Vztyčení vlajky na ostrově Iwo Jima
Zvedání vlajky na ostrově Iwo Jima.
Začátkem roku 1945 se velení americké armády rozhodlo, že získá kontrolu nad japonským ostrovem Iwo Jima. Malý vulkanický ostrov v Pacifiku ležící asi 1100 kilometrů od Japonska se měl stát základnou, odkud by americká letadla vzlétala bombardovat Japonsko. V pondělí 19. února 1945 po třídenním bombardování ostrova zaútočila první vlna amerických mariňáků na nehostinné pobřeží.
Ikonický snímek od fotografa Joea Rosenthala vznikl o několik dní později. Skupině amerických vojáků se 23. února podařilo dobýt nejvyšší bod a strategickou pozici na hoře Suribachi a vztyčili zde americkou vlajku. O několik hodin později se rozhodli, že vlajka je příliš malá a zamířili tak na vrchol s mnohem větší. Rosenthal pracující pro agenturu AP vojáky po cestě potkal a připojil se ke skupině.
Na vrcholu Suribachi pořídil tři snímky. Hned první z nich, na kterém se pět mariňáků a jeden člen námořnictva snaží vztyčit stožár, mu nakonec přinesl Pulitzerovu cenu. Šlo o momentku, nikoliv přesně nachystanou kompozici. Další dva snímky již ukazovaly usmívající se vojáky, kteří mávali do objektivu.
Američanům se podařilo získat kontrolu nad třemi letišti na ostrově až 3. března. Poslední z japonských 22 tisíc vojáků, kteří ostrov bránili, zemřel na ostrově 26. března, tedy více než měsíc po pořízení snímku. Američané zajali jen 200 z 22 tisíc Japonců. Během dobývaní ostrova zemřelo na 6 tisíc amerických vojáků. Tři z mariňáků, kteří na snímku zvedají stožár, konec bitvy o Iwo Jimu nepřežili.
Sovětská vlajka nad Riechstagem
Válka se blížila ke konci. Rudá armáda sváděla boj o Berlín a dvoutýdenní bitva byla jednou z nejkrvavějších v historii. Stejně jako na Iwo Jimě, i v srdci nacistického Německa, chtěli dobyvatelé vztyčit svou vlajku. Podle historika Tonyho Le Tissiera měla vlajka nad německým Reichstagem zavlát poprvé 30. dubna 1945, tedy několik dní předtím, než Berlín padl. Josif Stalin totiž měl údajně požadovat, aby byl prapor nad sídlem německého parlamentu na Mezinárodní den práce.
Ve večerních hodinách se to nakonec mělo podařit a vlajku měl na vrchol vynést jeden ze sovětských vojáků. Kdo jím byl, nejsou historici dodnes schopni přesně určit.
Světoznámá fotografie od fotografa Jevgenije Chalděje však vznikla až o tři dny později, tedy 2. května, kdy se Sovětům podařilo dobýt Reichstag definitivně. Jde o rekonstrukci a celá scenérie byla pečlivě připravená.
Chalděj dokonce následně snímek upravoval, než byl 13. května publikovaný v časopise Ogoňok. Z ruky vojáka odstranil hodinky, aby nic nenasvědčovalo tomu, že docházelo k rabování a zvýraznil kouř nad berlínskými domy, aby byla fotka působivější.
Podpis bezpodmínečné kapitulace. Nadvakrát
Generál Alfred Jodl podepisuje 7. května kapitulaci německých vojsk ve francouzské Remeši.
Polní maršál Wilhelm Keitel podepisuje kapitulaci Německa 8. května 1945 v Berlíně.
Kapitulace německých vojsk byla nevyhnutelná. Třicet minut po pádu pevnosti Vratislav 6. května 1945 dorazil generál Alfred Jodl do Remeše, aby podepsal kapitulaci. Nabídl vyjednávání. Spojenecké jednotky pod vedením generála a budoucího prezidenta Spojených států Dwighta D. Eisenhowera však jakákoliv jednání zamítly. Požadovaly bezpodmínečnou kapitulaci Německa a konec bojů na všech frontách, jinak by Němce zahnaly do náruče Sovětů.
