NOMÁDI: Zkratka z Austrálie do Evropy zavedla českého fotografa do Afriky

Ať už objektiv zamíří na pustiny v Namibii, nebo do rozesmátých dětských tváří kdesi pod rovníkem, vždycky jsou to působivé snímky. Fotograf Antonín „Tony“ Růžek měl v posledních dvou letech nespočet příležitostí je pořídit, protože cestoval po Africe obytnou dodávkou a dnes má na kontinentu i rodinu. Proč se z Austrálie vypravil do Evropy, vysvětluje v rozhovoru, který jsme spolu vedli přes e-mail.

Jak dlouho žijete v obytném autě?
Do auta jsme se natrvalo přestěhovali v říjnu 2019. Stalo se to shodou okolností na narozeniny mé tehdejší dlouholeté přítelkyně. Nejdřív jsme vyráželi na několikatýdenní cesty hlavně do okolí Nového Jižního Walesu, Victorie a Jižní Austrálie. Stále jsme však měli v Sydney k dispozici svůj byt, kancelář a fotostudio takříkajíc v jednom.

Proč jste se tehdy do obytňáku přemístili? Krize středního věku?
Jestli krize středního věku znamená, že si člověk po 25 nebo 30 letech chození do práce nebo podnikání uvědomí, že by si chtěl taky plnit své sny jindy než jen během dovolené, tak ano! Myslím, že čekat na starobní důchod, „až jednou bude čas“, je velká hloupost. Lidi by si měli plnit sny, dokud si je můžou ve zdraví užít.

Jak se vybírá dodávka pro cestování po Africe? Co by takové auto mělo „umět“?
Nikdy jsme nevybírali dodávku jenom pro Afriku. První dva měsíce jsme hledali dodávku pro Austrálii. Pak nám došlo, že chceme objet celý svět – kam až to jen půjde. Takže místo „alkovny“ jsme pořídili „vestavbu“. Původní plán předpokládal, že pošleme auto do Malajsie a pojedeme jihovýchodní a centrální Asií do Evropy. To bohužel i po oficiálním konci pandemie covidu-19 v lednu 2022 stále ještě nebylo možné. Překopal jsem tedy všechny plány na Sibiř a Rusko s tím, že dodávku pošleme do Vladivostoku. To nám pro změnu bohužel zhatil Putin tím, že začal válku. Takže nám žádná jiná cesta do Evropy než přes Afriku nezbyla.

A k autu: Jediná důležitá věc je, aby mělo podvozek co nejvýš. To, že člověk občas zapadne, se stane, i když má 4x4 nebo 6x6. To bych vůbec neřešil. Naopak, pokaždé když zůstanu viset někde v písku nebo blátě, těším se, koho nového zase potkám a jaké přátelství možná nastartujeme.

Fiat Ducato máme spojený s evropským automobilovým trhem. Je to v Austrálii a Africe raritní dodávka?
Vůbec ne! I v Austrálii drží Fiat největší podíl na „obytňákovém trhu“. Když chcete vestavbu, je Sprinter prostě moc úzký na to, aby se tam vešla postel napříč. To pak rozhodí rozvržení celého auta. Australané si taky myslí, že servis a náhradní díly na mercedesy jsou dražší než na fiaty. To možná pravda je, možná není.

A v Africe?
V Africe jsem potkal jediný fiat, a to v Tanzanii. Byla to francouzská rodina, která původně dojela pod rovník přes Egypt a toulala se pár let Afrikou. Tradiční evropské obytňáky v Africe vlastně neexistují.

Proč jste vlastně nejeli klasickým off-roadem s náhonem na všechna čtyři kola a střešním stanem?
Myslím, že pokud jedete na měsíc nebo pár měsíců a nevadí vám přespávat v autě, je off-road fajn volba. Ale my jsme chtěli opravdový domov – být díky dodávce všude ve světě doma. Je to obrovská změna pohledu na věc, která mě samotného dost překvapila. Dneska to vidím jasně. Prostě pokud nemáte svůj záchod, koupelnu a pořádnou ledničku, tak v autě jen přespáváte. A dřív nebo později začnete jezdit akorát z kempu do kempu. To jsme nechtěli, takové cestování nás nebaví a nezajímá.

