LN: Březnové izraelské volby opět vyhrál premiér Benjamin Netanjahu a jeho pravicový Likud. Proč dali Izraelci zelenou politice dalšího rozšiřování osad na okupovaných územích a prohlubujícím se sporům s USA?
Hlavním důvodem je fakt, že většina lidí, kteří ho volili, v té chvíli o okupaci vůbec nepřemýšlela a nestarala se o ni. I když by ji mnozí chtěli ukončit, nevědí jak. Jsem přitom přesvědčená, že by ten problém většina Izraelců chtěla vyřešit, a to i většina těch, kteří hlasovali pro Likud.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu.
Druhým důvodem je fakt, že v Izraeli není skutečná opozice, levice je jen stínem pravice, vždyť i okupace byla původně levicovým projektem. Strana práce není opravdovou opozicí, její příběh je dost podobný pravici... Lidé zkrátka nedostávají alternativu, když ji volí.
LN: I přes všechnu skepsi tvrdíte, že výsledek voleb může přinést Izraeli spravedlivější a sociálnější politiku. Proč si to myslíte vy, levicová aktivistka, ve chvíli triumfu pravice?
Vládu samozřejmě ještě nemáme, takže je to spíš můj odhad. Oproti té minulé se ale změní jedna věc – z vlády vypadne velmi silně sekulární strana Jaira Lapida (Budoucnost existuje – pozn. red.) a místo ní tam vstoupí dvě nábožensky sionistické strany. Myslím, že se budou soustřeďovat na sociální věci, možná ale také na privatizaci. Nejsou to sice socialisté, i tak se ale budou více starat o chudé, a to nejen mezi Izraelci, ale dokonce i mezi arabským obyvatelstvem, jehož velká většina je chudá.
Mám pochopení pro tuto vrstvu lidí a vítám každou iniciativu, která přinese více školek, lepší sociální péči atd. Doufám, že se to změní. Jde i o ceny bydlení. Ani mladý středostavovský pár si dnes nemůže dovolit koupit dům nebo byt. To je problém, kterým by se nyní mělo zabývat ministerstvo financí.
LN: Co očekáváte od budoucí vlády Benjamina Netanjahua směrem k Palestincům? Mohou v něco doufat?
Od něj osobně a od jeho vlády neočekávám vůbec nic. Oni poruší jakoukoliv dohodu, budou znovu a znovu přepisovat to, čemu říkáme mírový proces, a možná budou donuceni k tomu, aby se vrátili k jednacímu stolu. Nikdy ale rozhovory nedokončí.
Americký ministr zahraničí John Kerry (vlevo) a izraelský premiér Benjamin Netanjahu
Neočekávám nic, pokud tedy nedojde k silnému tlaku ze strany Spojených států a Evropské unie. Četla jsem, že nyní má Francie předložit v Radě bezpečnosti OSN návrh na uznání Palestiny. Můžu jen doufat, že Rada bezpečnosti palestinský stát uzná a pak zatlačí na Netanjahua, prostředky k tomu rozhodně má... Nemyslím ale, že by se to stalo.
LN: Zmiňujete USA. Jak vnímáte v této souvislosti prezidenta Baracka Obamu? Například ve srovnání s jeho předchůdcem Georgem W. Bushem.
Je mnohem lepší. Hodně jsem od něj očekávala, mám ale pocit, že se sice snaží, nemůže ale dosáhnout svých cílů. Je svázaný svojí vlastní stranou i republikány. O prezidentovi Spojených států jsme zvyklí si myslet, že je nejsilnějším mužem světa. Možná tak silný není. Jsem si ale jistá, že některé věci mohl udělat lépe. Vzpomínám si například na první slib, který porušil – že zavře Guantánamo. Vzpomínám si na to proto, že téma vězňů je mi blízké. Obama ten slib pořád opakoval a nakonec to nesplnil.
LN: O palestinských vězních jste napsala knihu. Kolik jich nyní v izraelských žalářích sedí?
