Ázerbájdžán získal u Karabachu zpět druhý ze tří okresů, na který má právo díky mírové dohodě |
Tak vypadalo úterní oficiální „předání“ třetí a poslední oblasti, která na základě dohody o příměří uzavřené 9. listopadu mezi Arménií, Ázerbájdžánem a Ruskem přechází pod ázerbájdžánskou správu. Baku s tím nijak neotálelo: ázerbájdžánští vojáci vjeli do Lačinského okresu jen pár minut po půlnoci místního času.
V předchozích dnech již Azerové převzali kontrolu nad Agdamským a Kelbadžarským okresem, které tvoří– stejně jako Lačinský region – „obal“ centrální části Náhorního Karabachu. Celý sporný region byl až do vypuknutí války mezi Arménií a Ázerbájdžánem na konci září tohoto roku spravován úřady mezinárodně neuznané (avšak Arménií podporované) Republiky Arcach.
  |
Ze všech tří oblastí, které nyní mění své pány, má Lačinský okres největší strategický význam. Vede jím totiž tzv. lačinský koridor, úzká oblast kolem jediné silnice spojující Arménii s vlastním Karabachem. Podle dohody o příměří má být volný průjezd koridorem i nadále zachován.
Nový domov: Jerevan
Arménie byla k příměří donucena nepříznivou situací na bojišti, kdy její jednotky ustupovaly před útočícími ázerbájdžánskými vojsky. V Arménii je situace vnímána jako potupná porážka a podle korespondenta BBC vládla mezi arménským obyvatelstvem v Lačinském okrese během posledních dní a hodin před odevzdáním území Azerům ponurá, pesimistická atmosféra: „Ženy i muži pláčou a objímají se (…) mnozí zapalují poslední svíčky na místech, která byla skoro po třicet let jejich domovem. Jejich příští destinace se jmenuje Jerevan.“
Před začátkem bojů žilo v Lačinském okrese asi 70 000 lidí, téměř všichni etničtí Arméni. Kolik z nich se pod tíhou změněné situace rozhodlo raději odejít do Arménie, nelze zatím ani odhadovat.
Některé zprávy z oblasti mluví o „zcela vylidněných vesnicích“, nicméně pravdivost těchto tvrzení zatím nelze nezávisle ověřit. Jsou i tací, co se – navzdory nejisté budoucnosti – rozhodli zůstat, jako třeba Levon Georgijan, majitel obchodu s potravinami v největším městě Lačinu.
„Bojím se jen Boha. Jsem tu dvaadvacet let, začínal jsem z ničeho, všechno jsem vybudoval vlastníma rukama. Snad bude možné pokračovat,“ svěřil se osmačtyřicetiletý muž katarské televizi al-Džazíra. Zda mu optimismus vydrží, ukážou příští týdny a měsíce. Z předávaných oblastí nebyly v posledních dnech hlášeny žádné incidenty – jistě i proto, že na pořádek tam podle dohody o příměří dohlížejí ruští vojáci.
Vliv Moskvy roste
Jsou to právě Rusové, kteří prostřednictvím nové situace posilují svůj vliv na neklidném Kavkaze. Dohoda o klidu zbraní z 9. listopadu obsahuje pasáž o rozmístění celkem téměř dvou tisíc ruských ozbrojenců plus armádní techniky.
Turci se tlačí do Náhorního Karabachu. Etničtí Arméni prchají, zůstává po nich spálená země |
Ti mají garantovat klid podél linie styku mezi Arménií (respektive zbytkem Náhorního Karabachu) a Ázerbájdžánem. Mandát ruské vojenské přítomnosti je stanoven na pět let, s možností prodloužení.
Ruská armáda má specificky dohlížet na Lačinský koridor a také na nově vzniklou tranzitní trasu spojující hlavní část Ázerbájdžánu s územně oddělenou Nachičevanskou autonomní oblastí. Tento tranzit povede přes jižní část arménského území; Nachičevan byl dosud dostupný jen letecky, případně po zemi z Íránu a Turecka. Rusové tím získají kontrolu nad klíčovými dopravními trasami v oblasti.
Arménie i Ázerbájdžán byly až do roku 1991 součástí Sovětského svazu jako tzv. sovětské socialistické republiky. Ozbrojené střety kvůli statutu a příslušnosti Náhorního Karabachu začaly již o několik let dříve a v roce 1994 skončily porážkou Ázerbájdžánu.
Z hlediska postsovětské geopolitiky mají Rusové mnohem blíže k Arménií, což odrážejí i vzájemné smlouvy o spolupráci upravující také vojenskou kooperaci. Na jejich základě funguje mj. silná ruská vojenská základna v arménském městě Gjumri. V posledním konfliktu v Náhorním Karabachu se však Rusové vojensky neangažovali.