Při pohledu na fotky vašeho auta vidím v porovnání s naším ducatem jen drobné změny: na zadních dveřích jsou zavěšena dvě rezervní kola, na střeše pak klimatizace obytného prostoru. Osvědčila se tato konfigurace?
Obaly na zadních dveřích zakrývaly sundaná kola z horských kol. Rámy jsme vozili v autě, kde zabírají daleko míň místa, není důvod mít kola uvnitř vozu. Klimatizace je naprostá hloupost. Samozřejmě nemáme dostatek energie v bateriích, abychom si ji mohli bez připojení k zásuvce někdy pustit. Šlo o to, že bychom tenkrát v Austrálii museli na stejné auto bez klimatizace čekat o osm měsíců déle, a o moc levnější by to stejně nebylo. Další věc: kdyby nám auto náhodou nesedělo, jen stěží by ho někdo v Austrálii bez klimatizace koupil. Prostě naprostá většina Australanů je zvyklá jezdit z kempu do kempu, od zásuvky k zásuvce. Mají v hlavě, že klimatizace je nutnost.

Dneska už „Maluch“ – naše dodávka – vypadá jinak. Musel jsem všechno ze střechy uřezat, abychom mohli dodávku naložit do kontejneru. A vzadu teď místo dvou horských kol vozím jen jedno a lehkou motorku. Ještě se tam vždycky, i dneska, vejdou dva páry lyží, které jsou vlastně nejdůležitější.

Teď vás budu citovat: „Když jsme odjížděli z Austrálie, dal jsem dohromady aparát, jak si jednoduše nabrat vodu přímo z řeky. V podstatě jde akorát o 12voltové ponorné čerpadlo s dostatečně dlouhým kabelem a hadicí, abychom dosáhli zpátky na silnici a naplnili vodní nádrž, co visí pod obytňákem. Bohužel se ukázalo, že za celých 18 měsíců toulání se Afrikou jsem tenhle zlepšovák využil přesně… ani jednou!“ Jak se tedy doplňuje voda v Africe?
Nejjednodušší je najít někde veřejný kohoutek a natáhnout si hadici. Alternativou jsou veřejné pumpy ve vesnicích: napumpuju si do kanystru nebo lavoru a tím mým ponorným čerpadlem to vysrknu do díry na straně auta. Takže nakonec ta ponorná pumpa, dneska se zkrácenou hadicí i kabelem, přece jen trochu slouží. V horách občas při silnici najdete nějaký žlab, kam ze stráně stéká voda – tam je to taky v pohodě. Někdy za vodu rád zaplatím, když vidím, že platí i místní.

Mimochodem, byla součástí zmiňovaného aparátu nějaká filtrační jednotka? Přece jste neplánovali plnit nádrže na vodu přímo z řeky, nebo ano?
Mám filtr na hrubé nečistoty, ale nikdy jsem ho nepoužil. Vozím s sebou ještě další dva filtry. Jeden uhlíkový, který vezme případnou pachuť z vody, druhý stříbrný od australské značky B.E.S.T., kterému věří celá Austrálie. I když se náhodou dostanete někde v Africe ke kohoutku, tak voda většinou sotva kape. Prostě není tam žádný tlak, aby vodu přes filtr prohnal. Takže jsem si trochu upravil dřez v autě, abych mohl přidělat filtr tam a hnát filtrovanou vodu do flašek z tanku přímo v autě. Balenou vodu jsem kupoval jen zcela výjimečně. Třeba pár týdnů v Ugandě, kde jsem jezdil s místní holkou a ta nad mou filtrovanou vodou ohrnovala nos a chodila si kupovat svoji. Tak jsem to od ní na chvíli odkoukal.

