„Myslím, že posledních padesát let lze shrnout pod motto ‚Od temnoty ke světlu‘. Začátky nebyly jednoduché, smlouva s ČSSR byla ze všech smluv, které Spolková republika uzavírala se svými východními sousedy, nejobtížnější,“ říká pro Lidovky.cz německý velvyslanec v Česku Andreas Künne.
Lidovky.cz: Je tomu právě půl století, co tehdejší socialistické Československo a Spolková republika Německo oficiálně navázaly diplomatické vztahy. Co byste označil za jejich vrcholné a naopak za nejkrizovější období?
Těch 50 let se může zdát jako dlouhá doba, ale tradice našich vztahů sahá dál. Je to zhruba tisíciletá historie soužití německy a česky mluvících obyvatel zdejšího geografického prostoru, který jsme utvářeli společně. Myslím, že poslední půlstoletí lze shrnout pod motto „Od temnoty ke světlu“.
Začátky nebyly jednoduché, smlouva s ČSSR byla ze všech smluv, které Spolková republika uzavírala (SRN) se svými východními sousedy, nejobtížnější a také poslední. Společná historie dala našim vztahům do cesty zvláštní překážky v podobě strašlivé Mnichovské dohody a otázky, jak s ní naložit.
Diplomatické vztahy, které byly navázány v atmosféře hluboké nedůvěry, byly velmi křehkou rostlinkou. Na jedné straně tu byly ekonomické zájmy ČSSR, geopolitické zájmy Sovětského svazu i celé Varšavské smlouvy, pokud jde o nedotknutelnost hranic. Na západoněmecké straně byl zase zájem na normalizaci vztahů. Nedůvěra se projevovala tím, že všichni moji předchůdci v letech 1974 až 1989 byli předmětem mimořádného zájmu české Státní bezpečnosti (StB), byli pod neustálým dohledem a odposloucháváni.
Deportace odsouzených Afghánců z Německa je pochopitelná, řekl Lipavský |
S tím souvisí i moje oblíbená anekdota, která se váže k jednomu z nich. Když se jednou na silvestra zmínil své manželce, že by si měli na příchod nového roku přiťuknout se všemi, kteří se o ně starají, v oknech domu naproti se rozsvítilo a objevili se v něm dva muži, kteří velvyslanci s manželkou na dálku připíjeli. Byli to zjevně agenti StB, kteří je slyšeli...
Mnozí z mých předchůdců se velmi zasloužili o podporu disidentů, o šíření textu Charty 77 na Západě, o podporu katolické církve, která tady také hrála zvláštní společensko-politickou roli. A věřím, že i oni pomohli vytvořit podmínky pro zázračný rok 1989.
Lidovky.cz: Kdy se na velvyslanectví na podzim tlačily tisíce východních Němců, kteří se chtěli dostat na západ...
Ano a kdy jim náš ministr zahraničních věcí Hans-Dietrich Genscher z balkonu Lobkovického paláce oznámil, že mohou vycestovat. To se hluboce zapsalo do našeho kolektivního vědomí.
Proto chceme 30. září, v den 35. výročí Genscherova projevu, v Lobkovickém paláci oslavit Festem svobody: s výstavami, s možností mluvit s pamětníky, kteří tenkrát patřili k těm čtyřem tisícovkám uprchlíků na našem velvyslanectví. A také s tehdejším ministrem Rudolfem Seitersem, přímým aktérem tehdejších jednání a naším hlavním hostem.
Lidovky.cz: Zmínil jste, že před těmi 50 lety panovala mezi oběma státy značná nedůvěra. Kdy se to začalo měnit?
I po roce 1989 to trvalo docela dlouho, do roku 1997, kdy byla uzavřena Česko-německá deklarace, kdy jsme konečně byli na obou stranách připraveni naplnit novou kapitolu vzájemných vztahů skutečným životem.
