Násilí, zatýkání, propaganda. Venezuelský režim bojuje o přežití

Antonio Ledezma (vlevo) na archivním snímku z roku 2007.

Minulý čtvrtek večer se kancelář starosty Caracasu změnila v dějiště dramatu jako vystřiženého z akčního filmu. Antonio Ledezma, který je nejen hlavou venezuelské metropole, ale také jednou z předních tváří protirežimní opozice, v poklidu pracoval, když do budovy vtrhla skupina ozbrojených agentů v kuklách. Ti se 59letého politika zmocnili a za salvy výstřelů do vzduchu jej surově odvlekli do sídla venezuelské tajné služby SEBIN, kde byl podroben výslechu. 

Výsledek? Ledezmova internace ve vojenské věznici a obvinění ze zločinného spiknutí za účelem svržení vlády. Kromě přípravy puče pod taktovkou Spojených států má prý Ledezma na svědomí také úplatkářství nebo krev vězňů zastřelených v roce 1992 během Chávezova pokusu o převrat. 

Nicolás Maduro.

„Nikdo není nedotknutelný,“ komentoval zásah proti populárnímu opozičníkovi venezuelský prezident Nicolás Maduro. „Říkají, že je to (zatčení) jen divadlo. Z rozkazu USA se tomu obvinění zkrátka musejí vysmívat. Jenže tohle je vážné,“ prohlásil Maduro na adresu svých politických oponentů v pátečním vysílání státní televize.

Rétorika, nebo realita? Opoziční kruhy mají jasno. „Opozice Madura děsí. Ví, že jeho protivníků přibývá každým dnem,“ řekla agentuře Reuters Ledezmova manželka Mitzy. „Co (Maduro) chce? Ututlat krizi?“ doplnil její slova na demonstraci za Ledezmovo propuštění další opoziční předák Henrique Capriles. 

Lidovky.cz: Spektakulární zatčení jako zástěrka krize – souhlasíte s Caprilesem?
Ano. Maduro je ve velmi svízelné situaci: Venezuelu svírá nejen ekonomická, ale také politická krize, která prezidentovu popularitu srazila na rekordních 22 procent. V rámci Latinské Ameriky je to dnes jedno z vůbec nejnižších čísel: dokonce i do nepříjemných skandálů zapletené prezidentky Argentiny, Chile či Brazílie mají kolem 30 procent. Maduro se snaží odvést oči veřejnosti od své osoby, proto ta teatrálnost, slova o spiknutí a stupňující se tlak na opozici.

Leopoldo López

Nemilosrdná diskreditace opozičních vůdců v tomto kontextu nepřekvapí. Státní média už Antonia Ledezmu promptně překřtila na „upíra“ a „starého lišáka“: podle Madura se zločinně spolčil s venezuelským exilem, kolumbijskými paramilitárními jednotkami, Španěly a samozřejmě s arcinepřítelem režimu neboli Spojenými státy. Spiklenci prý plánovali státní převrat – teď je Ledezma ovšem bezpečně „uklizen“ do vězení Ramo Verde, kde je už rok držen i Leopoldo López, dnes, patrně také kvůli svému věznění, nejznámější představitel opozice. 

Její další významné tváře, Henrique Capriles a Maria Corina Machadová, jsou sice zatím na svobodě, ale mraky se stahují i nad nimi, hlavně nad Machadovou. Exposlankyně, kterou její kolegové chavisté zbavili mandátu, je nebezpečná svým původem (pochází z rodiny klasické podnikatelské elity), vzděláním (vystudovala „mužský obor“ strojní inženýrky na prestižní škole), aktivitami ve prospěch zrovnoprávnění žen i rétorickými schopnostmi, jichž využívá k neúnavné kritice vlády. Mediální kampaň proti ní trvá už měsíce a vypadá to, že do vězení pomalu směřuje i ona. Režim potřebuje opozici takzvaně přivést k rozumu – krize dosáhla takových rozměrů, že teď už bojuje o přežití.

Lidovky.cz: Podobně jako venezuelská ekonomika...
Hospodářská situace je skutečně neveselá. Pád cen ropy, na níž je Venezuela životně závislá, zemi těžce postihl. Na černé zlato sázeli už předchůdci Cháveze – ropa byla znárodněna v roce 1976 a od té doby ji všechny vlády využívaly jako svůj ekonomický i politický kapitál. 

Když se Chávez chopil moci, prohlásil, že předchozí vlády venezuelské národní bohatství promrhaly, a dodal, že je velká chyba budovat ekonomiku na jedné komoditě. V tom měl sice pravdu, nicméně v té době závisel venezuelský zahraniční obchod na ropě z přibližně 80 procent a dnes je to 96 procent! I to je důsledek chavismu. Venezuelská měna bolívar zažívá strmý pád, hodnotu ztrácí každým dnem, inflace dosáhla 68 procent, což je jedno z nejvyšších čísel na světě. 