Jak se nakupuje na africkém venkově? Karty asi neberou, že…?
Karty kolikrát neberou ani v hlavním městě. Bankomaty někde ve velkých městech existují, ale poplatky můžou být příšerné. Nejlepší je najít benzinku, která karty bere, a ukecat je, aby vám z ní stáhli peníze a dali vám hotovost. Často je problém jim to vůbec vysvětlit, ale když se to povede, ušetříte v některých zemích třeba i 30 procent na poplatcích. Doporučuju vzít si s sebou stodolarové bankovky. Čím novější, tím lepší, pokud možno nepřeložené. Na padesátidolarovky nebo dvacky a menší je kolikrát i o 30 procent horší kurz. Takže vezměte jenom stovky. Padesátky, dvacky a nižší nechte doma. V některých zemích, jako je třeba Malawi nebo Burundi, se dají stodolarovky vyměnit na ulici v daleko lepším kurzu, než jaký dostanete v bance nebo ve směnárně.

Cestujete sám? Může být cestovatel v Africe osamělý?
Tři a půl roku jsem jezdil po Austrálii se svou dnes už bývalou přítelkyní. Afriky se bohužel na poslední chvíli lekla a oznámila mi, že nejede a naskočí si, až dorazím do Evropy.

V Africe se občas stalo, že jsem jel pár dní nebo i pár týdnů s někým místním. Z osamělosti jsem ale měl trochu strach. Třeba v jižní Namibii se mi párkrát stalo, že jsem nikoho celý týden nepotkal. Ale ukázalo se, že moje podvědomí funguje parádně: než se mi začalo opravdu stýskat, sám jsem podvědomě skončil na pár dní v nějaké rodině nebo vesnici, kde si mě pár rodin pár dní „předávalo“. Prostě to nakonec vůbec žádný problém nebyl a osamělost jsem nikdy necítil.

Během cesty po Africe jste napsal, že se od Afričanů můžeme učit „hlavně vděčnosti, radosti ze života, skromnosti, respektu jeden k druhému, jednoduchosti, nezávislosti na úřadech a systému, ba naopak zodpovědnosti za druhé včetně sousedů“. Skoro to vypadá, že Afrika je podle vás ideální kontinent pro život. Nebo se pletu?
Podle mě je Afrika bez diskuse daleko nejhorší kontinent. To myslím ze všech šesti obydlených, po kterých jsem měl možnost cestovat – a na většině z nich i chvíli žít. Bez diskuse! V Africe jsou mraky průšvihů, se kterými se zbytek světa už dávno vypořádal: každodenní výpadky elektřiny, nedostatek vody, neexistence kanalizace… S tím jde ruku v ruce řada onemocnění, namátkou malárie či AIDS, které zdravotnictví vůbec nezvládá. S pár výjimkami, jako je třeba Malawi, kde je zdravotní péče zadarmo, si většina lidí ani návštěvu u doktora nebo v nemocnici nemůže dovolit. Další věcí jsou dopravní nehody. V noci se jezdí bez světel, autobusy jsou přetížené, všechna auta i motorky jsou ve zbědovaném technickém stavu. Šílená, pro nás nepředstavitelná kriminalita v zemích, jako je JAR, demokratické Kongo, tedy bývalý Zair, nebo Burundi. Prostě bez diskuse má Afrika klidně stokrát víc negativ než celý zbytek světa.

A nějaká pozitiva?
Jasně. Děti si můžou ve vesnicích, kudy nevedou hlavní silnice, hrát kdekoliv. Vychovává je celá vesnice, postaví si svůj „bunkr“ klidně každý den a mají pořád možnost rozumět přírodě na takové úrovni, která v Evropě prostě není možná. A je jedno, do kolika kroužků své děti přihlásíte a na kolika letních táborech už byly. Ta krásná Afrika naštěstí stále ještě existuje. O takovém světě si v Evropě můžeme přečíst tak akorát v Andersenových pohádkách. Za chvíli kvůli TikToku, ChatuGPT nebo čemukoliv jinému v našem chytrém telefonu už ani to ne.

