Zavinil smrt 80 milionů lidí. Přesto Čína na Mao Ce-tunga vzpomíná jako na symbol jednoty |
Osamocený muž v bílé košili a s nákupní taškou v ruce se staví do cesty koloně tanků a „vyhání“ je z centra Pekingu. Po chvíli dokonce na nejbližší z vozidel vylézá a pravděpodobně domlouvá vojákům uvnitř, kteří se poté z tanků na chvíli vynoří. Nakonec je muž stržen stranou dvěma přihlížejícími. Scénu z pekingského náměstí Nebeského klidu (čínsky Tchien-an-men) tajně zachytil na ikonické fotografii Američan Jeff Widener, někdejší zaměstnanec agentury AP. Snímek pořídil z balkonu nedalekého hotelu 5. června 1989, den po masakru, od něhož dnes uplyne přesně 30 let.
  |
V noci z 3. na 4. června 1989, půl roku před vyvrcholením demonstrací za svobodu v Československu, byly krvavě potlačeny šest týdnů trvající protesty Číňanů. Do ulic Pekingu vyšli v polovině dubna po smrti Chu Jao-panga, bývalého generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Číny, jenž byl považován za reformátora, a byl proto dva roky předtím zbaven moci. Pietní shromáždění stovky tisíc lidí se změnilo v manifestaci za demokratické reformy v zemi. Od poloviny května protestující obsadili náměstí Nebeského klidu a drželi na něm hladovku (včetně aktivisty Liou Siao-poa, který zemřel předloni), týden nato už jich bylo přes milion.
Číňané chtěli dát Národnímu muzeu dar v hodnotě pěti milionů, to ho nepřijme |
Protesty se také rozšířily do dalších měst. To bylo na čínskou vládu příliš a zakročila. Tisíce vojáků s tanky přijely večer 3. června na náměstí a začaly do demonstrantů střílet. Stovky až tisíce studentů, dělníků a dalších aktivistů přišly o život kulkou či pod pásy tanků či byly zraněny. Evropská unie a Spojené státy na masakr reagovaly zákazem dovozu zbraní do Číny, který platí dodnes.
Říše středu vždy označovala protestující za kontrarevolucionáře a za oprávněný považuje zásah i nyní. Při příležitosti výročí krveprolití to na bezpečnostním fóru v Singapuru řekl čínský ministr obrany Wej Feng-che. Peking se přitom k události vyjadřuje jen zřídka. Oficiální počet obětí nikdy nepřiznal, informace o masakru v Číně podléhají přísné cenzuře a vláda se postarala o to, aby se podobné vzedmutí demokratických sil v zemi znovu neopakovalo – ihned po událostech byly zatčeny tisíce lidí (někteří jsou ve vězení dodnes), za účast na demonstracích byly desítky Číňanů popraveny. Přesto mají nynější vrcholní čínští představitelé z kulatého výročí masakru obavy.
Na náměstí Nebeského klidu byly 4. června 1989 zmasakrovány stovky studentů
Zřejmě právě proto úřady koncem dubna zablokovaly všechny jazykové verze internetové encyklopedie Wikipedia, aby nebylo možné si o tři desítky let staré události nic dohledat. Do té doby vláda blokovala stránky jen v čínštině, stejně tak články o masakru nebo Tibetu, který Čína okupuje.
Také sociální sítě mají v Číně těžký život – v zemi je kvůli systému cenzury známému jako Great Firewall of China (parafráze anglického názvu Velké čínské zdi) nedostupný jak Facebook, tak i Twitter nebo Instagram. Šance dozvědět se byť jen o výročí masakru jsou tak omezené. Že vyhledávání informací v zemi podléhá přísnému dozoru, ukázala i aféra internetového gigantu Google loni na podzim, když se provalilo, že tajně vyvíjí cenzurovaný vyhledávač právě pro potřeby Číny. Proti tomu se v otevřeném dopise postavili i samotní zaměstnanci společnosti a ta nakonec musela svůj projekt známý jako Dragonfly (Vážka) ukončit. Zaměstnanci Googlu se ale obávají, že úplně mrtvý není.
Opakování nehrozí
Čína vůči svým občanům i občanům území, která si nárokuje, neustále přitvrzuje – jak dokazují její vyspělé špehovací systémy, kontroverzní systém sociálních kreditů, který trestá „nespolehlivé“, či utlačování etnických menšin, zejména muslimských Ujgurů. Ještě před několika lety pak okupovaným Tibetem hýbala vlna sebeupalování mnichů jako protest proti čínské nadvládě. Přesto je další masakr, podobný tomu před 30 lety na Tchien-an-men, nepravděpodobný.
Peking se v duchu latinského úsloví známého v češtině jako „chléb a hry“ již mnoho let snaží zajistit svým občanům blahobyt snižující nespokojenost. Tím se liší od režimů za bývalou „železnou oponou“, jež nebyly schopny svým obyvatelům zajistit základní potřeby, což lidi nakonec vyhnalo do ulic. Čínská střední třída tento problém nemá. A dělníci, kterým ničí zdraví budování čínského ekonomického zázraku, jsou před novináři pečlivě střeženi. Před kamery se nedostanou ani kritici režimu, kteří jsou buď ve vězení, nebo žijí v exilu. Opozice v zemi neexistuje.
Před Velkým sálem lidu, ve kterém probíhají sjezdy komunistické strany, studenští vůdci předčítali požadavky na demokratizaci země.
V posledních letech si Peking podmaňuje i Hongkong, který do čínských rukou předali Britové v roce 1997. Ten sice požívá jisté autonomie, vládnoucí komunisté ho o ní však pomalu, ale jistě připravují, přestože se při předání území zavázali k opaku. Sedm organizátorů masových prodemokratických protestů v Hongkongu v roce 2014 pak soud koncem letošního dubna poslal do vězení na osm až 16 měsíců.
Právě v Hongkongu, jediném pevninském místě Číny, nebo na Tchaj-wanu, jehož suverenitu Čína neuznává a považuje jej za své území, si místní výročí masakru na náměstí Nebeského klidu mohou každoročně připomenout. V Tchaj-peji u Čankajškovy pamětní síně letos na historickou událost poukazuje nafukovací scéna tanku s mužem v bílé košili, symbol nepokojů, od tchajwanské umělkyně s pseudonymem Shake. Dosud není známa jeho identita ani co se s ním stalo, stejně tak je tomu v případě tankisty, který muže 5. června 1989 odmítl srazit.
