Brown v ČR vydal knihu Jak se jedná s demokraty, která se zabývá vazbami britského ministerstva zahraničí s československou emigrací v Británii.
Podle Browna zpracovával vysokoškolský badatel John David Mabbott pro institut Chatham House a de facto pro britské ministerstvo zahraničí od roku 1939 studie, jak řešit po válce problémy etnických menšin. Jeho memoranda jako jedno z řešení nabízela masové přesuny obyvatelstva v rámci Evropy.
Vycházela ze zkušeností přesunů tureckých a řeckých obyvatel ve 20. letech a souvisela i s tím, že Británie také měla v tomto směru zkušenosti, když uvnitř svého impéria takové transfery prováděla.
O tomto "drastickém řešení", jak transfery označil Mabbott, se tedy v Británii diskutovalo a uvažovalo dlouho a dávno před rokem 1945 a před postupimskou konferencí, která odsuny schválila, řekl Brown. Smyslem odsunů nebyla odplata či stíhání Němců, ale vyřešení problémů evropských menšin, které v roce 1939 zásadě vedly ke druhé světové válce, dodal.
Heydrich rozhodl
Samozřejmě Britové si byli vědomi toho, že takové masové přesuny se nemohou provádět "spořádaně a humánně", jak uváděla deklarace z Postupimi. Odsunout takovým způsobem miliony lidí z domovů by stálo mnoho peněz, které nikdo neměl, a mnoho času - 10 až 15 let -, který také nikdo neměl, prohlásil Brown.
Zdůraznil ale, že Britové projekt odsunu německých menšin v poválečné Evropě nevymysleli a jejich úvahy se odvíjely paralelně s tím, co připravovala československá vláda v exilu. Ale přijali představy Československa a dalších zemí o těchto přesunech obyvatel, protože o tom uvažovali již hodně dlouho dopředu, řekl Brown.
A v roce 1942 po atentátu na Reinharda Heydricha a po vyhlazení Lidic Britové ústně přislíbili české exilové vládě, že souhlasí s principem odsunů. Podle Browna však nešlo o písemný příslib a Britové svůj souhlas vázali souhlasem USA a Sovětského svazu.
Paralelní úvahy britské strany a československé exilové vlády o odsunu Němců se nicméně protnuly, když známý slavista a přítel T. G. Masaryka R.W. Seton-Watson předal kopii Mabbottovy zprávy Edvardu Benešovi.
Beneš tedy věděl, jak o tomto tématu Britové uvažují, a věděl, jak prezentovat své vlastní návrhy, aby byly přijatelné Britům a Američanům, zdůraznil Brown. U Sovětů to bylo podle něj méně důležité, protože neměli takový zájem na jasně formulovaných návrzích.
Nebyl to etnický konflikt
Brown připomněl, že s přesuny velkého počtu obyvatel proti jejich vůli měly zkušenosti z minula nejen Sovětský svaz a před ním Rusko, ale i Spojené státy v 19. století a Británie ve svém koloniálním impériu. Poválečné odsuny byly nespravedlivé, přinesly násilí a traumata, ale nebyly ničím novým, nebylo to specifikum Evropy 20. století, zdůraznil Brown.
Například rozdělení britské Indie na Indii a Pákistán přineslo v roce 1947 přes milion obětí, připomněl. Dalším příkladem je "transplantace" protestantů do Irska v 16. století, vyhnání francouzsky mluvících osadníků v roce 1755 z Nového Skotska v Kanadě nebo přesuny v afrických koloniích v 19.století.
Britský historik má také problém s tím, že řada jeho amerických i britských kolegů zpětně používá v souvislosti s odsuny Němců v poválečné Evropě termín "etnické čištění". Tvrdit, že v případě předválečného Československa šlo o etnický konflikt, je zjednodušující.
Napětí mělo i politickou a ekonomickou dimenzi. Podle Browna označení pro nedobrovolné přesuny obyvatel, ať se jim říká odsun, vyhnání nebo etnické čištění, především vyjadřují politický postoj mluvčího.
