Vychází přitom ze studie ekonomů Eduarda Cavalla a Ilana Noye. Stručně řečeno: Zničená země znovu buduje a když už se začíná od píky, tak se využívají nejnovější technologie, které šetří čas a hlavně energii.
Surowiecki svůj závěr ilustruje na zemětřeseních v Kóbe z roku 1995 a v kalifornském Northridge z roku 1994. Kóbe, které bylo v polovině 90. let šestým největším přístavem na světě, otřesy doslova srovnaly se zemí. Škody dosahovaly sto miliard dolarů a experti odhadovali, že to zabere "roky, ne-li dekády", než se země znovu postaví na nohy. Už po roce se ale provoz v přístavu vrátil téměř k normálu a za další čtvrt rok Kóbe vyrábělo plných 95% toho, co před zemětřesením. A projevilo se to i na celonárodní úrovni - až nečekaně vysokým růstem hrubého národního produktu.
Bohužel to zatím platí více méně jen pro vyspělé země typu Japonska nebo USA. Příklad z Haiti, které zasáhlo ničivé zemětřesení loni, dokazuje, že pro chudší země je to naopak jen a jen pohroma. CELÝ ČLÁNEK NAJDETE ZDE
U týdeníku The New Yorker ještě zůstaneme. V čísle, které se na stáncích objevilo minulý týden, stojí za přečtení minimálně ještě jeden článek z pera Malcolma Gladwella. Jde vlastně o recenzi na knížku "Ugly Beauty" (v překladu Šeredná krása), jejíž téma má pro Gladwella širší rozměr.
Autorka knížky, Ruth Brandonová, předkládá čtenářům příběhy dvou úspěšných podnikatelů v kosmetické branži. První z nich, Helena Rubinsteinová, se narodila na sklonku 19. století v polském Krakově a v Austrálii založila firmu, která se během deseti let rozrostla v celosvětové impérium. Brandonová byla Židovka a otevřeně podporovala Izrael.
V druhé části knihy líčí Brandonová příběh francouzského chemika Eugéna Schuellera, zakladatele značky L´Oreal. A právě na jeho příběhu se Gladwell pokouší ukázat, jak se úspěšný podnikatel z čistě pragmatických důvodů neštítí zadat si s kýmkoliv, v našem konkrétním případě s nacisty.
Schueller financoval francouzské nacisty (kteří jen v roce 1941 vyhodili do povětří sedm pařížských synagog), aby vzápětí, když zjistil, že se karta obrací a Hitlerovy plány berou za své, začal financovat protistranu - exilovou de Gaulleovu vládu v Británii a Hnutí odporu. L´Oreal na válce neskutečně vydělal a Schueller si svým pragmatickým přístupem zajistil, že nebyl odsouzen za kolaboraci (na rozdíl od ostatních francouzských podnikatelů, jako byl například Louis Renault).
Gladwell v podstatě potvrzuje, že Schueller nemusel sympatizovat s nacisty, ani být antisemita. "Schuellerovi nešlo o Francii. Nešlo mu ani o Německo. Šlo mu jen a jen o sebe," uzavírá Gladwell.
Článek končí paradoxem. Impérium člověka, který ve 40. letech financoval pogromy na Židy, totiž po smrti Rubinsteinové lačně zhltlo její firmu. Akvizici velel tehdejší šéf americké pobočky L´Orealu, Jacques Corréze, který byl za války jedním z pobočníků šéfa francouzských nácků financovaných Schuellerem.
Brandonová tvrdí, že šlo o čistě osobní věc. L´Oreal měl šanci získat i další značku, Elisabeth Arden, ale o tu nikdy neprojevil zájem. Corréze prý prostě dotáhl do konce to, co začal už ve 40. letech ve Francii: tažení proti Židům. PŮVODNÍ ČLÁNEK NAJDETE ZDE