Myslíte politické vězně, tedy ty, kteří by podle izraelských úřadů mohli být hrozbou pro bezpečnost státu? Nyní jich je něco přes 4,5 tisíce. Mezi nimi je necelých pět stovek lidí v takzvané administrativní vazbě, kteří ani nebudou nikdy souzeni. Ti jsou prostě jen zavření a každých šest měsíců jim vazbu prodlužují.
LN: Mezi těmi 4,5 tisíci jsou přece i ti, kteří zločiny spáchali...
Ano, samozřejmě. To je ale právě ten problém – všichni jsou označovaní za hrozbu pro bezpečnost státu, ke všem se chovají podobně, přitom jsou ale mezi nimi velké rozdíly. Jsou souzeni před stejnými vojenskými soudy, jsou stejným způsobem zatýkáni a mají stejné podmínky pomoci právníků – to samé platí pro 14letou dívku, která házela kameny, i pro někoho, kdo už plánoval teroristický útok.
Izraelci protestují proti propouštění Palestinců odsouzených za teroristické útoky (léto 2013).
Dobře, dívku mučit nebudou, jinak je to ale velmi podobné. Jsou mezi nimi třeba i lidé, kteří nic neudělali, jen organizovali protesty proti zdi (izraelské separační bariéře – pozn. red.). Zrovna včera jsem slyšela o jednom případu, kdy se muž jen snažil zastavit buldozer, který boural domy. Postavil se proti němu, byl zatčen a je ve vězení. Dvacet let samozřejmě nedostane, ale už jen fakt, že i on je považován za bezpečnostní hrozbu pro stát, by měl zajímat mezinárodní společenství.
LN: Vaším velkým tématem je i ekonomický zisk, který má Izrael z okupace. Není to ale také kámen na noze? Vždyť vojáci musejí střežit bezpečnost tisíců osadníků, což stojí peníze...
Máte pravdu, platí obojí. Ve chvíli, kdy se okupace zbavíme, se situace zlepší. Jedním z vysvětlení, které mají lidé tendenci přehlížet, a neměli by, je fakt, že z okupace těží mnoho lidí. Nejsou to jen osadníci, armáda a rodiny vojáků. Je to i zbrojní průmysl, který je ohromný.
LN: Dá se tedy říci, že z okupace něco mají i obyčejní Izraelci?
Ano, protože z ní těží i izraelská ekonomika. Zmínila jsem už velké sociální rozdíly v Izraeli a to, že chudí lidé nedostávají téměř nic. Když ale tyto chudé srovnáme s lidmi žijícími na okupovaných územích, mají se pořád ještě lépe. Mají levnější vodu, elektřinu a mnoho dalších věcí. Profitují z toho tedy i oni, ale jen minimálně.
LN: Očekává se, že Netanjahu sestaví nábožensko-nacionalistický kabinet, který bude pokračovat v Západem kritizovaném rozšiřování osad. Myslíte, že by se některé státy Evropy mohly přidat k propalestinské kampani BDS (bojkot, stažení investic a sankce)?
Nevím, otázka bojkotu je problematická. Někdy se vynaloží spousta energie na minoritní problémy typu, jestli nějaký umělec přijede do Izraele, nebo ne. Zmínila bych spíše sankce – ty totiž nevycházejí od jednotlivců, ale od států. Když ukážete izraelskému státu, že máte sílu a umíte ji po- užít, můžete od něj něco žádat. Právě ekonomické sankce jsou hlavním bodem kampaně BDS. Nemyslím však, že by k nim došlo.
ANAT MATAROVÁ Docentka filosofie na Telavivské univerzitě je předsedkyní izraelského Akčního výboru pro palestinské vězně a autorkou knihy o palestinských vězních. Angažuje se v hnutí tzv. refuseniků (odpíračů vojenské služby) a ve skupině Who Profits, jež odhaluje propojení izraelského průmyslu s okupací. |
