Lidovky.cz: Jaká je v Bosně situace a kde přesně v zemi působí Lékaři bez hranic?
V současnosti působíme v kantonu Una-Sana na severozápadě Bosny. Nachází se zde přibližně 5 tisíc migrantů. Říkám přibližně, protože přesná čísla nejsme schopní zjistit. Mnoho lidí přichází a odchází. Zároveň víme pouze o lidech, kteří se registrovali a využívají legální postupy – uprchlické tábory nebo autobusy.
Lidovky.cz: Proč zrovna tam?
Tento kanton se nachází nejblíže hranici se Schengenským prostorem. Migranti musí překročit malou část chorvatského území a následně pak mohou vkročit do Slovinska nebo Itálie, které se již nachází v Schengenu. Alespoň toto byl trend posledního roku. Bohužel se ale v posledních týdnech změnila atmosféra.
Skupina Pákistánců vaří v jednom z přístřešků v kempu Vučjak, který nesplňuje ani minimální životní standardy.
Lidovky.cz: Jak to myslíte?
Hranice s Chorvatskem jsou více hlídané a pro migranty je těžší je překročit. Slýcháme a také vídáme na našich pacientech, že dochází k tvrdému zacházení s migranty. Bývají vraceni nejen z Chorvatska, ale dokonce i z Itálie zpět do Bosny. A bosenská vláda příliš neví, co dál dělat.
Úřady v kantonu Una-Sana mají pocit, že jsou ponechány na pospas, že jim žádný jiný kanton nechce s migranty pomoci a navíc, že federální vláda nerozděluje finance spravedlivě. Od 15. listopadu k tomu úřady zavedly novou politiku: žádný migrant nesmí být mimo tábory. Pokud tábor opustí, přijdou o možnost přebývat v něm.
Lidovky.cz: V čem to komplikuje situaci?
V momentě, kdy chce migrant překročit hranice, musí opustit tábor, kde má přístup k pravidelné zdravotnické péči a relativně bezpečné prostředí. Pokusem o překročení hranic tak každý z nich tyto jistoty riskuje. Pokud se jim to nepodaří, musí zůstat v zimě někde v lese, případně v opuštěných domech. A právě jim my pomáháme, lidem, kteří nejsou v hlavních táborech. Většinou je ale chytí policie a pošle je do neoficiálního tábora Vučjak.
Muž v táboře Vučjak.
Pohled na tábor Vučjak.
Lidovky.cz: Podle reportáží je v tomto táboře velice špatná situace.
Vlastně bych to možná ani táborem nenazval. Dříve to bývala skládka. Je to docela daleko od města Bihač, není zde přístup k vodě, migranti zde nedostávají jídlo, leda zásoby od Červeného kříže. Aby dostali zdravotní péči, musí 2,5 kilometru za námi. Jsou zde nějaké provizorní stany, ale ty jsou ve většině případů děravé a je v nich zima.
V létě by to ještě nebyl takový problém. Můžete se vykoupat nebo si přeprat v řece, ale v zimě je situace mnohem horší. Takový jednoduchý příklad: v zimě lidé spí blízko sebe, aby se udrželi v teple. Pokud mají nějakou nemoc, tak se značně urychlí její šíření, ke kterému by v létě nedošlo. Zároveň každý pokus o vykoupání se ve studené vodě, znamená vystavení se riziku nachlazení.
K tomu připočtěte ještě to, že se většina z migrantů ve Vučjaku pokusila překročit hranice nejméně jednou a byli tvrdě zastaveni. A tato „zastavení“ na hranicích mohou být podle toho, co jsme viděli, velice násilná.
Obyvatelé tábora Vučjak spí ve špatně izolovaných stanech a myjí se studenou vodou i přesto, že jsou velmi nízké teploty.
LIdovky.cz: Když říkáte „podle toho, co jsme viděli,“ myslíte tím, že lékaři nalezli zranění na migrantech?
Přesně tak. Vidíme rány a zranění na tělech příchozích. Nemůžeme přesně říct, co a jak se stalo, ale zranění odpovídají tomu, co nám migranti říkají. Navíc se tato zranění neustále opakují a naše prvotní pochybnosti se postupně rozplývají. Vídáme pravidelně poranění od obušků, popáleniny i kousance od psů.
Doktorka Lékařů bez hranic vyšetřuje muže z Afghánistánu, který trpí rozsáhlými kožními infekcemi.
Lidovky.cz: Jak vnímají Bosňané migranty a tábory na svém území?
Nemohu říct ani dobře, ani špatně. Jsou zde lidé, kterým uprchlíci vadí, jiní jim naopak pomáhají. Objevují se ale záležitosti zhoršující pozici migrantů. Například když jdou na „game“ a neuspějí, většinou přijdou o všechno. Peníze, oblečení, boty, telefon. Když se vrací, nemají nic ze základních potřeb. Logicky se snaží něco získat a bohužel kradou, na což veřejnost pochopitelně reaguje. Podobně se migranti pokouší přežívat v neobývaných domech, což místním naprosto logicky vadí. Obecně vzato zde zatím nebyly velké problémy a lidé reagují podle toho, v jaké situaci přijdou s migrantem do styku.
