PÁD FALLÚDŽI |
V lednu 2014 se obětí islámských radikálů, tehdy ještě spojených pod akronymem ISIS (Islámský stát v Iráku a Sýrii), stala Fallúdža. Později padly také další opěrné body iráckého Anbáru: v prosinci opevněný Hít, v květnu letošního roku pak i samotné Ramádí, hlavní město největšího iráckého guvernorátu.
Hadítha (žlutá) leží přibližně 250 kilometrů severozápadně od Bagdádu. Na mapě vyznačeny rovněž Fallúdža (modrá), Ramádí (červená) a Hít (zelená).
Hadítha však vzdoruje dál. Přibližně statisícové, převážně sunnitské město na břehu řeky Eufrat má pro znepřátelené strany iráckého konfliktu neodolatelnou hodnotu kvůli druhé nejvýkonnější vodní elektrárně v Iráku, která vyrábí energii z tamní obrovské přehrady. Samozvaný chalífát džihádistů, který sám sebe deklaruje jako stát, avšak území, které ovládá, není schopen plně spravovat ani financovat, se strategickou elektrárnu snaží dobýt už měsíce. Zatím marně - Hadítha zůstává pod kontrolou irácké armády a lokálních milicí. Ovšem s tím, jak extremisté upevňují v Anbáru svou moc, sílí i jejich tlak na Hadíthu. A vyčerpanému městu už dochází dech.
Kilo mouky za 420 korun
‚Nejhorší byl křik žen.‘ Příběh rodiny, která přežila zajetí Islámského státu |
Džihádistická hrozba, která dnes obklopuje Hadíthu ze všech stran a dotírá na ni se stále větší úporností, odřízla město od okolního světa. Silnice jsou uzavřené a v podstatě jediný způsob, jak se civilisté mohou dostat z města, je na palubě vojenského letu z nedaleké základny. Jenže místa v letadle ani zdaleka nestačí. Uzavřená Hadítha v sobě totiž stále vězní na sto tisíc lidí, protože původní populaci rozšířily řady uprchlíků z okolních oblastí, jichž se Islámský stát už zmocnil.
„Je to, jak kdybychom vůbec nežili v Iráku. Cesta ven neexistuje. Jsme jako ostrov v poušti,“ stýská si ve frontě na potravinovou pomoc 38letá Isrá Mohamedová. Teplota se šplhá k 50 stupňům ve stínu, vzduch pálí a dlouhá řada lidí postupuje pomalu, ale místní vědí, že musejí být trpěliví a vydržet. Jídla na trhu je totiž zoufale málo a prodává se za cenu, kterou si většina z nich nemůže dovolit. Letos na jaře stál padesátikilový pytel mouky milion dinárů - v přepočtu téměř 21 tisíc korun, tedy 420 korun za kilogram. Ceny vyletěly strmě nahoru především po prosincovém pádu Hítu, který Hadíthu odřízl od zásobovacích tras.
  |
S příchodem léta se situace na první pohled trochu zlepšila a ceny drobně klesly, tvrdí místní úředníci. V posledních týdnech se totiž několika konvojům s vládní pomocí podařilo do města proniknout. Zatím poslední z nich dorazil minulý týden, na nejnebezpečnějších úsecích cesty díky podpoře armádního vrtulníku. Do města provezl nejen 21 tun potravin, ale také skupinu reportérů, prvních novinářů zpoza hranic, kteří se do Hadíthy po víc než roce dostali.
Bojovat, dokud nezemřeme
Spolu s nimi dorazili také zástupci ústřední vlády a humanitárních organizací, kteří chtějí dohlédnout na to, aby se pomoc dostala k potřebným. Místní obyvatelé si totiž stěžují, že potraviny často skončí v rukách kmenových náčelníků nebo na černém trhu. „Stává se, že zásoby dorazí, ale my nedostaneme nic,“ řekl reportérovi listu The Washington Post padesátiletý Samir Mišál. „Přijeli jsme navzdory veškerému riziku. Chceme se ujistit, že (pomoc) půjde přímo rodinám,“ doplňuje jeho slova Mustafa Obajdí z charitativní organizace Iráčtí dobrovolníci.
„Potřebují jídlo, potřebují léky. Jenže kvůli obležení je to poprvé, kdy jsme do města pronikli,“ konstatuje úředník z kanceláře iráckého premiéra. „Daiš (arabská zkratka pro IS - pozn. red.) útočí prakticky pořád,“ dodává starosta Hadíthy. Nápor džihádistů zesílil zejména po květnovém pádu Ramádí a od té doby neustává. Jen v červenci zažilo město a jeho okolí na čtyřicet sebevražedných atentátů a extremisté jej rovněž bombardují propagandistickými nahrávkami, v nichž hrozí, že se Hadíthy zmocní „každým okamžikem“.
ON-LINE ROZHOVOR: |
„Všechny sektory v zemi mají těžkou práci, ale ta naše je extrémně obtížná,“ tvrdí generál Alí Dabún, velitel regionálních armádních operací. A starosta města navíc upozorňuje, že vojenská technika a munice přislíbená iráckou vládou stále nedorazila, což možnosti případného protiútoku značně limituje.
„Zapomněli na nás,“ uzavírá důstojník místní policie. „Ale my budeme bojovat dál. Dokud nezemřeme.“
