Nezávislé Skotsko by bylo jako chudý příbuzný, říká analytik

Lidovky.cz: Průzkumy veřejného mínění z posledních dnů vzbuzují v zastáncích odtržení Skotska naději. Přesto: jak velkou vypovídající hodnotu mají? Dá se na jejich základě výsledek referenda skutečně odhadovat?
Jen částečně. Rád bych připomněl, že milion Skotů mimo Skotsko volit nesmí, zatímco hlas dostali šestnáctiletí, kteří, domnívám se, hloubce problému rozumí jen stěží. Co se průzkumů týče, to je velký otazník. Čísla se liší. Podle jednoho mají navrch separatisté, ale například ve čtvrtek zveřejněná čísla favorizují odpůrce odtržení zhruba 53 procenty, přičemž nerozhodnutých bylo pouhé jedno procento. Zastáncům jednoty s unií nahrávají v posledních dnech také pro Skotsko nepříznivé hospodářské zprávy.

Lidovky.cz: Jaké?
Libra padá, podle expertů by navíc v případě odtržení do Anglie odešly velké banky jako The Royal Bank of Scotland a Lloyds Bank, dále třeba pojišťovna Standard Chartered... Skotsko by bylo velmi finančně nestabilní. Tento týden také velmi zintenzivnila kampaň Lépe spolu (kampaň za zachování jednoty s Británií, pozn. red.), zapojili se do ní vedoucí britští politici včetně premiéra (Davida) Camerona. Ti také zveřejnili plán na rozšíření autonomie Skotska: pokud se Skotsko neodtrhne, tak „za odměnu“ získá četné další pravomoci a výhody, které by ho postavilo na roveň téměř až konfederačního státu. Toto všechno může na dosud nerozhodnuté voliče silně působit.

Lidovky.cz: Představme si, že referendum by dopadlo ve prospěch odtržení. Jak dlouho by trvala jeho uvedení do praxe?
Hned by to nebylo. Zahájil by se dlouhý proces, který by měl trvat zhruba 18 měsíců. Zhruba do března 2016, pokud dopřejeme sluchu slovům skotského zemského premiéra (Alexe) Salmonda. Do té doby by měly být postupně vyřešeny veškeré dohody a rozhodnuto o tom, co komu připadne. O některých už je jasno, například z ropy pod Severním mořem by Skotsko mělo dostat 91 procent výnosů. Horší je to s dluhy. Ty jsou nezanedbatelné, řekněme až řeckých proporcí, před několika lety byla Británie téměř stejně zadlužená jako Řecko. Jedná se o částku 1,7 bilionu liber, z nichž by Skotsko mělo splácet 143 miliardy. To jsou tak vysoké sumy, že mnozí pochybují, že by Skotsko něčeho takového vůbec bylo schopno.

Lidovky.cz: S jakými dalšími obtížemi by se nezávislé Skotsko potýkalo? 
Postavení samostatného Skotska je v řadě bodů stále otázkou. Separatisté nepodali žádné podrobné informace ani ve své pověstné Bílé knize. Parlament už mají, ten by zůstal. Málo se u nás ví, že Skotsko má už nyní dalekosáhlé pravomoci. Rozhoduje o vzdělání, životním prostředí, zdravotnictví, stavebnictví či otázce bydlení, mají své vlastní zákony a práva, nehledě na kontrolu nad sportem a uměním. To je autonomie mnohem většího rozsahu, než mívali například Slováci v rámci Československa.

Lidovky.cz: Diskutuje se především o budoucí měně či pozici Skotska na mezinárodní scéně...
Ad měna: separatisté stojí o libru, ale tu rozhodně nedostanou - všechny tři anglické politické strany upozorňují na paradox, že v takovém případě by centrální banka z Londýna kontrolovala rozpočet a úrokové míry v cizí zemi. Skotové by však nedostali ani euro, nemají šanci splnit potřebná hospodářská kritéria. Navíc by museli vytvořit, a to téměř z ničeho, 40 miliard rezerv pro svou vlastní centrální banku. Takže by pravděpodobně, aspoň po nějakou dobu, měli nějakou svou vlastní měnu. A co se týče pozice ve světě, EU by jim členství automaticky udělila jen stěží, museli by o něj žádat. To samé platí pro NATO. Nehledě na to, že Skotové plánují denuklearizaci a minimální armádu a dvouprocentní kritérium výdajů NATO by vůbec nesplňovali. Když to shrnu, ze Skotska by se stala velice nemajetná země, cosi jako chudý příbuzný, který si žije nad poměry, vzhledem k tendencím určitého rovnostářství, státní kontroly, rozsáhlému veřejnému sektoru a velké síle odborů.