Vystudoval jste vysokou školu zaměřenou na fotografii. Na jaké nejfotogeničtější místo jste v Africe zatím narazil?
Nejvíc mě uchvátila Spitzkoppe ve střední Namibii. To je místo, kde se při západu slunce místo focení posadíte na zadek a rozbrečíte se nad tou nádherou.

Mě nadchly vaše fotky z rezervace 𝐃𝐞𝐚𝐝𝐯𝐥𝐞𝐢 & 𝐒𝐨𝐬𝐬𝐮𝐬𝐯𝐥𝐞𝐢. Baví vás obecně fotit spíš přírodu, nebo lidský mumraj?
Táta mi dal do ruky první foťák možná dřív, než jsem šel do školy. Nejvíc mě tenkrát zajímal hmyz, což byla dost technická výzva. V Austrálii jsem za prvních šest let prochodil všechny fotografické kurzy, co v Sydney existovaly. Nejvíc jsem fotil hory a ledovce – ať už na výpravách v Nepálu, Tibetu, Aljašce, nebo nejčastěji na Novém Zélandu. Rád jsem fotil i své kamarády, co uměli lézt po skalách a ledu líp než já. Byl to pro mě adrenalin, viset někde ve stěně na laně a vědět, že mi nemůže žádný filtr, natož objektiv upadnout. Přírodu a hlavně hory fotím pořád nejraději. Po pár měsících v Africe, když mně konečně došlo, o čem Afrika je, jsem v sobě našel obdiv pro místní lidi. Začal jsem cvakat dokumentární a reportážní fotky. Hlavně proto, abych je mohl ukázat lidem na Západě a nadchnout je pro to krásné, co v Africe stále najdete, a nikde jinde na světě už to prostě neexistuje.

Když vás člověk sleduje na sociálních sítích, může mít pocit, že vaší osobní misí je ukázat pomocí drobných črt a fotek každodenní africký život. Proč? Zdá se mi, že celý svět z nějakého důvodu cítí jakousi hanbu za Afriku. Proto se o ní ve zprávách nic ani nedozvídáme. Nebo jste slyšeli, že třeba poslední týden v únoru konžští rebelové, s velkou pravděpodobností podporovaní rwandskou vládou, rozpoutali konflikt, kvůli kterému musely čtyři miliony lidí odejít ze svých domovů? Představte si, že by se tohle stalo v Evropě... Nebo že v dubnu 2023 začala válka v Súdánu a dnes tam už třetím rokem trpí miliony lidí hladomorem? Afrika od nás nic nechce. Nevím, proč se celý svět tváří, že ano.

Považujete za velkou chybu, když turisté a obecně Západ v Africe rozdávají dárky. Doslova jste napsal: „Jediný, co to způsobilo, je, že se Afričané naučili, že věci jsou zadarmo, pokud se objeví ve správný čas na správném místě. To jim vzalo důstojnost, víru a pocit, že jsou schopni věci dělat sami.“ To zní dost depresivně…
Když se pojedete podívat do Zambie na Viktoriiny vodopády a rozhodnete se někomu na ulici předat dárek, místní vláda to bude považovat za trestný čin. Proč? Protože tamní děti kvůli turistům a žebrání přestaly chodit do školy. A děti, které nežebrají, jsou svými rodiči nuceny chodit žebrat na nejbližší křižovatku. Tohle mi zní daleko depresivněji, než co jsem o tom napsal já. Ale taková je bohužel realita. Trefně to nedávno řekl Tomáš Vejmola: „Pomoc má smysl jen tehdy, když posiluje, ne když oslabuje.“

