LN: Jednání o brexitu prý váznou a britská vláda se bojí přiznat, jaká je to katastrofa. Jak to vidíte vy, jeden z největších zastánců tzv. tvrdého brexitu? Skutečně se nic nestíhá, nebo je to jen pohled Bruselu, který Brity špatně chápe?
HENRY NEWMAN■ Studoval politologii a arabistiku na univerzitách v Oxfordu a Harvardu. ■ Pracoval jako zvláštní poradce ministra spravedlnosti, vyučoval jako externista na School of Oriental and African Studies. ■ Neúspěšně letos kandidoval za konzervativce v britských parlamentních volbách. ■ Od ledna 2017 vede vlivný euroskeptický think tank Open Europe. |
Řekl bych, že převládá řada potíží, která souvisí s faktem, že cestou vystoupení z EU zatím nikdo nešel. Navíc premiérka Theresa Mayová ztratila většinu v parlamentu. Já jsem ale optimista – mimo jiné proto, že Mayová je stále velmi populární. Nikdo také nezměnil názor na vystoupení z EU – pořád je to podle průzkumů 55 procent pro a zbytek proti. Stejně jako v referendu.
Ano, britská vláda udělala chyby. Myslím si ale, že největší chybou byl krok Bruselu, který rozdělil jednání o brexitu na dvě fáze – nejprve na tu rozvodovou, pak teprve na fázi, kde se budeme bavit o dalším uspořádání vzájemných vztahů. Zkomplikovalo to řadu věcí – třeba debatu o tom, kolik musí Britové doplatit do společného rozpočtu. Jsem přesvědčen, že obě fáze měly běžet paralelně.
LN: Když se ale rozvádí manželství, partneři také nejdříve jdou od sebe a až pak uvažují, jak si zajistit korektní vztahy do budoucna.
No, já se nikdy nerozváděl. Nechci tu analogii rozebírat, ale fakt je, že z článku 50 Smlouvy o EU, kde se o vystoupení mluví, o nějakých fázích není zmínka. Koneckonců ani technické otázky, jako je finální účet, který budou Britové splácet, jsou zároveň hodně politickými otázkami. Není je možné rozdělovat do dvou fází.
LN: Britský ministr financí Philip Hammond nedávno vyčlenil v rozpočtu na příští rok tři miliardy liber na „budoucí příležitosti související s brexitem“. Vy tomu sousloví rozumíte?
Myslím, že Hammond chtěl zdůraznit, že o budoucím vztahu EU–Velká Británie nic nevíme. Ale relativně rychle musíme vybudovat třeba instituce, které budou vybírat nová cla. Totéž ostatně musí udělat i EU. Bez ohledu na to, jestli do března 2019 bude nějaká smlouva na stole. Proto je třeba počítat dopředu i s dodatečnými náklady.
LN: Probíhá debata o tom, k jaké zemi se chce Británie po vystoupení z EU připodobnit. Půjdete ve stopách Norska, nebo to bude volnější svazek, řekněme jako mají s EU Švýcaři?
Potřebovali bychom debatu, která by šla více do hloubky. Je fakt, že v Bruselu jsou slyšet především lidé jako je exkomisař Peter Mandelson nebo Nick Clegg (bývalý předseda britských liberálů, pozn. red.), kteří říkají, že Británie se mění a žádný brexit nakonec není potřeba. To není pravda. Přiznejme si, že po březnu 2019 bude Velká Británie třetí zemí ve vztahu k EU.
Jistě bezprostředně poté nastane nějaká přechodová, implementační fáze. Ale co po ní? Zmínil jste Norsko nebo Švýcarsko. Tudy ale podle mě cesta nevede. Protože jestliže chceme vystoupit z vnitřního trhu, musíme vystoupit i z celní unie. Proč bychom měli přejímat některé nové normy EU, když nebudeme u jejich zrodu? Tady platí heslo „žádná regulace bez reprezentace“. Nemůžeme být novým Norskem ani Švýcarskem. Spíš bych řekl, že to uspořádání vztahů s EU bude blízké Kanadě. Tedy ne součást bloku Evropského hospodářského prostoru, ale země mající s EU extra smlouvu, jako je smlouva CETA mezi EU a Kanadou.
  |
LN: Smlouva EU–Kanada se dojednávala sedm let. Bude stejně dlouhá i přechodová fáze ve vztahu EU a Velké Británie?
Tahle fáze nemůže trvat tak dlouho. Můj odhad je, že do konce roku 2020 se toho navenek mnoho nezmění. Technicky Velká Británie členem již nebude, ale dobrovolně bude unijní legislativu dodržovat.
Pak se to ale musí změnit – již jen kvůli voličům, kteří budou chtít změnu, budou chtít nějaké výsledky. A ještě k vaší zmínce o sedmi letech vyjednávání s Kanadou. Británie je přece jiný případ. Protože výchozím bodem bude na rozdíl od Kanady plná harmonizace s právem EU a nulové cla a tarify. Budeme se bavit, co zavést, ne co nově sjednotit.
