Na kole přes Afriku: Do Lesotha!

Noci jsou tady v JAR chladné. Ačkoliv mívám ve stanu péřový spacák a teplé spodní prádlo, přes kolena si na spaní přehazuju ještě péřovou bundu. Teploty klesají mírně pod nulu především pár hodin před úsvitem. To už se modlím za první paprsky slunce, které dopadnou na můj vypnutý stan a osvítí jinovatku v okolí akácií, kde většinou stavím svůj přístřešek, abych mohl začít obvyklou rutinu: vyčistit si zuby, na lihovém vařiči si v moka konvičce uvařit kávu k snídani, sbalit všechny věci do cyklistických brašen, připevnit je na kolo, rozcvičit se, usnadnit odchod zmiji útočné, která v noci kousek od stanu utrpěla na silnici osudovou ránu, a šlápnout do pedálů.

Den za dnem jsem takto ukrajoval dlouhé kusy z krajiny Jihoafrické republiky. Je až k nevíře, kolik prostoru v téhle zemi je. Úžasné scenerie stolových hor mne doprovázely desítky třešňáků na severovýchod. Vzdálenosti mezi městy byly veliké. Stávalo se mi, že jsem během jednoho dne šlapání projel třeba jen jedním městem, kde byla možnost doplnit zásoby. Kolem poledne již většinou vysvlékám mikinu a jedu v kraťasech a tričku, dokud se nesetmí. To se děje už kolem 17:30. V tu dobu je tak potřeba mít nachystaný nocleh.

Na kole přes Afriku: znovu na začátku na mysu Dobré naděje

Jednoho pozdního odpoledne jsem měl štěstí. Sjel jsem z asfaltky na gravel cestu směřující kamsi mezi pole. Hledání úkrytu k přenocování je totiž v JAR docela oříšek. Podél cest vedou ostnaté dráty a ploty. Nemám rád přehazování kola a batožiny přes tyto bariéry, a i proto jsem se vydal onou cestou, aniž bych věděl, kam mě dovede. Nakonec mne vyplivla před velkolepým koloniálním barákem. Kolem haciendy se producírovali pávi.

Opřel jsem svého hliníkového oře o minimálně dvě stě let starou vrbu s houpačkou ve větvích a přišel blíž k oknům, kde jsem zaznamenal pohyb. Byl to – nahý – muž ve sprše, který přes tekoucí vodu neslyšel mé volání. Zato já uslyšel hluboký štěkot. Najednou přiběhl obrovský pes. Zpočátku si držel uctivou vzdálenost, za což jsem mu byl vděčný. Pak se ale rozběhl ke mně – a já se loučil se životem. Jednalo se však o vítací typ. Akorát že i vítání od búrského buldoka vypadá jako boj v ringu. Vždyť tohle plemeno psa v minulosti chránilo stáda ovcí před lvy. Mě zachránila postarší dáma, která z domu vyběhla s úsměvem od ucha k uchu.

Antoinetta se svým manželem Nielsem mě přivítali na své farmě a v odpovědi na mou otázku, zda bych si před jejich domem nemohl postavit stan, si zaťukali na čelo a rovnou mě hnali do pokoje pro hosty. Když jsem se u piva Windhoek ptal Nielse na jméno jejich psa, odpověděl: „Jmenuje se Chruščov. Po tom ruském komunistovi. Víš, už můj otec začal své psy pojmenovávat po Rusácích, kteří napáchali tolik škody. Měli jsme Gorbačova i Stalina. Myslím, že víš, jak se bude jmenovat náš další pes, že jo?“ – „Asi vím…“ odvětil jsem a ušklíbl se nad představou, že bych někdy svého psa pojmenoval Putin. Chudák pes!

Tu noc jsem přespal v pohodlí a druhého dne jsem si na cestu vysloužil ještě ovčí řízky a sendviče s vajíčkem. I tak se má občas osamocený jezdec na kole při své pouti Afrikou.

Laco z Bratislavy

Zajel jsem si asi sedm třešňáků do města Hanover, kde se uskutečnilo legendární setkání. Laco z Bratislavy, který si před lety pořídil mou knihu Na kole přes Afriku, se totiž rozhodl, že můj počin přejet Afriku od severu k jihu po západní části kontinentu zkusí napodobit. A opravdu se mu to podařilo! A co víc, v nohách měl přes 1000 třešňáků, když jsme se v tom Hanoveru uprostřed polopouště setkali. Bylo to geniální. Souznění zážitků ze západu Afriky je vzácné. Jeho osm měsíců cesty se pomalu chýlilo ke konci. Přeci jen, do Kapského Města už to z Hanoveru není taková štreka. Předali jsme si tedy štafetu a slíbili si, že se potkáme v Evropě, doma, na listopadovém festivalu Prachcest v rodných Prachaticích.

Do Leshota. Tadeáš Šíma pokračuje v cestě přes africký kontinent na kole, momentka z cesty

Lesothu se také říká „království v mracích“ – a ne nadarmo. Vždyť se jedná o jediný stát na světě, který celým svým územím leží nad 1000 metry nad mořem. Upřímně, když jsem vyjížděl z Kapského Města, moc jsem si nevěřil, že bych mohl všechny ty kopce do tohoto státu v Dračích horách vyšlapat bez pomoci autobusu nebo nějaké korby. Vždyť jsem na kole naposledy seděl kdysi v roce 2023, když jsem projížděl Střední Ameriku. Od té doby jsem toho moc nenajezdil. Zkrátka nejsem moc velký cyklista. A se svými 30 kilogramy materiálu, které s sebou v brašnách vláčím, se v těch kopcích považuju za šneka.

Avšak nakonec se mi podařilo do Lesotha došlapat! V předvečer Dne dětí jsem si tak splnil dětský sen. Lesotho bylo pro mě odmala, už v době, kdy jsem listoval ve školních atlasech, tajuplnou zemí. Myslel jsem si tenkrát, že v tamějších horách se opravdu líhnou draci a dračí jezdci tam poletují ze skály na skálu.

Jednalo se také o nejjednodušší přejezd pozemních hranic, který jsem v Africe absolvoval. Žádná byrokracie, jen razítko do pasu. Tak se mi to líbí! Lesotho je členem Commonwealthu – a místní příroda je úchvatná. Vídal jsem políčka kukuřice i slunečnic, stohlavá stáda ovcí, jezdce na ušlechtilých koních a noční nebe tak hluboké jako snad nikde jinde na světě. V podvečer, ve zlaté hodince, se termitiště na polích barví do různých odstínů oranžové. Zpod skel brýlí mi připomínají hromádky mosazných nábojnic, jejichž ostré části již našly svůj cíl při znásilňování tohoto kontinentu.

Kolikrát jsem si s lítostí vzpomněl na svůj paraglide, který jsem si tentokrát na cestu nevzal. A tak jsem místo na padáku prolétl krajinu s dronem, který mi zapůjčila Katedra geografie Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích (KGEPFJU). Třeba se mi ale ještě podaří najít ve zdejších horách i nějakého toho draka. Nevzdávám to!

Pozn. red.: 1 třešňák = 20 km