Steinmeier šel do hlasování jako favorit. Podporu mu vyjádřily nejenom strany současné vládní koalice, sociální demokraté (SPD), Zelení a liberální Svobodní demokraté (FDP), ale i hlavní opoziční síla v zemi, blok obou křesťanských stran, CDU a CSU.
O nejvyšší úřad v zemi se ještě ucházeli tři další kandidáti: postkomunistická Levice navrhla profesora sociálního lékařství Gerharda Traberta, stranu Svobodných voličů (FW) zastupovala astrofyzička Stefanie Gebauerová. Zřejmě největší rozruch vyvolal kandidát protimigrační Alternativy pro Německo (AfD), ekonom Max Otte, který byl členem křesťanských demokratů. Jeho mateřská strana ho obratem vyloučila.
Schröderův „strojník moci“
Frank-Walter Steinmeier je teprve druhým prezidentem od roku 2004, který usiloval o znovuzvolení. Když loni v květnu oznamoval svůj úmysl ucházet se o druhé období, nebyl jeho úspěch jistý. Vše záviselo na výsledku voleb do Spolkového sněmu ze září 2021. Pokud by je vyhrály CDU a CSU, Steinmeier by neuspěl.
Politická kariéra staronového německého prezidenta byla dlouho spjata se sociálním demokratem Gerhardem Schröderem. Začal pro něj pracovat již začátkem devadesátých let, když byl Schröder ještě zemským premiérem v Dolním Sasku. Když se pak stal v roce 1998 kancléřem, doprovodil ho do Berlína i Steinmeier. Němečtí komentáři ho tehdy charakterizovali jako „strojníka“ moci, jehož úkolem bylo zajišťovat kancléřovi podporu v parlamentu. Šlo zejména o reformu sociálního státu známou jako Agenda 2010, která vládní SPD hluboce rozdělovala.
Se Schröderem ovšem pojilo Steinmeiera mnohem víc. Oba pocházeli z chudých poměrů, kancléř vyrůstal bez otce, Steinmierův tatínek byl truhlářem, maminka pracovala v továrně. Za možnost studovat i za pozdější společenský vzestup vděčí finančním podporám, které zavedly vlády vedené SPD. Druhým společným rysem je náklonnost k fotbalu. Steinmeier hrával v týmu své domovské obce Brakelsieg ve východním Vestfálsku na pozici libera a později pravého záložníka. Dodnes je zapáleným fanouškem FC Schalke 04, který nyní hraje v druhé německé bundeslize.
Německý prezident Steinmeier podle očekávání obhájil post. Získal jasnou většinu hlasů |
V letech 2005 až 2009 a znovu pak 2013 až 2017 byl Steinmeier německým ministrem zahraničních věcí. V roce 2015 pomohl vyjednat tak zvanou „Minskou dohodu“. Měla zajistit příměří a politické řešení konfliktu v Donbasu.
Do širšího povědomí se zapsal v roce 2010, když se na několik měsíců stáhl z politiky, aby mohl své manželce Elke Büdenbenderové darovat ledvinu. Oba se znají již dob, kdy na univerzitě v Gießenu studovali právo. Spolu mají jednu dceru. V roce 2017 byl Steinmeier zvolen do čela země jako společný kandidát křesťanských a sociálních demokratů.
K jeho největším počinům během prvního období patří, že po volbách v roce 2017 dotlačil vlastní stranu, aby vstoupila do vlády. SPD chtěla jít po špatném výsledku původně do opozice. „Kdo se při volbách uchází o politickou odpovědnost, nesmí se jí vyhnout, když ji drží v rukách,“ prohlásil tenkrát.
Velkou pozornost vyvolal jeho projev v izraelském památníku obětí holokaustu Jad Vašem při příležitosti 75. výročí osvobození koncentračního tábora Osvětim. Před přeživšími nacistického teroru hovořil hebrejsky a pak přešel do angličtiny. Odůvodnil to tím, že je chtěl ušetřit, aby k nim hovořil jazykem někdejších trýznitelů.
Zeman a Steinmeier se neshodli, jak ekologické plány EU ovlivní energetiku |
Zemské sněmy tradičně nominují za volitele prezidenta nejenom politiky, ale často i osobnosti veřejného života. Letos mezi nimi nechyběli lékaři a zdravotníci, kteří byli v první linii při boji s pandemií. Zelení pozvali známého virologa Christiana Drostena, křesťanští demokraté bývalou kancléřku Angelu Merkelovou.
Mezi voliteli bylo i několik sportovců. SPD zastupoval záložník FC Bayernu Mnichov Leon Goretzka, křesťanské demokraty zase trenér fotbalové reprezentace Hansi Flick.