Jistě, nebude to snadné. Nejdůležitější ale je politická vůle. Ať už bude v čele Evropské komise a Rady stát kdokoliv, půjde to jen pokud bude vůle jednat s Brity jako s partnerem.
LN: Zmínil jste přechodnou fázi – to platí i o hraničním režimu ve Velké Británii? Vzniknou hned v roce 2019 závory na každé silnici?
Předně – již teď je britský hraniční režim odlišný od toho, který máte ve střední Evropě, protože my nejsme součástí Schengenské úmluvy. I přes volný pohyb se kontroly provádějí. Existuje samozřejmě specifický režim pohybu osob vůči Irsku a ostrovu Man, který není součástí EU.
V záležitosti zboží to bude složitější. Ani tady ale nemusejí být hranice fyzické. V době moderních technologií není přeci složité sledovat trasu dodávky, a pokud budete registrováni zároveň v Británii a třeba v Irsku, nevidím důvod, proč by kamiony měl někdo zadržovat na hranici.
LN: Nebojíte se pašování zboží?
To se ale dělo i v minulosti, kdy existovaly velké rozdíly v ceně alkoholu a cigaret a do Británie se obojí vozilo ilegálně.
Víte, jak Irská republika, tak Severní Irsko, je jednou biologickou jednotkou. A nadále by měla zůstat. Protože jak chcete třeba kontrolovat pasoucí se krávy, pro něž samozřejmě hranice nemají žádný význam? Záleží na dohodě mezi Irskem a Velkou Británií. Brusel to bude muset akceptovat jako speciální případ.
LN: Není to ale totéž jako zůstat jednou nohou v EU, což kritizujete?
Jistě, nelze sedět zároveň na dvou židlích. Na druhou stranu nevím, proč by tato výjimka nemohla být realizovatelná za předpokladu, že si ji dojedná Británie s Irskem. Již nyní najdete nečlenské země EU, kterým Brusel nabízí extra podmínky vzájemného obchodu. Stačí se podívat na projednávanou dohodu s Japonskem.
LN: V Česku teď běží debata, jestli by se měl přijmout zákon o referendu. Jeden tábor říká, že je to nebezpečné, protože lidé nevědí, o čem skutečně hlasují. Druzí argumentují přímou demokracií a říkají, že i když referendum může mít špatné důsledky, pořád je to vůle lidu. K čemu byste se přiklonil vy?
Neznám detailně českou politiku, ale měl bych k tomu dvě poznámky. Zaprvé je fakt, že z referenda na nějakou specifickou otázku se může stát hodně široké téma. A za druhé samo referendum nikdy neřeší podstatu věci. Dobrým příkladem je Británie. V roce 1975 jsme měli referendum o EU, ale ten problém dál přetrvával dalších 41 let až do brexitu. Měli jsme referendum o skotské nezávislosti, ale dosud se tím nic nevyřešilo.
Příliš mnoho referend škodí, nechtěl bych skončit jako Švýcaři nebo Italové. Ale stojíte před důležitým ústavním rozhodnutím a potřebujete se opřít o širší názor. Jsem přesvědčen, že britské referendum o brexitu bylo nevyhnutelné, i když jsme pak mohli přečíst, že ho podporovali Rusové a že lidé podlehli tlaku bulváru.
Britové ale stáli před zásadním problémem – lidé volali po změnách v EU, která ale nikdo nebyl schopen udělat. To není jen britský problém, myslím, že podobně to cítí i řada Čechů. Mnoho Evropanů nechce přímo vystoupit z EU, protože doufají, že si Brusel uvědomí, že lidé opravdu chtějí podstatné změny. Místo toho ale vystoupí šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker a řekne, že by do eurozóny měly směřovat všechny země EU. Nebo francouzský prezident Emmanuel Macron říká, že EU může mít vícero sfér, ale všechny musejí směřovat k jednomu jádru. Myslím, že zrovna tuto Evropu nechce ani Česko, ani státy Visegrádu.
Bude důležité, jak se s tím EU vyrovná po odchodu Britů. Jestli bude chtít více federalismu nebo se vrátí ke kořenům v podobě liberálního svazku států.
LN: Když se EU takovým blokem nakonec stane, je možné, že Britové zase podají přihlášku?
Evropa je báječné místo pro život. Ale díky tomu, že je tak rozmanitá. Až Brusel opustí své federalistické dogma, pak možná nastane doba, kdy se můžeme vrátit. Ale docela dobře je možné, že Británie vstoupí do úplně jiné organizace. My jsme vždy byli zemí, která dokázala reagovat na globální výzvy a neomezovat spolupráci jen na starý kontinent. O Británii starost nemám. To spíš o těch zbylých 27 členů EU.
