich nikdy nebyli nevěrní. „Němec a Američan byly dvě oddělené osobnosti. Žádný z nich nikdy nebyl se dvěma ženami naráz,“ vysvětlil své vnímání dvojího života.

S FBI v patách

Přišel rok 1988 a s ním tajný signál, že musí utéct, jinak bude odhalen. I když mu sovětský komunismus učaroval hlavně jako mladému, nikdy nepřemýšlel o tom, že by přeběhl k FBI. Ignoroval tedy signál i následná varování z krátkovlnné vysílačky. O několik týdnů později ho na nástupišti v metru oslovil cizinec a předal mu zprávu, že jestli se nevrátí domů, bude mrtvý. Bylo to poprvé, kdy s ním někdo ze sovětské strany navázal kontakt na území Spojených států.

O rok později se mu narodila v Americe dcera Chelsea. Barsky byl pevně rozhodnutý zůstat v USA. Napsal do Moskvy, že se od ženy, jejíž profil pro ně vytvářel, nakazil virem HIV. Sdělil jim, že musí zůstat ve Spojených státech kvůli léčbě. Pak přičiněním osudu přišly Gorbačovovy reformy a honba za zatoulaným agentem přestala být pro KGB prioritou. Nato se Barskymu narodilo i druhé dítě, syn Jessie.

Přesto se manželství s Penelope začalo rozpadat. Rozhodl se přiznat svůj dvojí život a říct ženě, odkud doopravdy pochází a kým je. Dostala strach. Pakliže byl její muž v Americe ilegálně, byla i ona. Tím pádem se obávala, že jí vláda může odebrat děti.

V tu dobu Barskyho již několik let sledovala FBI. Jeho jméno se objevilo v souborech získaných z archivu KGB Vasilije Mitrokina, archiváře, který pracoval na britském velvyslanectví v Rize a v roce 1991 nabídl všechna střežená tajemství západním službám. Barsky se tak dostal do hledáčku agentů FBI. Jako ve špionážních filmech se převlékali za pozorovatele ptáků a s dalekohledy obhlíželi dům Barskyho rodiny. Koupili dokonce dům vedle a nastěhovali tam dva agenty. Neshledali ale v jeho životě příliš neobvyklých skutečností. Považovali jej proto za „spícího agenta“ čekajícího na signál z Moskvy.

Agenti FBI proto Barskyho dům napíchli odposlouchávacími zařízeními. Zjistili, že svůj tajný život vyzradil své ženě Penelope, čímž si FBI potvrdila, že odešel z aktivní služby a rozhodli se k nečekanému kroku - pokusit se Barskyho dostat na svou stranu. Zastavili ho při obyčejné silniční kontrole a nabídli mu spolupráci. „Pokud bych souhlasil, nešel bych do vězení. Učinil jsem tak tedy okamžitě. Řekl jsem jim všechno, co jsem věděl,“ přiznal Barsky. V roce 2009 získal zelenou kartu a v srpnu 2014 skutečný americký pas se jménem Jack Barsky - tedy odcizenou identitou, kterou pro něj zařídily složky KGB.

Třetí manželství

Osudy lidí zapletených do Barskyho života jsou ale různé. Manželství s Penelope nevydrželo. A s Gerlinde, jeho německou manželkou, a synem Matthiasem se přes deset let neviděl. Svou práci programátora poměrně často měnil. A v jedné z firem se ve svých padesáti letech zamiloval do asistentky Shawny.

O pár let později se stala jeho ženou. Dnes spolu žijí v Atlantě a mají šestiletou dceru Trinity. Agent FBI, který Barskyho odhalil a několik let na něj vedl spisy, se stal Barskyho nejlepším přítelem a kmotrem jeho dcery. I Shawny brzy poznala jeho skutečnou minulost. „Když mi to vyprávěl, uvědomila jsem si, že žil velkou část života ve lži, tak jsem to ani nechtěla poslouchat,“ vypráví dnes jeho žena.

Gerlinde už v minulosti služby KGB oznámily, že její manžel zemřel na HIV. Když se po letech dozvěděla, že stále žije, rozhodla se ho zavrhnout. Německý syn Matthias se se svým otcem setkal, Gerlinde nikoliv. Barskyho matka se až do své smrti pravdu o vlastním synovi nedozvěděla.

Reportér deníku The Guardian se zeptal, co by Jack Barsky vzkázal mladému Albrechtu Dittrichovi předtím, než mu na dveře zaklepali agenti Stasi. Ani na chvíli se prý nerozmýšlel. „Nedělej to,“ odpověděl reportérovi. „Zničíš sám sebe. Tvoje představa špióna je zromantizovaná. Tvoje práce bude z devadesáti devíti procent čekání na jedno procento misí. Je to život samotáře.“

„Možná se vám to bude zdát dětinské, ale vždycky jsem věřil, že se všechno nakonec v dobré obrátí,“ připomněl však nakonec šťastné rozuzlení svého amerického života. „Což se v podstatě stalo.“