Tehdy jsme se dohodli, že budeme společně hledět do budoucnosti, aniž bychom popírali minulost. Domnívám se, že nejdůležitějším výsledkem této deklarace bylo pravděpodobně založení Česko-německého fondu budoucnosti. A myslím, že tento Fond budoucnosti můžeme brát téměř jako symbol rozvoje vzájemných vztahů.
Když začal fond v roce 1998 fungovat, soustředil se na odškodnění obětí nacionálního socialismu. To formovalo práci prvních let, včetně odškodnění nuceně nasazených. Dnes, o nějakých 12 tisíc společných projektů později, jsme se ocitli v roce 2024, pro který si Fond budoucnosti zvolil motto „Nové technologie“. Takže Němci a Češi diskutují o jejich možnostech a rizicích, jak z nich můžeme společně těžit. Věřím, že i to je symbolem toho, jak se naše vztahy vyvíjejí.
Z politického hlediska nesmírně pomohl vstup České republiky do NATO v roce 1999 a pak do Evropské unie v roce 2004. Moc se o tom nemluví, ale pokud členství něco přineslo, tak je to fakt, že každý den spolu sedíme a jednáme v Bruselu. Takže vy přesně víte, jaké jsou postoje ostatních 26 zemí a co od nich čekat. Právě tato transparentnost vytváří neuvěřitelnou důvěru mezi státy.
Myslím, že kvalitu vztahů můžeme měřit i tím, že dokážeme otevřeně mluvit o tom, v čem se neshodneme. Sám si vzpomínám, že ještě když jsem nastupoval svou misi v Praze, dotýkali jsme se některých témat pouze lehce, protože jsme věděli, že se u nich neshodneme. Válka na Ukrajině to změnila, najednou dokážeme otevřeně diskutovat rovněž o našich zcela odlišných představách ohledně energetického mixu.
Lidovky.cz: Byly někdy během 70. a 80. let vtahy ČSSR a SRN natolik vyhrocené, že hrozilo jejich přerušení nebo nějaká krize?
Ne, tahle situace nikdy nenastala. Důvodem bylo, že oba státy byly začleněny do pevného aliančního systému. Zároveň věděly, že navzdory veškeré nedůvěře bylo pro obě výhodné je udržovat; třeba v ekonomické oblasti, ale nejenom tam. Uvedu příklad oslav výročí mistra Jana Husa, které slavily ČSSR a SRN společně.
Volby v Německu nerozhodli staří „dezoláti“ či ztroskotanci. Proč mladí voliči podporují AfD či ANO |
Samozřejmě, pokud bychom se poohlédli na celé období od první smlouvy až po deklaraci, takže léta 1974 až 1997, existovaly – upřímně řečeno – vždy chvíle, které byly obtížné, kdy si obě strany kladly otázku, kam až mohou zajít.
Avšak z mého pohledu zpětně nakonec vždycky zvítězil zdravý rozum: máme dlouhou společnou hranici, jsme úzce provázáni, dnes hospodářsky, odjakživa i kulturně, třebaže to vládci v ČSSR popírali a snažili se zlikvidovat všechny stopy po staletém německojazyčném dědictví.
Lidovky.cz: Jak se před rokem 1989 vůči sobě chovali velvyslanci SRN a NDR v Praze? Vyhýbali se jeden druhému?
Vzájemně se registrovali, to ano, navíc osazenstvo velvyslanectví NDR v Praze bylo velmi početné. Samozřejmě, nějaké základní kontakty existovaly, ale i tak si všichni uvědomovali, že vše podstatné se odehrává na ose Berlín-Bonn. A to včetně pohnutých událostí z podzimu 1989...
Lidovky.cz: Jednou z vymožeností dobrých sousedských vztahů jsou i otevřené hranice, bez kontrol. Ale na těch česko-německých už nějakou dobu zase hlídají policisté. Není to krok zpět?
Začnu trochu jinak: cestování bez hraničních kontrol v rámci schengenského prostoru je jednoznačně jedním z velkých úspěchů evropské integrace. Vzpomínám si, kolik hodin svého života jsem promarnil na německo-rakouských či německo-francouzských hranicích.
