Podle analytiků jediná jistota před pondělním hlasováním je, že v čele vlády stane buď šéfka Konzervativní strany Höyre a dosavadní premiérka Solbergová, nebo předseda Dělnické strany Jonas Gahr Störe. Zatímco Solbergová se prezentuje jako záruka pokračujícího ekonomického růstu, labouristický vůdce Störe slibuje, že posílí sociální stát, ovšem za cenu opětovného zvýšení daní, které konzervativní vláda snižovala.
Konzervativci ani labouristé nemají naději získat většinovou podporu, takže pro výsledek voleb budou klíčové zisky menších stran. Podle posledního průzkumu deníku Aftenposten by čtveřice pravicových uskupení, tedy Konzervativní strana Höyre a populistická, protiimigrační Strana pokroku, které tvoří současnou menšinovou vládní koalici, spolu s Křesťanskou lidovou stranou a Liberální stranou Venstre mohla obsadit těsnou většinu 85 poslaneckých míst ve 169členném Stortingu. Dělnická strana Jonase Gahra Störeho a její středoleví spojenci, Strana středu a Socialistická levicová strana, si společně s marxistickými Rudými v průzkumu připsaly zisk 77 křesel. Zbylých sedm mandátů připadlo Straně zelených, která se označuje za nezávislou a je připravena s kýmkoli kromě Strany pokroku vyjednávat.
Analytici ale upozorňují, že nebývale mnoho norských voličů, téměř 15 procent, bylo krátce před volbami stále nerozhodnutých, a Dělnická strana je známá tím, že dokáže voliče na poslední chvíli mobilizovat. Naděje pravicového bloku by také mohlo zmařit to, že některé menší strany nemusejí překonat čtyřprocentní hranici nutnou pro vstup do parlamentu. Křesťanskou lidovou stranu totiž v průzkumu podpořilo jen 4,6 procenta dotázaných a Liberální stranu Venstre 4 procenta respondentů.
Vláda konzervativců a populistů ze Strany pokroku, která nastoupila k moci v roce 2013, se musela od léta 2014 potýkat s prudkým poklesem cen ropy. Při řešení ekonomických problémů si Norsko pomohlo značným čerpáním ze svého fondu bohatství, kam země již řadu let střádá ropné zisky a jehož objem dosahuje téměř bilionu dolarů. Za to vláda sklidila jistý díl kritiky, díky využití fondu a snížení daní se však norská ekonomika opět vrátila k růstu, což vzalo vítr z plachet opozičním stranám.
Ropná krize, která připravila v norském ropném průmyslu o práci 50.000 lidí, nicméně dala Norům pocítit, jak moc jsou na této surovině závislí. A poprvé také v zemi vyvolala seriózní debaty o hledání náhradních zdrojů. K tomu přispěl i fakt, že vzhledem k vyčerpávání zásob ropy v Severním moři se průzkum nových ložisek přesouvá do arktické oblasti, což u ekologicky uvědomělých Norů vyvolává nesouhlas.
Nutnost omezit těžbu ropy prosazovaly v kampani především malé strany. Nejradikálnější je Strana zelených, která slibuje, že bude usilovat o zastavení průzkumů nových nalezišť ropy a postupné ukončování produkce této suroviny, zajišťující polovinu norského exportu, během následujících 15 let. „Nepodpoříme vládu, která nepřijme naše ultimátum,“ prohlásil jeden ze dvou vůdců Zelených Rasmus Hansson, což však konzervativci i labouristé předem odmítli. Alternativy, které Zelení k těžbě ropy nabízejí, jako například obnovitelné zdroje energie, lesnictví či rybolov, zdaleka nejsou tak lukrativní. Navíc po zlepšení ekonomické situace v zemi již není otázka transformace ekonomiky vnímána tak naléhavě.
Druhým závažným problémem, který v uplynulém volebním období řešila vláda premiérky Solbergové, byla uprchlická krize v Evropě v roce 2015. Během ní přišlo do Norska, které má 5,3 milionu obyvatel, rekordních 31.000 žadatelů o azyl. Obav z přílivu uprchlíků se pokusila využít protipřistěhovalecká Strana pokroku, její podpora ale stoupla v době uprchlické krize jen mírně a přechodně. Důvodem bylo i to, že Strana pokroku vystupovala se svými kritikami z méně výhodné pozice vládní strany. A také fakt, že většina Norů hledí od teroristických útoků ultrapravicového radikála Anderse Behringa Breivika na tuto stranu, jejímž byl Breivik kdysi členem, s nedůvěrou.
Stejně jako při minulých volbách ani letos v kampani nefigurovala otázka případného vstupu země do Evropské unie, který Norové odmítli v referendech v letech 1972 a 1994, také proto, že veřejné mínění nadále není členství Norska v EU nakloněno. Některé politické strany, ať už z levé či pravé části politického spektra, nicméně chtějí v souvislosti s brexitem znovu projednat vztahy Norska s Bruselem.
