Afghánská vláda se třikrát pokusila unést její dítě. Za lidská práva budu bojovat vždy, tvrdí novinářka

Lidovky: V Afghánistánu vedou Američané a jejich spojenci válku již sedmnáctým rokem proti povstalcům. Útoky na civilisty jsou téměř na denním pořádku a společnost stagnuje. Jaký je v zemi aktuální stav?

Bezpečnostní situace je v současné době dost špatná. Někteří afghánští politici dokonce předpovídají, že aktuální stav země se bude ještě zhoršovat. Například lídr Islámské strany Afghánistánu Gulbuddín Hekmatjár vidí nebezpečí v přesunu bojovníků Islámského státu přes Írán a Afghánistán. 

Podle mých informací už tam hodně bojovníků IS je, berou Afghánistán jako bezpečnou destinaci poté, co byli vytlačeni ze Sýrie a Iráku. Dalším problémem jsou také okresy, které jsou pod nadvládou různých extremistických skupin jako je Tálibán nebo IS. Každá z těchto skupin brání svou oblast a rozhodně se nechtějí podřizovat centrální vládě v Kábulu. Jak jste zmínila, tak zemi sužuje hlavně válka, ale také vnitřní politické boje. 

Lidovky: Existují aktuálně v Afghánistánu relativně bezpečné regiony?
Humanitární organizace uvádí několik provincií jako je Kábul, Pandchir, Bamyan. Podle mě se však tato tvrzení nezakládají na pravdě. V Kábulu jsou neustálé útoky, které jsou prováděny hlavně povstalci. V tomto ohledu absolutně nesouhlasím s evropskými zeměmi, že v Afghánistánu jsou bezpečné regiony, nejsou žádné bezpečné zóny ani místo, kde by bylo možné bezpečně přistát. 

Lidovky: Na začátku března se zjistilo, že Německo a další evropské země odmítly udělit azyl uprchlíkům a poslaly je zpátky do Afghánistánu. Podle CNN se jednalo o více než 500 lidí. Jednají země proti lidským právům?
Samozřejmě, země tím porušují mezinárodní právo. Situace v Afghánistánu je nestabilní a kroky německé vlády kritizuje většina humanitárních organizací. Mnozí z migrantů v Německu žili a pracovali, ale pak je německá vláda poslala zpět a ve své vlasti, kde nenajdou zaměstnání a pokud budou chtít přežít, tak se většina z nich přidá k extremistickým organizacím. Evropské státy označují návrat uprchlíků za dobrovolný, ale ve skutečnosti to tak vůbec není.

Lidovky: Které země EU v současné době nejvíce deportují afghánské uprchlíky?
Německo, Řecko, Norsko, Švédsko a Anglie jsou země, které nejčastěji deportují uprchlíky zpět do Afghánistánu. Pravděpodobně všechny evropské země provádějí deportace. V rámci Amnesty International mluvíme s těmito zeměmi a afghánskou vládou. Snažíme se, aby došlo k omezení, ale afghánská vláda deportace dotuje ve velkém.

Lidovky: Uprchlíci byli deportováni z důvodu nesplnění azylových požadavků, které to tedy přesně jsou?
Není možné kategorizovat azylové důvody a rozhodnutí. Znepokojující je nejvíce to, že počet zamítnutých rozhodnutí o udělení azylu v Evropě prudce vzrostl, a to zejména proto, že afghánská vláda podepsala v únoru s EU dohodu o uprchlících. V evropských zemích je azylová politika stále nejasná. Znám příběhy uprchlíků, kteří byli deportováni, protože byli homosexuálové. V EU nejsou také chránění lidé, kteří jsou v Afghánistánu pronásledováni z politických nebo náboženských důvodů. 

Lidovky: Co vás přimělo stát se aktivistkou v oblasti lidských práv?Můj život začal válkou, narodila jsem se v roce 1973, pár let před sovětskou invazí do Afghánistánu, čímž začala velká nestabilita naší země. Přijde mi, že stát se ochránkyní lidských práv bylo zcela přirozené, neboť jsem celý život byla svědkem porušování lidských práv. Když nad tím přemýšlím, tak spouštěčem byla smrt mého bratra v roce 1993, v tu dobu náš dům zasáhla raketa povstalců. V ten moment jsem si řekla, že chci reflektovat dění v Afghánistánu a bojovat proti zvěrstvu, které se tam děje. Často si ale říkám, že obrana lidských práv v Afghánistánu je nesplnitelná mise. 

