Slunce se kloní k obzoru a středoanatolským městem Konya zní večerní azán, volání muezzina k předposlední z pěti denních modliteb. Začíná desátý den muharramu, prvního měsíce islámského lunárního kalendáře.
Následujícího rána vyrážím do centra města v předtuše sladké odměny. Je totiž ašúra, muslimský svátek, během nějž se naplno projevuje proslulá turecká pohostinnost. Tradicí tu je podělit se se sousedy, chudými a potřebnými, ale i s běžnými kolemjdoucími o pšenično-rýžovou kaši s luštěninami, ořechy a ovocem.
A mám štěstí. V historickém centru města na prostranství mezi mešitou sultána Selima a muzeem/mauzoleem největší místní „celebrity“, perského súfijského učence Mevlany Rúmího, právě otevírá stánek s ašúrou místní radnice.
„Děláme to každý rok. Teď jsme museli dva ročníky vynechat kvůli covidu, tak jsme rádi, že jsme se letos mohli vrátit,“ svěřuje se Raşit Torun, šéf potravinářského odboru radnice, a ukazuje mi ingredience, z nichž „obecní“ ašúru připravili.
Základ je pšenice a rýže vařená ve vodě a mléku, někdy se přidává i trocha růžové vody. Chybět nesmí bílé fazole, cizrna či rozinky, mandle, lískové oříšky a arašídy. Dále třeba, sušené meruňky, fíky, zrníčka granátového jablka, skořice, meruňková jádra či nejrůznější semínka, třeba chia nebo konopná. A samozřejmě spousta cukru.
Den, kdy se stalo všechno
Muharram je posvátný měsíc muslimů, kdy je zapovězeno neboli haram veškeré válčení a bojování. Den ašúry, jehož název pocházející ze semitských jazyků znamená „deset“ nebo „desátý“, letos připadl na pondělí 8. srpna. V islámu však, podobně jako v judaismu, zahajuje den západ slunce, fakticky tedy začal již v neděli večer.
Pro šíity v tento den vrcholí jeden z nejvýznamnějších svátků, při němž si připomínají smrt Husajna ibn Alího, vnuka proroka Mohameda, v bitvě u Karbalá. Proslulým se stal jejich rituál sebemrskání a řezání do krve, ne nepodobný velikonoční tradici křesťanských flagelantů ve Španělsku či na Filipínách.
Turecká inflace vystoupala na téměř 80 procent, je nejvyšší od roku 1998 |
Sunnité, mezi něž se řadí i drtivá většina Turků, až tak netruchlí. Však to byla právě sunnitská armáda, která v roce 680 n. l. nedaleko Bagdádu tu Husajnovu porazila.
I oni si však mají co připomínat – na ašúru totiž podle koránu připadá celá řada výročí. „V tento den prorok Músá (Mojžíš) nechal rozestoupit Rudé moře a zachránil svůj lid před faraonem. Núh (Noe) se svou archou přistál po povodni na Araratu. Júnus (Jonáš) se dostal z břicha velryby. Narodil se Ibráhím (Abrahám) i Ísá (Ježíš). Ten zároveň o témže datu vstoupil na nebesa,“ vypočítává jen několik málo z nich Güneş, místní průvodce. A o ašúře prý nastane i konec světa.
Pro Turky je tento den připomínkou především dvou zmíněných událostí týkajících se Mojžíše a Noema. Někteří věřící na jejich počest drží půst, povinné to však není.
A nejdůležitější součástí tradice je právě ašúra, turecky aşure, známá také jako Noemův pudink. Tímto pokrmem totiž údajně prorok Noe a jeho rodina oslavili konec potopy světa. „Po 40 dnech už jim docházely zásoby, tak vařili ze zbytků,“ dodává Güneş.
Obchody jedou slevové akce na přísady do ašúry už několik dní. I tady se ale projevuje vysoká inflace, které země v posledních měsících čelí. Nedaří se prodávat zdaleka tolik, co v předchozích letech. Navíc podle některých tradic se ingredience mají nakupovat teprve v den velkého vaření. „Neměli byste ašúru vařit ze zásob, které už doma máte,“ tvrdí Güneş.