Německý velvyslanec v Praze Andreas Künne
Vím, jak to vypadalo před vstupem do Schengenu na Rozvadově a jaké je to tam nyní. Domnívám se, že i to je historický referenční bod, který je třeba mít na paměti. Hraniční kontroly, které máme dnes, se velmi liší od režimu, který existoval před vstupem do schengenského prostoru, proto je zásadní, abychom tento výdobytek zachovali.
Zavedení hraničních kontrol je vždy výjimečné opatření, budeme je muset ponechat v platnosti, dokud nezačnou být patrné efekty evropského paktu o migraci. Protože pouze s účinnou ochranou vnějších hranic budeme schopni podporovat legální migraci a potírat tu nelegální.
Zběžný pohled na statistiky ukazuje, že v roce 2023 požádalo v Německu o azyl téměř 330 tisíc lidí, což bylo o 50 procent více než v roce 2022. Většina z nich pocházela ze Sýrie, Turecka či Afghánistánu, ani polovině z nich, 46 procentům, nebyl udělen status ochrany. A vidíme, že v prvním čtvrtletí roku 2024 klesl počet žádostí o azyl o pětinu. Od října jsme zabránili 17 600 neoprávněným vstupům a zadrželi jsme více než 700 převaděčů. To vše jsou také výsledky hraničních kontrol...
Právo na azyl má v Německu velkou historickou hodnotu. Dodnes jsme také vděčni první Československé republice, že přijala mnoho tisíc lidí z Německa, kteří byli pronásledováni nacisty. Nemůžeme se však smířit se zneužíváním migrace.
Lidovky.cz: Za pár dní proběhnou zemské volby v Durynsku a zejména v Sasku. Máme se obávat, pokud by v nich vyhrála radikální uskupení?
Především je třeba říct, že v Sasku i v Durynsku proběhnou demokratické volby a jejich výsledky budeme muset respektovat. Je jasné, že aktuální výsledky průzkumů jsou důvodem k zamyšlení: naznačují velmi vysokou podporu jak pro Alternativu pro Německo (AfD), tak pro Spojenectví Sahry Wagenknechtové (BSW).
Do voleb ještě zbývá trochu času, pořád je dost nerozhodnutých voličů. Ale ať už bude jejich výsledek jakýkoli, následně vznikne nějaká koalice, což už z principu obvykle zabrání tomu, aby byl výsledný program příliš extrémní. Vzpomeňme si, že i před evropskými volbami se brala jako téměř hotová věc, že všude v Evropě vyhraje krajní pravice nebo populisté. Jenže nezvítězili, ve skutečnosti posílil střed.
Ještě pár poznámek k Sasku. Podle mého názoru byla současná koaliční vláda velmi úspěšná a co považuji za obzvlášť důležité, je její příkladná angažovanost v německo-českých vztazích. Máme tu skutečně hustou síť kontaktů a vztahů mezi Saskem a Českou republikou, jež dokážou odolat nejrůznějším tlakům.
Navíc: zemská politika je vždy zakotvena v širším kontextu. Pokud jde například o zahraniční a bezpečnostní politiku, je to samozřejmě stále spolková vláda, která rozhoduje.
Lidovky.cz: Nicméně i v saské volební kampani hrála otázka války a míru významnou roli, všichni lídři se k ní vyjadřovali...
To je pravda, ale zároveň vidíme, že při zemských volbách se tradičně diskutuje o tématech, která nejsou v kompetenci jejich vlád. Dokonce i loni ve volbách přednosty jednoho okresního úřadu v Durynsku kandidáti diskutovali o válce na Ukrajině.
Jejich voliče to zajímalo, proto je naprosto přirozené, že k tomu zaujímali stanovisko. Bylo by naopak chybou, pokud by se spolkoví politici tvářili, že to, co se děje na nižších úrovních, je vůbec nezajímá. A ještě nerozumnější by bylo pokračovat po volbách, jako by se nic nedělo.