A když už jsme u toho srovnávání se zahraničím: Caracas je dnes považován za nejnebezpečnější metropoli světa. Neschopnost režimu chránit obyvatele před zločinem Madurově popularitě samozřejmě nepřidává.

Lidovky.cz: A prázdné regály v obchodech?
Další z projevů neschopnosti vlády. Venezuela má vysoký potenciál zemědělské výroby, a přitom musí dovážet potraviny! Ten dovoz teď navíc vázne, chybí například mléko v prášku, důležitá součást trhu, které pochází také ze sousední Kolumbie. Mimochodem, Bogota byla po léta prezentována Chávezem jako arcinepřítel, v jejím čele totiž stál pevný spojenec USA Uribe. (Álvaro Uribe, v letech 2002-2010 kolumbijský prezident, pozn. red.) 

Fronta na toaletní papír ve venezuelské metropoli Caracas.

Za nedostatkem zboží v obchodech ovšem stojí i subvencované ceny. Ty byly prezentované jako součást ochrany spotřebitele, v důsledku však omezily objem zboží, které si mohl zákazník najednou koupit: například maximálně tři krabice sušeného mléka. Režim totiž argumentoval tím, že šmelináři potraviny pašují do Kolumbie, odkud se dovezly a kde jsou ceny nesubvencované a tedy vyšší. 

Totéž platí o benzínu, který v zemi pořídíte velmi levně. Venezuela má nejnižší ceny benzínu a jeho největší spotřebu na hlavu na světě, také proto, že k sousedům se pašuje i ten. Když Capriles kandidoval v posledních prezidentských volbách, které pak těsně prohrál, tak na tento problém upozorňoval. Vůbec si však nedovolil mluvit o nějakém podstatnějším narovnání ceny. Když se totiž ve Venezuele naposledy objevil pokus cenu benzínu skutečně zvýšit, vyvolalo to v roce 1989 nepokoje, jež měly za následek 3000 mrtvých.

Lidovky.cz: Obviňování nepřítele, vnitřního i vnějšího, je tradiční obrana autoritářských režimů. Ale Venezuela balancuje nad propastí, není už na propagandu trochu pozdě?
Důvěra Venezuelanů v režim je jedna věc, ta je samozřejmě otřesena. Nicméně neměli bychom zapomínat na jinou věc. Odkud se rekrutují ti, kdo za Madurem stále stojí? Často se mluví o protikladu město vs. venkov, s tím, že opozice má stoupence mezi městským obyvatelstvem, zatímco venkov podporuje vládu. 

Kordony příslušníků Národní gardy a policejních těžkooděnců před sídlem tajné služby v Caracasu.

Jenže ono je to složitější. Když se podíváte na snímky z ulic Caracasu, na kterých jsou hlídkující vojáci, jasně vidíte, že příslušníci armády nedostatkem rozhodně nestrádají, o jejich moderní výstroji ani nemluvě. Inflaci nepociťují dvě skupiny populace: armáda, která dostává permanentně přidáno, a stejně tak policie. Tyhle dvě vrstvy za Madurem zatím pořád stojí, aspoň jako celek.

Lidovky.cz: Hýčká si vláda represivní složky jen jako nástroj moci, nebo je v pozadí i reálný strach z puče? Nebojí se Maduro vzpoury z vlastních řad, například vojenského převratu?
Maduro a Diosdado Cabello (předseda parlamentu a bývalý vysoký důstojník, dříve předpokládaný Chávezův dědic, pozn. red.), kteří dnes Venezuelu ovládají, si nepochybně dobře uvědomují to, co věděl už Benjamin Franklin na začátku americké války za nezávislost: Buď budeme bojovat společně, nebo budeme viset každý zvlášť. Tahle obava, myslím, rezonuje velmi silně. 

Podobná věc ostatně platí i pro armádu a policii, které má pořád v paměti svržení diktatury Péreze Jiméneze. (Vojenská junta pod velením generála Jiméneze vládla Venezuele v letech 1952-1958 - pozn. red.) Do pouličních demonstrací proti Jiménezovi se posléze zapojila i část armády a policie, což byl konec režimu. Některé z těch vojáků a policistů, kteří diktaturu hájili i v době, kdy už se ocitla v silné defenzivě, ovšem dav v ulicích Caracasu lynčoval. A to je velké memento.