Každodenní život v jednom ze squatů, kam se lidé na útěku uchýlil
Jeden ze squatů, kde lidé na útěku poblíž města Velika Kladuša žijí.
Lidovky.cz: Mezi základními potřebami jste zmínil telefon. Není to spíše luxus?
Zmínil, protože to skutečně je základní potřeba lidí. Díky telefonům se mohou orientovat v lese, mohou zůstat v kontaktu s rodinou, mohou si cokoliv zařídit. Potřebují ho pro nutné záležitosti. Kdyby si měli vybírat mezi botami a mobilem, vždy si vyberou telefon.
Lidovky.cz: Pojďme k práci, kterou Lékaři bez hranic odvádí v Bosně. Kolik provozujete klinik a kolik je v zemi v současnosti pracovníků?
Máme dvě kliniky: jednu v Bihači, která funguje čtyři dny v týdnu, a druhou ve městě Velika Kladuša, kde spolupracujeme s místní nemocnicí. Tým se nám rozrůstá. V tuto chvíli máme, myslím, kolem patnácti lidí. Zároveň nám ale pomáhá tým ze Srbska, který poskytuje značnou podporu.
Lidovky.cz: Počítáte do toho i překladatele?
Ano. Říkáme jim „kulturní mediátoři“, protože jejich prací není jen překládat. Musí vědět, jak se na věci ptát, jak je vysvětlovat a jsou ti, kteří budují důvěru.
V klinice na snímku poskytují Lékaři bez hranic ve spolupráci s místními úřady pomoc zhruba třiceti pacientům denně.
Lidovky.cz: Jak probíhá běžný den lékaře?
Fungujeme dvěma způsoby, jelikož každá klinika má jiný provoz. V Bihači, kde máme doktory a sestry MSF, začínáme kolem deváté ráno. Migranti z Vučjaku a Bihače vědí, že tam jsme a přicházejí za námi. Předtím, než se dostanou do ordinace, se jich poptáme, co je trápí, a řekneme, s čím můžeme pomoci. Pomáháme mimochodem také s psychologickými problémy. Nejprve odbavíme urgentní případy a poté zbývající pacienty. Pokud nemáme prostředky, jak je ošetřit, přeposíláme je do nemocnice, se kterou spolupracujeme. Odpoledne provádíme administrativní práce.
V Kladuše máme velký kamion, takže středisko můžeme přesouvat a spolupracujeme s nemocnicí, která nám poskytuje i zaměstnance, což velmi pomáhá.
Lidé převážně z Afghánistánu a Pákistánu čekají ve zdravotnickém zařízení Lékařů bez hranic.
Lidovky.cz: Jak jste se vy připojil k Lékařům bez hranic?
Je to pro mě spíše životní styl než práce. Pracoval jsem pro neziskovky již v 90. letech během války v Jugoslávii. V roce 2003 jsem začal pracovat pro MSF jako místní zaměstnanec v Srbsku a po několika měsících jsem odjel na první misi. Pracoval jsem například jako krizový koordinátor či šéf mise na mnoha místech až do roku 2018. Kvůli osobním záležitostem jsem se pak vrátil do Srbska, kde jsem dostal možnost opět pracovat v mé rodné zemi.
Lidovky.cz: Dokázal byste říct, která mise pro vás byla nejtěžší?
Těžká pro mě byla tři místa. V Nigeru to bylo tím, že jsem viděl umírat spoustu dětí. Pamatuji si, že jsem vešel na kliniku a viděl jsem všechny ty děti, co umíraly hlady, a já věděl, že je nedokážeme zachránit. Nezáleželo na tom, jak dobře pracujete, nešlo zachránit všechny. To mi lámalo srdce.
Další těžká mise byla v Jemenu. Byl jsem na severu země a zde umírali lidé kvůli kulturním problémům. Kvůli jejich kultuře jsme v mnoha případech nemohli zasáhnout, byli jsme omezeni, nemohli jsme je zachránit, přestože by to šlo. Byli jsme bezmocní, viděli jsme, že život nemá stejnou hodnotu všude na světě.
Život v táboře Vučjak.
Lidé na útěku se koncentrují především v okolí měst Veliká Kladuša a Bihač, kde žijí v těžkých životních podmínkách
A poslední těžká mise byla ve Středoafrické republice. Tam to bylo ale především kvůli násilí, které jsem nedokázal pochopit. Když vidíte zdálky zastřeleného člověka, nějak to chápete. Je válka a jeden nevidí druhému do obličeje. Tady se ale lidé zabíjeli zblízka noži a mačetami. Nechápete, jak někdo může zabít sedmileté dítě mačetou. Začnete pak pochybovat o lidskosti a humanismu.
