Osud iráckých křesťanů? Pro Islámský stát jsou zdrojem příjmů, říká arabista

Lidovky.cz: Bagdádího ultimátum křesťanům vypršelo 19. července – splnil Islámský stát své výhrůžky?
Zprávy, které z Mosulu přicházejí, jsou adekvátní současné situaci na Blízkém východě: z města čítajícího dva miliony obyvatel odešlo po jeho červnovém obsazení radikály podle údajů humanitárních agentur bezmála půl milionů lidí. Mezi nimi uprchly také stovky křesťanských rodin. V prvních týdnech po dobytí Mosulu přitom situace vypadala jinak: Islámský stát (IS) se k místním nejprve choval vstřícně, snažil se je uklidnit, naklonit si je na svou stranu, bez ohledu na to, zda šlo o většinovou sunnitskou populaci, či o kurdskou nebo křesťanskou (chaldejskou) menšinu. A tamní křesťané to zpočátku akceptovali. Možná počítali s tím, že vláda IS bude jen další etapou v sérii těch bouřlivých zvratů, jež Irákem v uplynulých desetiletích zmítají. Místo toho se však zopakoval scénář, který IS (tehdy ještě pod jménem ISIL či ISIS) uplatnil v loňském roce v syrském městě Rakka: po prvotní fázi uklidňování obyvatelstva nastoupila tvrdá represe, hrozby a selektivní brutální tresty, jimiž místní záměrně manipulují do pozice naprosté nejistoty a strachu.

Lidovky.cz: Kde nalézají křesťanští uprchlíci z Mosulu útočiště?
Stahují se převážně do zemědělského zázemí pláně Ninive severně a východně od Mosulu, jiní prchají do oblastí kurdské samosprávy, někteří i za hranice – přičemž platí, že Sýrie, kam mířila první vlna křesťanského exodu v letech 2006 až 2008, už jejich cílem z pochopitelných důvodů není. Většina z nich však zůstává jako vysídlenci uvnitř Iráku. Je třeba zdůraznit, že příběh iráckých křesťanů je pouhým vrcholkem ledovce obrovských demografických změn, které v Iráku uvedl vchod řetězec Saddámova režimu, Bushovy administrativy a následné konfesní války. Celkový počet vnitřních uprchlíků se odhaduje na přibližně 2,3 miliony, přičemž asi polovina z nich utekla ze svých domovů v rámci sektářského konfliktu právě v období mezi rokem 2006 a 2008, druhá polovina pak po červnu 2013.

Lidovky.cz: Jak velkou část z těchto vnitřních uprchlíků představují křesťané?
Jsou jejich nezpochybnitelnou součástí, chci však upozornit na jednu velmi důležitou (a často opomíjenou) věc: exodus iráckých křesťanů v žádném případě nelze vytrhávat z celkových demografických změn způsobených násilím v Iráku. Ano, křesťané jsou jednou z obětí, nikoli však obětí exkluzivní. Dovolím si tvrdit, že jak v Iráku, tak v Sýrii je jejich podíl na celkovém množství obětí války naopak nižší, než je jejich celkový podíl v obyvatelstvu obou zemí. O jejich počtu však, stejně jako o celé skladbě irácké společnosti, však máme jen velmi kusé a nepodložené informace.

Lidovky.cz: Z jakého důvodu?
Nemáme k dispozici žádná potřebná statistická data. Drtivá většina postkoloniálních blízkovýchodních států z různých příčin neprováděla šetření, které by jim prozradilo demografickou skladbu svých společností. V případě Iráku by se sčítání lidu mělo teoreticky konat každých deset let, vždy v roce zakončeném sedmičkou. Jenže realita je jiná: posledním censem, který se Iráčanů ptal na jejich náboženskou příslušnost, byl ten z roku 1957. Tehdy představovali křesťané asi 3,2 procenta přibližně sedmimilionové irácké populace. Dnes v Iráku žije, kolik vlastně, 32, 34 milionů lidí?, což je neporovnatelné.

Ono to může vypadat bezvýznamně, ale není to pravda. Naše představy o tom, jak tamní režimy fungují, se zakládají na desítky let starých statistických údajích. V případě Sýrie jsme si zvykli na automatické tvrzení, že vládnoucí komunita alawitů čítá 12 procent celkového syrského obyvatelstva, jenže vycházíme přitom z dat evidovaných v první polovině 60. let. V Iráku nemáme v ruce prakticky nic: zatím poslední sčítání obyvatel se v zemi konalo v roce 1987, ale zjišťovalo pouze socioekonomické parametry, otázku etnické ani konfesní příslušnosti z logiky fungování vůbec neřešilo.

