Havárie 4. bloku Černobylské jaderné elektrárny zasáhla před 30 lety do života dvou milionů a 200 tisíc lidí. Podle ministerstva sociální politiky Ukrajiny k 1. lednu letošního roku milion 961 tisíc Ukrajinců potřebovalo různou formu pomoci, protože exploze je nějakým způsobem poškodila. Celkem 418 tisíc z toho jsou děti, 35 tisíc rodin přišlo dodnes o živitele v důsledku černobylské katastrofy.
Příběhy z Černobylu |
To jsou jen čísla, chladná statistika. Za každým z nich je ale ukrytý příběh. Osud člověka, který se ve špatnou chvíli ocitl na špatném místě. Černobylská havárie nebyla často to nejhorší, co ve svém životě obyvatelé tohoto koutu světa prožili.
Na Ukrajině se s nimi seznámila zvláštní zpravodajka LN Petra Procházková. Tento týden věnujeme památce Černobylu: každý den jeden lidský příběh.
Valentyn a baba Olja
Je tak trochu fatalista. Dal si dokonce jablko, které se urodilo nedaleko vybuchlé elektrárny. Pravda, pečlivě ho zbavil nejspíš radioaktivní slupky.
Valentyn Ivanov u památníku tragédie.
Inženýr Valentyn Ivanov nebyl rád, když mu v roce 2001 řekli, že v Černobylu pro něj už není práce. Pracoval na elektrárně celý život. Jakmile ho poslali do důchodu, začal chřadnout. Vypadaly mu zuby. Naměřili mu v nich neuvěřitelné hodnoty radioaktivity.
„Když nějaký stranický papaláš dřív přijel do elektrárny, dali mu na nohy speciální boty s olověnou tlustou podrážkou. Nám nikdy nic takového nedávali. Čeho jsem se dočkal od státu já? Mohu jezdit zadarmo metrem v Kyjevě a vlakem do Černigova. A mám penzi sedm tisíc hřiven, což je na Ukrajinu výjimečně vysoký důchod. Ale kdybych onemocněl, třeba rakovinou, nechají mě umřít, protože na drahé léčení už mít nebudu.“
V třicetikilometrové zóně žila i po havárii všem známá baba Olja. Léčila všechny, kdo o to požádali. Ještě před havárií pomohla i Valentynovi. Když po explozi pomáhal čistit elektrárnu a budovat nový sarkofág, občas za ní zajel.
Olje se dařilo dobře. Jednou ji ale přepadli a ošklivě zbili. Po černobylské zóně se pohybovali lidé, kteří vykrádali opuštěné domy evakuovaných a brali zde radiací zářící televize i ledničky. Vyváželi je v náklaďácích na celou Ukrajinu a prodávali. Léčitelka jejich návštěvu nepřežila. „Olju nezabila radiace, ale špatní lidé,“ povzdechne si Valentyn.
Starostův příběh |
Slavutyč má rád. Je to prý čisté město. I když o něm někteří šíří špinavé radioaktivní pomluvy. To, že stojí na půdě plné radionuklidů, prý vykládají lidé, kteří nerozumějí jádru, nevědí nic o elektrárnách a rádi děsí ostatní.
Jednou totiž přivezli do slavutyčské školky písek, sice čistý, ale naložený do auta, které předtím vozilo špinavý materiál v Černobylu. Když písek změřili, byli v šoku – zářil. Okamžitě ho ze školky odvezli, a aby se pojistili, seškrábli vrchní vrstvu půdy a zlikvidovali ji jako radioaktivní. Po městě se okamžitě roznesla zpráva o tom, že Slavutyč stojí na radioaktivních základech.