Drží Afriku nad vodou tamní ženy? Protože z fotek to na první pohled vypadá, že pracují hlavně ony.
Říká se, že až 80 procent všeho v Africe bylo a je vybudováno ženami. Bral bych takové „statistiky“ s velkou rezervou, ale určitě je na tom nemálo pravdy. Rovnost mezi pohlavími v Africe ještě není. Chlapi mají pocit, že z nějaké „povinné důležitosti“ pro ně obyčejná práce není vhodná. Řada chlapů vám řekne – a opravdu tomu věří –, že oni dělají tu těžkou práci: například vozí úrodu na trh, protože je to těžký náklad. To, že to dělají jednou za měsíc a od souseda si na to půjčí motorku, už nikdo nevidí. Na druhou stranu ženy a děti chodí na pole s motykami kolikrát každý den.

Jakou zemi můžete na základě vlastní zkušenosti doporučit k návštěvě nomádovi, který se chce v Africe rozkoukat?
Budu mluvit pouze o subsaharské Africe, protože na severu jsem ještě nebyl. Dvě země, kde dává smysl půjčit si auto, jsou Namibie anebo ještě levnější JAR. Ale v případě Jihoafrické republiky bych okamžitě vyrazil za hranice – buď právě do Namibie, nebo do Botswany, nebo do Zimbabwe. Kdyby si tam někdo chtěl koupit svoje auto na delší dobu, doporučil bych Kapské Město, kde obvykle končí expedice a cestovatelé tam své vozy prodávají. Občas se tam objeví nádherný náklaďák, se kterým by se dalo po západním pobřeží dojet až do Evropy.

Vystudoval jste v Sydney obor vizuální umění – fotomédia. Kvůli tomu jste do Austrálie odešel?
To mě napadlo až asi po šesti letech v Austrálii, kdy jsem začal přemýšlet, který diplom by byl nejužitečnější pro získání práce fotografa. Ve stejné doby, kdy jsem začal studovat vizuální umění, jsem si založil vlastní studio. Hned v prvním semestru mi totiž došlo, že dává větší smysl pracovat jako freelancer než čekat s diplomem, až mě někdo zaměstná. Ve druhém semestru už jsem to byl já, kdo zaměstnával polovinu spolužáků.

Cestoval jste po australské divočině? Jak se takové cestování liší od toho, co teď zažíváte v Africe?
Austrálie je civilizovaná, naprosto bezpečná země, na karavaning absolutně ideální. Na druhou stranu, když Austrálii jednou nebo dvakrát objedete, začne to být trochu nuda. V Africe na vás čeká překvapení za každým rohem. Ujedete pár kilometrů, a v té samé zemi si připadáte jako v jiném světě. Lidé používají jiný jazyk, věci fungují jinak. Prostě v Africe je každých pár kilometrů vzrůšo.

Zůstanete v Africe, vrátíte se do Austrálie, anebo nakonec dokočujete až do Česka?
Afrika mi mou cestu kolem světa nádherně „zkomplikovala“. Dneska mám v Tanzanii ženu a svého prvního syna, bezpochyby cestovatele a tuláka jako já. Zatím se nám podařilo získat po šesti měsících alespoň rodný list. Teď pracujeme na získání obou cestovních pasů, což může trvat až rok a půl. Jako občan Tanzanie automatické právo na mezinárodního cestovní pas nemáte. Ale věřím, že se nám to podaří. Pak budeme usilovat o schengenská víza a chceme spolu projet Evropu.

Díky tomu, že jsem už jako teenager odjel do Kanady, do Spojených států a pak doputoval až do Austrálie, Evropu vlastně vůbec neznám. Plánuju v Česku strávit tři měsíce na podzim a tři měsíce na jaře ježděním po besedách. Uvidím, jak mi to půjde, jak mě to bude bavit a jaký bude zájem. Žít v Česku natrvalo zatím neplánujeme.