Lidovky.cz: Proč?
Z evidentního důvodu: baathistický režim se opíral o vládu menšiny, jež z politicko-mocenských důvodů manipulovala tímto typem informací. Je samozřejmě pravdou, že otázky etnické nebo konfesní přináležitosti jsou při sběru statistických dat ignorovány i v mnoha evropských zemích (Francie), ale blízkovýchodní státy nedisponují podobně silným pocitem občanské sounáležitosti, takže se v nich na základě dílčích identit jednodušeji a často krví dají kreslit hranice uvnitř společností. Mimochodem, je velmi zajímavé, že chování Islámského státu k obyvatelům na ovládnutých územích se od přístupu orgánů baathistického státu v Iráku a Sýrii v podstatě neliší. Obojí je založené na zručném budování atmosféry nejistoty a strachu, ve které nikdo přesně neví, kdy a proč se stane cílem shora organizované represe.

Lidovky.cz: Což nás vrací k perzekucím (nejen mosulských) křesťanů. Pramení pouze z toho, že džihádisté trestají příslušníky odlišné víry?
Rozhodně ne. Podle mého názoru tkví zásadní příčina kampaně proti křesťanům nikoliv v náboženství, ale spíše v jejich ekonomickém postavení. Křesťané patří na Blízkém východě k sociálně dobře etablovaným vrstvám, které radikálům z IS slouží jako zdroj příjmů. To je ta vámi na začátku zmiňovaná daň: tzv. džizja neboli daň pro nemuslimy. IS si na základě historické tradice vytvořil doslovnou daňovou kalkulačku, jejiž prostřednictvím odhadují majetek lidí a následně se z nich ty peníze snaží dostat. Drtivá většina příjmů Islámského státu totiž pochází z „práce v terénu“, z vybírání výpalného, a ne od dárců ze zemí Perského zálivu, jak někdy zcestně informuje západní a ruský tisk. V Mosulu se v posledním týdnu na dveřích vybraných domů objevil nápis v podobě písmene N: pochází to z arabského slova Nasrání, což znamená nazaretský - křesťan. Křesťanští majitelé těchto příbytků jsou kombinací tvrdého nátlaku a hrozeb donuceni k odchodu, načež si džihadisté jejich domy přivlastní.

Obětí tohoto postupu se ovšem nestávají pouze křesťané: ničení a zabírání jejich majetku je z hlediska jak míry, tak brutality neporovnatelné s destrukcí „neortodoxních“ islámských míst, ať už se v nich shromažďují šíité, nebo sunnité. Islámský stát srovnává se zemí modlitebny včetně proslulých mešit. Je paradoxní sledovat videa, na kterých kameraman IS plynulou němčinou komentuje řízené ničení středověké hrobky v Mosulu. Dochází k čištění kolektivní paměti celé krajiny a lidové víry, bez ohledu na to, zda je šíitská, „neortodoxní“ sunnitská nebo křesťanská.

Ikonoklastický Islámský stát likviduje mešity, ve kterých se, jak tvrdí, shromažďují odpadlíci od pravé víry. V Mosulu zničil proslulou svatyni, v níž se nacházel hrob proroka Juníse (Jonáše):

Lidovky.cz: Na bojovníky Islámského státu někteří nahlížejí jako na nekoordinovanou hordu teroristů, postup radikálů se však zjevně řídí propracovanou a pragmatickou strategií. Chalífát, který na konci června vyhlásili, se nicméně stále jeví spíše jako samozvaná struktura než skutečný státní útvar. Není to nebezpečná mýlka?
Na území kontrolovaném Islámským státem se dějí zajímavé paradoxy. Lidem například v některých čtvrtích, kde elektřinu nevyrábějí soukromě provozované naftové generátory, chodí faktury od národního distributora, ale zároveň to, co si představujeme jako státní správu, vykonávají orgány Islámského státu. Jakoby se vzájemně překrývaly a možná i společně žily různé vrstvy státního aparátu.

Ale zpět k vaší otázce. Rétorika radikálů je velmi silná a agresivní, ale jejich schopnost získat si sympatie společnosti, nebo si ji násilím podrobit, je povrchní a dočasná. Odhaduji, že Islámský stát jako útvar nakonec narazí ve třetí fázi své existence, tedy konsolidaci, jež by měla nastat po počáteční vstřícnosti k lidem a následném teroru. Myslím si, i když to samozřejmě může být zbožným přáním, že to povede ke zpětnému nárazu a vzpouře podrobených obyvatel. Přesto bych si rád ponechal nutnou rezervu: za poslední měsíce se džihádisté zmocnili sofistikovaných zbraní a jsou natolik zocelení bojem, že v některých místech může být jejich vláda trvalejší. Blízký východ je dnes minovým polem jakékoliv prognostiky.

Jan Čuřík Jan Čuřík vystudoval arabistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a Blízkovýchodní studia na Institut d‘Etudes Politiques v Paříži. Působí v J&T Bance jako analytik zaměřený na státy Blízkého východu a Severní Afriky. Je spolupracovníkem Orientálního ústavu AV ČR.