K podpisu bezpodmínečné kapitulace tak došlo v 02:41 7. května. Ten samý den oznámil kapitulaci německých jednotek v Norsku i generál Franz Böhme. V dokumentu zaznělo, že „všechny jednotky pod kontrolou Německa ukončí aktivní operace ve 23:01 středoevropského času 8. května 1945.“
Druhý den následoval podobný scénář v Berlíně. Polní maršál Wilhelm Keitel a další němečtí důstojníci odcestovali do Berlína, aby krátce před půlnocí podepsali další bezpodmínečnou kapitulaci. Tentokrát byl přítomný maršál Žukov. Podle historika Anthonyho Beevora seděl před podpisem dokumentu Keitel „rovně a měl zaťaté pěsti“. „Za ním vysoký důstojník plakal, aniž by pohl jediným svalem v obličeji.“ Německého polního maršála pozval následně Žukov do sálu, Keitel si sundal rukavice a podepsal kapitulaci. Válka v Evropě skončila.
Winston Churchill zdraví dav v den vítězství
Válka 8. května skončila a ulice Londýna zaplnily davy lidí. Bujaré oslavy probíhaly na náměstích a stovky lidí zavítaly i k Buckighamskému paláci. Premiér Winston Churchill měl pronést očekávaný projev k národu.
Zavítal na ministerstvo zdravotnictví a z balkonu pozdravil davy, které se zde shromáždily. Vznikla zde tak jedna z památných fotografií, na které má premiér v ústech doutník a pravici zdviženou do výšky. Jeho prsty tvoří V – vítězství.
„Mí drazí přátelé, toto je vaše hodina. Není to vítězství strany nebo třídy. Je to vítězství velkého britského národa jako celku. Byli jsme první, kteří na tomto starobylém ostrově pozvedli meč proti tyranii,“ uvedl tChurchill. Již tehdy však muž, který vyvedl Spojené království bezpečně z válečného konfliktu, varoval, že válka neskončila. Bylo nutné ještě porazit Japonsko.
„Musíme splnit naši povinnost a pomoci galantním spojencům ve Spojených státech, které zrádně napadlo Japonsko. Ruku v ruce půjdeme s nimi. A přestože to bude tvrdý boj, nebudeme těmi, kteří selžou.“
Kissing Sailor
Fotografie nazvaná Kissing Sailor zachycuje dva naprosté cizince při polibku.
Greta Zimmerová stála v úterý 14. srpna 1945 na newyorském Times Square a sledovala, jak kolem ní projíždí velká replika sochy Svobody a model mariňáků zvedajících vlajku na Iwo Jimě. Dentální asistentka však nepřišla na náměstí, aby sledovala průvod. V obědové pauze si odskočila pro noviny, aby zjistila, zda je pravda, že Japonsko skutečně kapitulovalo a válka skončila. Oddechla si.
George Mendosa se vrátil z války pár dní před oslavami. Večer předtím strávil u dívky, Rity Petryové, kterou poznal na Long Islandu a společně s ní trávil i úterní dopoledne. Pod přívalem zpráv o konci válečného tažení v Pacifiku se pár jal oslavovat a George během chvíle pocítil v žilách sílu alkoholu. Když spatřil na 42. ulici průvod, začal utíkat podél něj. Byl plný radosti a Rita jej velice rychle ztratila z dohledu.
Alfred Eisestaedt bloumal ulicemi New Yorku již několik hodin a hledal dokonalý záběr. Editoři časopisu Life po něm chtěli, aby zachytil, jak se lidé cítí během oslav konce války. Vyfotil pár žen vyhazující noviny do vzduchu a pár nadšených diváků kolem průvodu, ale spokojený nebyl. Jeho moment se však blížil.
George zahlédl mladou sestru. Alespoň tak vypadala a jemu se hlavou prohnaly vzpomínky na to, jak mu sestry zachránily během války život a pečovaly o něj poté, co se s ním potopila jedna z amerických lodí. Musel ji políbit. Přišel z boku ke Gretě a ta neměla šanci uhnout. Pokusila se ho levou rukou sice odstrčit, ale nebylo to nic platné. Moment trval tři, možná čtyři vteřiny. A Alfred Eisestaedt měl to štěstí, že jej zachytil. Ani jeden z aktérů přitom netušil, že byli fotografováni. George i jeho tehdejší přítelkyně Rita se o snímku dozvěděli až v 80. letech.
Podle amerického Institutu Dějin námořnictva dokonce Gretu ten den políbil ještě jeden námořník. Tentokrát však na tvář a mnohem jemněji.
