V Německu se minulou středu kvůli sporům o další směřování, především v hospodářské a finanční politice, rozpadla koaliční vláda SPD, Zelených a svobodných demokratů (FDP), která zemi vedla od prosince 2021. FDP opustila kabinet, a Německo tak má nyní menšinovou vládu. Scholz původně chtěl požádat o důvěru v parlamentu v polovině ledna, a to s vědomím, že ji nedostane. Volby by pak vycházely s dodržením potřebných lhůt na konec března.
Předák opozice Friedrich Merz ale žádal dřívější termín voleb a také z průzkumů veřejného mínění vyplývalo, že by si většina Němců přála dřívější volby než na konci března. Před příliš brzkým termínem ale varovala předsedkyně státní volební komise Ruth Brandová, podle ní by mohl být spojený se značnými logistickými problémy – včetně nedostatku papíru na tisk volebních lístků či problémů se sháněním volebním komisařů a místností. Únorový termín označila za „proveditelný“.
Scholz v nedělním diskuzním pořadu televize ARD řekl, že se případně podvolí dohodě frakcí své sociální demokracie a CDU/CSU. Podle zdrojů DPA našly parlamentní skupiny kompromis, kterým je 23. únor. S ním souhlasila i druhá vládní strana – Zelení. Scholz o důvěru v parlamentu požádá pravděpodobně 16. prosince, sněm musí rozhodnout do 48 hodin.
Podle německé ústavy může kancléř požádat Spolkový sněm o důvěru, když se chce ujistit, zda má nadále podporu dostatečného počtu poslanců. Může, ale nemusí to spojit s konkrétním návrhem zákona. V případě, že důvěru nedostane, může prezident na kancléřovu žádost během následujících 21 dní Spolkový sněm rozpustit. Podle ústavy následují do 60 dnů předčasné volby.
V dějinách spolkové republiky se s žádostí o vyslovení důvěry kancléři obrátili na Spolkový sněm pětkrát. Ve dvou případech – v roce 1982 u kancléře Helmuta Schmidta a v roce 2001 u Gerharda Schrödera – nenásledovaly předčasné volby, protože poslanci vyjádřili šéfovi vlády důvěru. Willy Brandt v roce 1972, Helmut Kohl v roce 1982 a Gerhard Schröder v roce 2005 využili – podobně jako nyní Scholz – ústavní možnosti požádat o důvěru, aby vyvolali volby. Po zkušenostech z meziválečné Výmarské republiky autoři v Základním zákonu, který je německou obdobou ústavy, zakotvili po druhé světové válce silnou pozici kancléře při vyvolávání předčasných voleb.
Politolog: FDP byla opozicí ve vládě
FDP posledního půldruhého roku hrála v německé vládě roli opozice, takže krach koalice s SPD a Zelenými minulý týden nebyl překvapením, míní politolog Wolfgang Schröder, který je profesorem na univerzitě v hesenském Kasselu. Překvapivé podle něj bylo spíše to, že kabinet vytvořený v roce 2021 vydržel tak dlouho.
Podle Schrödera bylo od začátku jasné, že spolupráce tří tolik rozdílných stran, jako jsou středolevicová SPD, ekologická strana Zelených a liberální FDP, nebude jednoduchá. „Bylo mi jasné, že to nevydrží až do konce volebního období,“ řekl. Přinejmenším od loňského jara začala podle něj nejmenší koaliční strana FDP, která se orientuje na střední třídu a nejbohatší voliče, hrát roli „opozice ve vládě“. „A mít opozici ve vládě znamená permanentní ohrožení její akceschopnosti,“ dodal politolog, který je rovněž předsedou levicově-liberálního think tanku Progressives Zentrum.
V posledním roce a půl tak kancléř Scholz podle Schrödera musel neustále čelit ultimátům ze strany FDP, a bylo jasné, že není otázkou, zda se koalice rozpadne, ale kdy. Zvlášť po volbách ve třech východoněmeckých spolkových zemích Sasku, Durynsku a Braniborsku, které dopadly pro vládní strany debaklem, byl podle politologa konec trojkoalice na spadnutí. Svědčily o tom i výroky představitelů FDP o „podzimu velkých rozhodnutí“, které opět zněly jako ultimáta vládě.
Překvapivý byl podle Schrödera především způsob, jakým koalice tří stran skončila. „Normálně je konec koalice relativně umírněný... V tomto případě to byla ale téměř komunikační poprava jedné osoby, ministra financí Christiana Lindnera,“ tvrdí Schröder.
Lindnera, předsedu FDP, se rozhodl kancléř Scholz odvolat podle německých médií poté, co tehdejší ministr financí na jednání sám navrhl předčasné volby. Následně z koalice odešla celá FDP, a Německo tak má nyní menšinovou vládu SPD a Zelených.
„Byl to ale výsledek měsíce trvajícího napětí,“ upozornil Schröder. Vztah Scholze a Lindnera přitom přirovnal ke vztahu otce a „vzpurného pubertálního syna“, s jehož chováním se musí otec vyrovnat, protože syn patří do rodiny. Pro Scholze „netypický výbuch“, kterým minulou středu skončila vládní koalice, proto politolog podle svých slov dokáže pochopit.
Návrat velké koalice?
Podle Schrödera vše nasvědčuje tomu, že po předčasných volbách uzavřou koalici nyní opoziční konzervativní unie CDU/CSU a sociální demokracie. Německo by se tak vrátilo k takzvané velké koalici. Vlády CDU/CSU a SPD zemi vládly mnohokrát, naposledy pod vedením kancléřky Angely Merkelové v letech 2013 až 2018 a v období 2018 až 2021. Ve druhé z těchto vlád byl Scholz vicekancléřem a ministrem financí.
Podle současných průzkumů veřejného mínění by CDU/CSU volby vyhrála s 32 až 34 procenty hlasů, zatímco SPD by skončila až třetí za Alternativou pro Německo (AfD) se ziskem 15 až 17 procent. Podle Schrödera ale není vyloučené, že se Scholzovi podaří náskok konzervativců ještě snížit, jak se to podařilo v kampani před volbami v roce 2005 sociálnímu demokratovi Gerhardovi Schröderovi v souboji s Merkelovou a ostatně i samotnému Scholzovi v kampani před volbami v roce 2021.
Co se týče FDP, je podle Schrödera možné, že se dostane i do příštího Spolkového sněmu, i když jí současné průzkumy veřejného mínění vidí pod pětiprocentní hranicí. „Pravděpodobnost, že s ní někdo se zdravým rozumem bude chtít vstoupit do vlády, je ale mizivá,“ dodal. Podle něj se strana ukázala jako velmi nespolehlivý partner a koalici s ní budou jiné strany chtít vytvořit jen v krajní nouzi. Tu by mohl vyvolat nedostatek jiných možností v případě, že po volbách výrazně posílí strany na pravém a levém kraji – AfD a Spojenectví Sahry Wagenknechtové (BSW).