Instantní tradice
O Češích se říká, že by se postavili do fronty i na vlastní popravu, kdyby jim ji někdo nabídl zdarma. Turci nejsou o moc jiní. A tak se k nim jako správná Češka přidávám – v dlouhé tlačenici, jež se během pár minut vytvoří před radničním stánkem, se cítím jako doma.
Dva starší muži přede mnou se dohadují, kdo byl ve frontě dřív. Drobné babičky v hidžábech berou stánky doslova útokem a kořistí krabičky s grátis ašúrou po čtyřech pěti kusech. A hned šup do další řady opodál, kde úřad muftího konyanského guvernorátu rozdává pro změnu lokmu – smažené kroužky máčené v medu, podobné našim koblížkům či vdolkům.
Chystáte útok na Ankaru, stáhněte se z ostrovů, obvinili Turci Řeky |
Když radniční kuchaři rozdají, co navařili, a začnou „balit krám“, objeví se opodál bílo-červená dodávka a srocení davů, strkanice a rozdávání krabiček a plastových lžiček začíná nanovo. Vůz patří Kizilayi, tureckému Červenému půlměsíci, islámské obdobě našeho Červeného kříže. Ze „studijních důvodů“ se stavím i do této fronty, abych mohla porovnat, kdo vaří ašúru lépe.
Hned se přede mě nacpe snědý mužík, jenž je i při mých s bídou 165 centimetrech o dobrou půlhlavu menší. Po chvíli se na mě otočí a spustí cosi svojí mateřštinou. „Promiňte, nemluvím turecky,“ vypadne ze mě automatická odpověď v turečtině, kterou mám pro tyto případy pečlivě našprtanou.
„Ptal se, jestli jste tu nestála dřív než on,“ říká mi anglicky mladá žena, která čeká ve frontě se svou kamarádkou hned před námi. Moderně oblečené dívky působí v centru konzervativní Konye, kde většina žen chodí zahalená, poněkud nápadně – stejně jako já. A instinkt mě nemýlí. „Jsme z Ankary, já jsem se sem přestěhovala za prací teprve před dvěma týdny,“ říká mi Büşra. „Irem mě přijela navštívit,“ ukazuje na svou přítelkyni.
Konya má zhruba tolik obyvatel co Praha, atmosféra je tu ale spíše maloměstská. Vaření a sdílení ašúry je však tradicí stejně silnou tady jako v pětimilionové metropoli Ankaře. „Naše rodiny vaří ašúru rok co rok a rozdáváme ji sousedům. Sousedé ale vaří také, tak si vlastně spíš vyměňujeme,“ vypráví Irem. „V Turecku je nepsaný zákon, že když vám někdo přinese něco k jídlu třeba na talíři nebo v misce, nemůžete mu jeho nádobí vrátit prázdné. Musíte také něco uvařit a přinést,“ dodává Büşra.
V Turecku po jeho týmu i stříleli. Při rohu vás musí chránit policisté se štíty, vzpomíná Kadlec |
Plná dojmů si chci ašúru vyzkoušet i doma. Nadšení mě opouští, když zjistím, že podle receptu je nutno vařit každou z mnoha ingrediencí zvlášť a smíchat je až nakonec. Tolik hrnců ani nemám. Fazole i cizrnu je navíc třeba několik hodin předem máčet.
Záchrannou ruku mi podává jedna nejmenovaná německá potravinářská společnost, známá i u nás, která tu v supermarketech prodává ašúru v instantní verzi – stačí krátce povařit jako pudink. I tisícileté tradice se dnes dají strčit do malého pytlíku.
Beru instatní ašúru jako základ a přihazuju do košíku sušené meruňky a několik druhů oříšků, kterými svůj kulinářský výtvor vylepším. Napoprvé se povedl, konyanská radnice i Červený půlměsíc se s těmi svými můžou jít bodnout. A příští rok zkusím uvařit tu opravdovou ašúru, od základu.
Tak tedy afiyet olsun neboli dobrou chuť!