Lidovky.cz: Britští vrcholní politici vnímají otázku Skotska velmi citlivě. Premiér Cameron v Edinburghu prohlásil, že odtržení Skotska by mu „zlomilo srdce“. Jak chápat taková emotivní prohlášení? Hovoří se o možné ústavní krizi.
Bezesporu to představuje velký problém. Skotové zasedají ve Westminsterském parlamentu a zemi čekají ještě před oním březnem 2016, kdy by případná nezávislost Skotska vstoupila v platnost, volby. Důsledkem by byla paradoxní situace, kdy by zvolení Skotové seděli v britském parlamentu a zastupovali tak cizí stát. Jestli by toto nebyla konstituční krize, tak už nevím. Jiný problém mají labouristé, kteří své postavení vůči konzervativcům opírají o množství svých poslanců ve Skotsku. Jeho odtržením by o tuto výhodu přišli a tudíž by neměli velkou naději pro příštích několik voleb vůbec se dostat do vlády.

Lidovky.cz: Zmínil jste angažmá vrcholných politiků. Co královská rodina? Alžběta II. odmítla do debaty o skotské otázce jakkoli zasahovat, před několika dny však asi nejpopulárnější manželský pár Británie, princ William a vévodkyně Catherine, oznámil, že čekají druhé dítě - a internet okamžitě zaplavily věty jako „Dítě Kate spasí jednotu země.“ Co soudíte o takových názorech?
Jistě, vévodkyně je těhotná, ale to je v tomto ohledu opravdu čirá náhoda. Královský pár se o druhé dítě snažil už dlouho, koneckonců, další potomci jsou důležití i pro budoucnost monarchie. Je pravda, že tato dvojice je velmi populární, takže možná, ale skutečně jen možná, může toto oznámení některé dosud nerozhodnuté přesvědčit o tom, že monarchie mládne a mění se k lepšímu. Ale víc bych v tom nehledal.

Lidovky.cz: Podívejme se za hranice Skotska. Hrozí, že jeho odtržení povzbudí separatistické nálady i v dalších zemích unie, tedy nejen ve Walesu, ale především ve značně problematičtějším Severním Irsku?
Toho bych se nebál. Wales je už staletí autonomní knížectví, viz celá instituce princů velšských, jímž je momentálně princ Charles, a jen velmi nepočetná menšina tam mluví velšsky. Pro separaci Walesu je podle průzkumů jen asi sedm procent tamních obyvatel. Navíc dobře vědí, že hospodářsky by to nikdy nezvládli. U Severního Irska je to trochu jiné, většina (přibližně 75 procent) je pro setrvání v unii. To je ta protestantská většina, která před lety rozhodla o setrvání v Británii, ta čtyři hrabství v Severním Irsku. Mimochodem, z valné většiny se jedná o přistěhovalé Skoty, kteří mají jasno: než být s Irskou republikou, či dokonce samostatní a chudí, neboť dobře vědí, že samostatné Severní Irsko by bylo velmi chudé, raději volí nynější uspořádání. Šance, že bude jedna či druhá země usilovat o odtržení, jsou skutečně velmi malé.

Lidovky.cz: V souvislosti se situací v Británii jste se dotkl rozdělení Československa. Vidíte mezi tehdejším děním u nás a dnešním v Británii ještě další paralely?
Například zánik státního názvu „Velká Británie“. Ten pochází z doby, kdy unie vznikla, tedy ze začátku 18. století. Zbytek země by se dál nazýval Spojené království, ale už nikoli Spojené království Velké Británie. Další podobnosti můžeme spatřovat ve výše zmíněném státním dluhu a komplikacích při dělení majetku a institucí. Odlišnosti však převažují, například už v poměru obyvatelstva. 58 milionů obyvatel zbytkové Británie ku pouhým pěti milionům Skotska se stěží dá měřit s tehdejší situací v Československu. A zcela zásadní rozdíl spatřuji v dosavadním mocenském postavení Velké Británie na světové geopolitické scéně. Její možné rozdělení představuje z tohoto hlediska velké nebezpečí, u Československa bylo to riziko nesrovnatelně menší.

Lidovky.cz. V čem ta hrozba spočívá?
Vzpomeňme si na letošní jaro, kdy skotský premiér Salmond ocenil Vladimira Putina za obnovu patriotického cítění národa. Skotsko prohlásilo, že jako nezávislé by vojensky jednalo pouze se souhlasem Rady bezpečnosti OSN. Tam má však Putin veto, jež by Skotsku zabránilo v plnění článku 5 NATO, neboli vzájemné pomoci při napadení. Budou-li Skotové hlasovat pro odtržení, máme se na co těšit. Když se rozpadne jakákoliv země, včetně Československa, následnické státy se musejí vyrovnat s novým, horším mezinárodním postavením. Dobře to vystihl australský premiér (Tony) Abbott, který možné odtržení Skotska okomentoval slovy, že z rozpadu silné země na dvě slabší a méně prestižní mají radost vždy jen diktátoři.