Lidovky.cz: A podpora režimu ze strany běžných obyvatel? Loňské masové nepokoje se zatím neopakují, ale klid v ulicích také není...
Určitě se ještě najdou tací, kteří v Madurovi pořád vidí sociální naději, ale valem jich ubývá. Stoupenci režimu vždy rádi uváděli, jak moc se za jeho vlády zlepšila situace ohledně hranice chudoby: uvádí se, že pod hranicí chudoby je dnes ve Venezuele 31 procent lidí, zatímco na začátku desetiletí to bylo nějakých 40 procent. Ano, to je sice pravda, ale už nejsme v roce 1999, kdy se Chávez chopil moci, ale v roce 2015. Když srovnáte Venezuelu s dalšími latinskoamerickými zeměmi, kde žádný Chávez nebyl, zjistíte, že za těch šestnáct let je méně chudých i tam. Navíc, a přiznává to i sama Madurova vláda: pod hranicí extrémní chudoby bylo loni více lidí než v roce 2013. Ekonomická situace běžných Venezuelanů je opravdu velmi problematická a není pochyb o tom, že ohrožuje nejen Madura, ale i budoucnost celého režimu.

„S.O.S. Maduro je vrah.“ Protivládní protesty v Caracasu, únor 2014.

Venezuelští vládci: po zesnulém Hugo Chávezovi (vpravo) převzal pochodeň chávismu vyvolenec zesnulého vůdce Nicolas Maduro.

Lidovky.cz: Je podle vás chavismus na pokraji kolapsu? A pokud ano, může se zhroutit bez krveprolití? Venezuelu letos čekají parlamentní volby...
Pakliže bych si měl dovolit hodně soukromou předpověď, domnívám se, že žádné volby nebudou. Maduro je teď nemůže chtít, je mu jasné, že v dané situaci nemá šanci zvítězit. Myslím, že ty aktuální represe vůči opozici jsou součástí kampaně, která má konání voleb zabránit. Umožní Madurovi prohlásit, že situace je natolik vážná a nebezpečná, že volby, které by Venezuelu mohly ještě více destabilizovat, musí být odloženy. Máme tady historické příklady. Na Castrově Kubě, která je velkým příkladem Chávezova a Madurova režimu, se žádné volby nekonaly dlouhá léta. 

Další problém ovšem je, že i kdyby k volbám došlo, opozice nebyla dlouho jednotná, což ji v boji s režimem oslabovalo a nejsem si jist, že to její poslední stmelování přichází včas. Je tady ovšem ještě jedna možnost a vysvětlení současného brutálního Madurova postupu. Představitele opozice uvěznit a přimět tím kritickou část veřejnosti nejít k volbám, kam tak dorazí jen stoupenci vlády, navíc pod přímým dozorem armády a policie. Nevylučoval bych ani to, spíš si ovšem myslím, že Maduro udělá vše pro to, aby volby letos nebyly.

Lidovky.cz: A když se vrátíme k armádě?
Ta se už během těch loňských nepokojů ústy svých nejvyšších představitelů vyjádřila v tom smyslu, že dojde-li k pokusu o svržení režimu, zasáhne. Navenek tedy stojí za Madurem. Nicméně je otázka, do jaké míry je armáda jednotná – opět připomínám rok 1958. Jsem přesvědčený, že je mementem i pro současného venezuelského prezidenta: zatčený Ledezma byl obviněn, že byl ve spojení nejen se zahraničím, ale i s částí armády. Podpořila to výpověď jistého podplukovníka, jehož režim už půl roku drží ve vězení s příznačným názvem Tumbas (Hroby), velmi neútěšném místě s pěti podzemními patry. Je jasné, že Maduro se armády, či alespoň některé její části, obává.

Lidovky.cz: Co mezinárodní tlak na režim?
Tlak netlak, režim si z hlasů zvenčí dělá pramálo. Mezinárodní kampaň za propuštění Leopolda Lópeze nebyla zrovna tichá, přesto je López pořád za mřížemi, kde navíc pořád čeká na soud. Latinskoamerické státy jsou buď indiferenti, nebo rovnou kamarádi venezuelského režimu - vzpomeňme si například na podporu (brazilské prezidentky) Rousseffové, (argentinské prezidentky) Fernándezové či (chilské prezidentky) Bacheletové během loňských nepokojů. Navíc mají samy dost svých starostí. 

Kritické hlasy stále znějí ze Španělska, pobouřeného obviněním, že se podílí na spiknutí proti Venezuele, a ze Spojených států. Tady ovšem upozorňuji na paradox. Čilé obchodní vztahy – většina latinskoamerických států dnes mnohem více obchoduje s Čínou než s Američany, ale Venezuela je jednou z mála výjimek. To, že Chávez prezentoval USA jako zlověstné „impérium“ a někoho, kdo se ustavičně spolčuje se zločinnými silami opozice a snaží se režim podkopávat, tomu čilému obchodu nebrání. Těch paradoxů je ale celá řada. Nezbývá než konstatovat, že stávající situace v zemi zatím vyvolává víc otázek, než kolik poskytuje odpovědí.

JOSEF OPATRNÝ Josef Opatrný je přední český iberoamerikanista a historik. Za svou vědeckou a publikační činnost, v níž se specializuje na dějiny amerického kontinentu, obdržel několik prestižních ocenění. Od začátku 90. let stojí v čele Střediska ibero-amerických studií (SIAS) Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.