Lidovky: Když došlo k sovětské invazi, byla jste ještě dítě, jak jste tuto změnu vnímala?
Pamatuji si, jak má matka před invazí nosila krátkou sukni a zpívala písně západních interpretů. Můj bratranec nade všechno miloval písně od Beatles a s kamarády četli spoustu knih ze západu. Nikdy nezapomenu na den, kdy se celý můj život změnil, bylo to na konci dubna roku 1978, kdy v naší zemi vypukla komunistická revoluce. V mém rodném městě Heratu nás v hluboké noci probudily výstřely a poprvé jsem viděla mé rodiče zděšené, otec v ten moment matce řekl, že došlo k převratu. Nesměli jsme poslouchat rádio BBC a náš okruh aktivit se velmi zúžil. Afghánistán byl ještě na začátku 70. let poměrně moderní, ale v 80. letech došlo k ohromné stagnaci, která se táhne dodnes.

Lidovky: Po odchodu Sovětů ale nejkrvavější období Afghánistánu teprve přišlo…
Ano, máte pravdu. Poté, co Sověti opustili Afghánistán, netrvalo dlouho a centrální vláda upadla. Mudžáhedíni se chopili moci v roce 1992 a tím začalo jedno z nejkrvavějších období v afghánské historii. V té době jsme žili v Kábulu a každý den jsme byli svědky ostřelování a útoky ze soupeřských frakcí mudžahedínů bojujících o moc. Zabity byly desítky tisíc civilistů.

Speciální jednotky afghánské armády vyrážejí do boje s táliby.

Lidovky: Afghánská společnost po dlouhé době nestability toužila pouze po míru. Jak vnímala tehdejší společnost nástup Tálibánu, který hlásal, že chce v zemi udělat pořádek?
Když Tálibán v roce 1996 převzal kontrolu nad Afghánistánem, byli uvítáni mnoha afghánskými vojáky, kteří nechtěli nic než stabilitu a mír. Místo toho následovalo ještě více represí. Představitelé Tálibánu se postupem času začali chovat násilně k civilistům, proto jsem v roce 1996 uprchla se svou dcerou a manželem do Pákistánu, kde jsem začala pracovat jako novinářka pro mezinárodní zpravodajskou agenturu. 

Lidovky: Kdy jste se vrátila zpět do Afghánistánu?
Do země jsem se vrátila v roce 2001 po americké invazi do Afghánistánu, která zvrhla Tálibán. Pracovala jsem stále jako novinářka. Reflektovala jsem dění v zemi a popisovala porušování lidských práv, které v tu dobu páchali válečníci a velitelé mudžahedínů, kteří v zemi měli stále moc. V té době jsem založila první mediální organizaci pro oběti afghánského konfliktu War Victims Network, které pomáhalo obětem války. Přeživší měli možnost podělit se o své trápení z války. Organizovali jsme také demonstrace, nic z toho ale s vládou neotřáslo.  

Lidovky: Útoky na vás a vaši rodinu se ale stupňovaly. Co vás nakonec přimělo emigrovat do Velké Británie?
Můj aktivismus na začátku vadil lidem, kteří nebyli vysoce postavení. Postupem času jsem ale byla na hledáčku vlády a čelní představitelé se mě chtěli zbavit. Obzvlášť mezi lety 2006 a 2008 se útoky proti mé rodině stupňovaly. Na mého manžela začali povstalci bezdůvodně střílet a málem tento útok nepřežil. Rok poté se vláda pokusila unést třikrát mé děti. To byla poslední kapka, žít v Kábulu bylo extrémně nebezpečné. 

Lidovky: Přesto, že žijete v Londýně, tak se do Afghánistánu stále vracíte. Co vás tam tak táhne? 
Nikdy nevím, jestli svou rodinu uvidím znovu. Ale navzdory všem těmto těžkostem, které moje rodina zažila díky mé práci, mě nepřestali podporovat. Můj životní úděl je bojovat za lepší Afghánistán. A budu to dělat tak dlouho jak jen budu moci. Věřím, že Afghánci si zaslouží lepší budoucnost, ve které budou respektováni a chráněni.