Podle Browna zpracovával vysokoškolský badatel John David Mabbott pro institut Chatham House a de facto pro britské ministerstvo zahraničí od roku 1939 studie, jak řešit po válce problémy etnických menšin. Jeho memoranda jako jedno z řešení nabízela masové přesuny obyvatelstva v rámci Evropy.
Vycházela ze zkušeností přesunů tureckých a řeckých obyvatel ve 20. letech a souvisela i s tím, že Británie také měla v tomto směru zkušenosti, když uvnitř svého impéria takové transfery prováděla.
O tomto "drastickém řešení", jak transfery označil Mabbott, se tedy v Británii diskutovalo a uvažovalo dlouho a dávno před rokem 1945 a před postupimskou konferencí, která odsuny schválila, řekl Brown. Smyslem odsunů nebyla odplata či stíhání Němců, ale vyřešení problémů evropských menšin, které v roce 1939 zásadě vedly ke druhé světové válce, dodal.
Heydrich rozhodl
Samozřejmě Britové si byli vědomi toho, že takové masové přesuny se nemohou provádět "spořádaně a humánně", jak uváděla deklarace z Postupimi. Odsunout takovým způsobem miliony lidí z domovů by stálo mnoho peněz, které nikdo neměl, a mnoho času - 10 až 15 let -, který také nikdo neměl, prohlásil Brown.
Zdůraznil ale, že Britové projekt odsunu německých menšin v poválečné Evropě nevymysleli a jejich úvahy se odvíjely paralelně s tím, co připravovala československá vláda v exilu. Ale přijali představy Československa a dalších zemí o těchto přesunech obyvatel, protože o tom uvažovali již hodně dlouho dopředu, řekl Brown.
A v roce 1942 po atentátu na Reinharda Heydricha a po vyhlazení Lidic Britové ústně přislíbili české exilové vládě, že souhlasí s principem odsunů. Podle Browna však nešlo o písemný příslib a Britové svůj souhlas vázali souhlasem USA a Sovětského svazu.Paralelní úvahy britské strany a československé exilové vlády o odsunu Němců se nicméně protnuly, když známý slavista a přítel T. G. Masaryka R.W. Seton-Watson předal kopii Mabbottovy zprávy Edvardu Benešovi.
Beneš tedy věděl, jak o tomto tématu Britové uvažují, a věděl, jak prezentovat své vlastní návrhy, aby byly přijatelné Britům a Američanům, zdůraznil Brown. U Sovětů to bylo podle něj méně důležité, protože neměli takový zájem na jasně formulovaných návrzích.
Nebyl to etnický konflikt
Brown připomněl, že s přesuny velkého počtu obyvatel proti jejich vůli měly zkušenosti z minula nejen Sovětský svaz a před ním Rusko, ale i Spojené státy v 19. století a Británie ve svém koloniálním impériu. Poválečné odsuny byly nespravedlivé, přinesly násilí a traumata, ale nebyly ničím novým, nebylo to specifikum Evropy 20. století, zdůraznil Brown.
Například rozdělení britské Indie na Indii a Pákistán přineslo v roce 1947 přes milion obětí, připomněl. Dalším příkladem je "transplantace" protestantů do Irska v 16. století, vyhnání francouzsky mluvících osadníků v roce 1755 z Nového Skotska v Kanadě nebo přesuny v afrických koloniích v 19.století.
Britský historik má také problém s tím, že řada jeho amerických i britských kolegů zpětně používá v souvislosti s odsuny Němců v poválečné Evropě termín "etnické čištění". Tvrdit, že v případě předválečného Československa šlo o etnický konflikt, je zjednodušující.
Napětí mělo i politickou a ekonomickou dimenzi. Podle Browna označení pro nedobrovolné přesuny obyvatel, ať se jim říká odsun, vyhnání nebo etnické čištění, především vyjadřují politický postoj mluvčího.
